vychází v 5:35 a zapadá v 20:35
vychází v 21:54 a zapadá v 7:07
 

Časopis Myslivost

Sluky

Zdeněk HLAVÁČ
Červenožlutý motorák se mnou ujíždí vstříc pracovním povinnostem a já sleduji ubíhající krajinu za jeho ne příliš čistými okny. Nedokážu ve vlaku usnout či se věnovat jiné činnosti než pohledu z okna. I kdybych určitou trať projížděl pětkrát denně, určitě bych vždy nalezl v jejím okolí nějