vychází v 5:35 a zapadá v 20:35
vychází v 21:54 a zapadá v 7:07
 

Časopis Myslivost

Když zazní volání lesů, vod a strání

Jan SOMMER
Kdo by mohl tomuto volání odolat? A proto jsem rychle otevřel polorozpadlou branku a vjel na dvorek, zastavil motor, zatáhl ruční brzdu, otevřel dveře auta, vyhrnul se ven a bez dlouhého otálení rovnou tam, do mého rodinného domku, k mamince...
Jak je krásné to slovo, když se člověk dostane z toho kamenného hnízda, které Prahou nazývají, a je si vědom toho, že může zase strávit několik chvil sám a sám v lese, nevázán na čas a hýčkán hřejivou rukou matičky přírody.
      Ne nadarmo jsem si cestou domů představoval, jakou krásu uvidím asi druhý den ráno, poněvadž žádná nejbujnější fantazie by nedovedla vykouzlit to, co všechno jsem spatřil a očima hltal, když jsem stanul, jitřními paprsky ozářen, nad lesní pasekou obhospodařovanou Vojenskými lesy, lesní správou Žárovice, v jasu tonoucí a všemi možnými barvami oplývající. Jak blažený to pocit pro opravdového milovníka přírody kochat se při tom zelenou krásou a nádherou.
      Marně se rozhlížím kolem a hledám místo nedotčené vášnivou silou jara, která drtí a ničí před sebou všechny zbytky a vzpomínky na horší doby.
      Každý kout, každé místo mi najednou bylo tak známé, vždyť jsem jím prolezl snad stokrát, snad i vícekrát a pojednou je všechno jaksi změněné, takové veselejší a svěžejší, jako by mne již čekalo a lákalo k pohovění. Vždyť když jsem posledně odjížděl z domu do Prahy, měl jsem ještě zimní oblečení, a nyní to překvapení! Nikdy mi nepřipadalo tak krásně v lese, jako právě nyní.
      I ty smrky, modříny, borovice a chuděrky jedle, vždy takové nějaké černé, smutné a uslzené, jako by se probraly z tvrdého spánku a jen tak po očku vykukují svěžími zelenými ratolestmi a mezi nimi jsou ještě tu a tam tmavá místa, jako černá páska na rukávě, jako smutek po někom, kdo nenávratně odešel. Ale na první pohled vidíte, že ten smutek není opravdový, že se za ním skrývá láska a radost ze života, prudká a vášnivá až k bolesti.
      Všude, na každém místě je vše jakoby nové, k nepoznání, tolik vůně sladkosti a něhy, tolik tě to svádí a láká k usednutí, k odpočinku, ke vzpomínání. Ale ne! Vždyť dnes musím projít vše, musím se zastavit na všech těch známých místech, kde jsem, jako lesní praktikant, prožil tolik krásných chvil, že se to nedá povědět. A tak začínám bludnou pouť s očima otevřenýma a myslí roztouženou.
      Po "zuby ozbrojen", ale jen na oko, vždyť ten kulobrok, který se mi houpe na rameni, je nyní pouhou cetkou, jako přívěšek u hodinek, neboť nemohl bych prolít krev nyní, v tomto posvátném okamžiku, kdy se cítím povznesen nad všechen všední život, neboť všechny strasti a starosti vojenského života, dny strávené na cvičeních, v dosažitelnosti strachu před různými mimořádnými událostmi - tak nepatrné je to všechno proti nekonečné, velebné aule přírody.
      Všechno mizí a ztrácí se a co mne ještě včera hryzalo, dnes již marně zápolí v dálce a mlhách, aby opět ovládlo a trýznilo mysl, kam se dnes jen to štěstí a nesmírná spokojenost uhnízdila.
      Zem napitá vydatným májovým deštíkem se jen tak usmívá, voní, zpívá a hraje tak krásně, ale struny, které andělskou hudbou kolébají tvou duši, marně hledáš mezi pampeliškami a starčekem. Ani pod rozložitou korunou starého dubu je nenajdeš. Jsou hluboko ukryty ve tvém srdci, které cítíš jasně, jak se chvěje, unášeno dál něžnou a lahodnou hudbou až tam, kde končí tento svět a octneš se v kraji začarovaných pohádek, jako kdysi na klíně babičky a jen se bojíš, abys z těch kouzelných snů, v nichž ti je tak spokojeně a blaze, nebyl probuzen a vrácen prosté a tak málo poutavé reálné skutečnosti. Tak vrací příroda svou lásku všem těm, kteří ji opravdu milují, ale jen ji, pravou, vášnivou, ne lidských rukou, kamennou nečistou, plnou prachu a zápachu.
      Moje oči bloudí z místa na místo, nevím, nač se mám podívat dříve, čemu se obdivovat více a pro samé keře a stromy bych docela zapomněl, že sem nejdu jen kvůli nim, ale že je zde ještě něco, co mám mnohem raději a co je mi bližší. Teprve srnka se svou již narozenou ratolestí, vyplašená z místní traviny, mne svým úprkem upozornila na to, že zvěř bez lesa a les bez zvěře nikdy nebyl a nikdy nemůže být, nemá-li být porušena harmonie z vůle Boží. Teprve nyní jsem otevřel uši tolika hlasům našich malých zpěváčků a marně jsem se namáhal rozeznat v pestré směsici tónů známé akordy některých druhů.
      Pojednou mě napadla touha pohrát si s veverkou, jež se ladnými skoky přenesla přes průsek v nízké tyčkovině. Pustil jsem se za ní, ale mrška, jako by věděla, že nízké smrčky jí nejsou bezpečné, zmizela v laťáku přede mnou a jen po chvíli jsem ji dalekohledem našel krčící se ve větvích a šelmovsky po mně pokukující.
      Ostré "ky-ky-ky" se ozve nad lesem a něžný pták hbitými kmity se přenese přes průsek a mizí někam do repešských polí. Jak může někdo toto stvoření nazvat dravcem a jaký to musí být člověk, který s klidným srdcem ještě stiskne kohoutek na tohoto urputného lovce myší a roztomilého tvora - poštolku. Ale její hlas, vždy tak jasný, nevím proč se mi zdál jakýsi smutný a zakalený a již neblahou předtuchou jat, stoupal jsem vzhůru do stojáku, kde jsem tušil poštolčí hnízdo, poněvadž si zde každým rokem zakládá párek poštolek svou domácnost. Brzy jsem došel k vysokému smrku a zůstal téměř bez sebe. Nemýlil jsem se. Jedno celé proklubané a skořápky z několika jiných kulatých běložlutých, hnědo-červeně stříkaných vajíček ležely přede mnou pod stromem na zemi a jasně mluvily o osudu celé rodiny, jejíž zkázu snad způsobila kuna, veverka a dokončila možná vrána.
      Tak je to už na tom světě, že žádná radost nikdy není úplná. V chmurných myšlenkách ponořen a v duchu proklínaje tyto barbary, ať již to byl kdokoli, pokračuji v cestě zeleným královstvím.
      Pojednou, z ničeho nic jsem vyrušen hřmotným vzlétnutím párku hřivnáčů od ledabyle postaveného hnízda na větvi poblíž kmene smrku. Nade mnou udělali velký oblouk a ihned se vraceli k místu odkud vzlétli, jakoby se báli o osud své budoucí nadějné rodinky. Hle, jaký to kontrast! Tam pod smrkem, kde hnízdily poštolky, tam smrt lítost a žal a zde hnízdo a v něm jistě jedno či dvě bílá okrouhlá vajíčka, která už teď v sobě tají tolik naděje, že raději rychle, rychle pryč, opustit toto místo.
      Ale ne bez starosti. Viděl jsem již nejedno vypleněné hnízdo, u kterého si ještě kuna, jako po dobré svačince, olizovala vousy, či vrána, aby byl obrázek úplný, a není divu že jsem nad vším tím zakroutil v povážlivých úvahách hlavou.
      A nejsou ty obavy zrovna malé, které sedí jako můra na myslivcově duši a má snad proto tolik strachu o bezpečnost holubích mláďat, aby jich mohl co nejvíce od srpna střílet? Jaký to kontrast v naší duši, která z tak velké lásky obratem dovede klidně usmrtit tvora, nad jehož poraněním a zkázou vzešlou z jiné ruky, je schopen uronit slzu opravdového žalu.
      Však ani smutné úvahy nemají dlouhého trvání a o obveselení se tu a tam postará mladý zajíček, jehož bělostné pírko se jen kmitne po pěšině a jako jeho majitel nelení a hbitě mizí v nedaleké pasece a ještě naposledy si vesele povyskočí a zakličkuje. Strhnu pušku, abych se pokusil alegoricky zamířit na mladíčka, který se opozdil u dobré snídaně, a ač se už sluníčko vysoko vesele směje, vrací se teprve od mlaďounké jetelinky a pomalu, jako by se mu nechtělo, hopká okolo. Myslel jsem, že takto překvapen poskočí a bude upalovat, seč mu síly stačí a on zatím mi tu radost pokazí a na pár metrů opodál zapanáčkuje a vyzývavě podupuje, jako by vybízel: "No střílej, střel, jestli to dovedeš, stejně jsem hájený!" Rychle mávnu rukou a ani jsem s ní pořádně nezamával a milý ušáček docela zapomněl na svoji statečnost a choval se docela tak prozaicky, podle zaječí nátury, jak to mají v krvi už po staletí.
      Jako kdyby mne někdo postrčil, hned se obracím a vidím, že moje pohyby platily též někomu jinému a černý zobák zrazené vrány poplašným zakrákáním mne varuje, že je zhola zbytečná škoda na takovou dálku plýtvat olovem. No, jen si leť, máš sólo, vždyť vím, že si tě musím nejdřív zasloužit, ale jednou, až zapomeneš na opatrnost a já se chopím příležitosti, seznámíme se blíže a poslední slovo v našem dialogu budu mít já.
      Nízká smrková laťovina ke slunci obrácená, kterou právě procházím, je pravým eldorádem hrdliček divokých. Za každým stromem vyplaším nejednu a tu zase rozzlobený hřivnáč hněvivě prohání nevítaného soka, tleská to, šumí jako v úle a tak mimoděk jsem si vzpomněl na Březinu, neboť píše, že hrdlička se vyskytuje tak hojně jako hřivnáč a u nás je tomu právě naopak.
      Hřivnáčů jsem ulovil mnoho a mám na ně překrásné vzpomínky, poněvadž to bylo tehdy, když jsem ještě bez starosti běhal po lese jako již dříve vzpomínaný lesní praktikant s flobertkou, tedy v době, kdy si ještě v mé duši svět čarokrásných pohádkových vidin tiskl ruku se světem skutečným a kdy každé zavrkání hřivnáče jsem slyšel jako nejkrásnější píseň tokajícího tetřeva. A již jsem si živě maloval jeho nádherný zjev na holé větvi statného dubu s široce rozevřenou tatrčí a hlavou tak impozantně vztyčenou - to jen jak jsem ho viděl na obrázku. A hned jsem okamžitě přiskakoval, zcela podle pravidel a jen jsem se chvěl při každé pomlce, aby mi "můj tetřev" neuletěl.
      Škoda, přeškoda, že všechny duhové barvy, které každý nejprostší děj měnily ve vzácnou pohádku, že všechen ten zlatavý pyl, je již dávno setřen, a to, co z něho zůstalo, jen na pavučině visí a chvěje se a zmítá ve vichřici života, aby nakonec bylo urváno a odneseno do dálek, až tam, kam jen vzpomínky a žalostné stesky zalétají.
      Vidíš, málem bych zapomněl navštívit své známé, ozve se výčitka. A již pospíchám pasekou nejkratší cestou až k malému močálu, nad nímž se sklání a zdaleka svěží zelenou korunou kyne mi vstříc prastará vrba - stařenka nad hrobem - toužící po odpočinku, která se stále a stále probouzí k životu proto, že si je vědoma své povinnosti. Hluboko v jejím srdci, její péči svěřeno, tulí se každý rok čtyři i více malých buclatých stvoření, která tak roztomile vykouknou z otvoru a hněvivě tě odhání, a za tím vidíš, že to hrozivé klapání zobákem a koulení očima není nic jiného než hrozný strach, který svírá jejich opeřené pařáty, jak ti je pololechtivě, polobolestivě zarážejí do ruky. A stará sova-matka poletuje, chudinka, kolem div ti ze samé úzkosti nesrazí klobouk.
      Dnes je však po radosti. Již z dálky patrná velká pavučina klenoucí se nad otvorem ti prozradí, že jsi přišel poněkud pozdě. A tak zklamán a již také unaven, opojen silnou a mámivou vůní kvetoucího žita, vracím se loudavě po kyprém koberci svěže zelené meze a úzce sevřen dvěma stěnami vlnícího se obilí. Nejsem ani schopen velkého překvapení, když se na pár kroků přede mnou přehoupne přes ladnou směsici pampelišek a bělostných chudobek nádherná silná srna, slovo, které samojediné kdysi vyvolávalo v mé duši kouzelné obrazy a nejkrásnější sny, vzbudí teď pouze lítost.
      Poutníče bludný, co hledáš zde, v tomto kraji, kde zlomyslné oko tě vyslídí a najde dříve, než kde jinde? Klid hledáš? Klid snad pro tvou těžkou chvilku? Jaká je to ironie! Rychle odtud utíkej, zde není místo pro tebe, zde místo věnce mateřské slávy ozdobí tvé hrdlo zákeřný drát a něžného slova nezná ani pytlačící pes i dvojka někoho, kdo si již nezbytné parůžky na tvé hlavě domyslí.
      A smutný odchod domů, provázen pokojným krákotem staré vrány, která jakoby mne ubezpečovala: "Neboj se, my, které jsme po tvém pronásledování zbyly, postaráme se o ostatní - mne nemůže vůbec potěšit.

Fotogalerie

Zpracování dat...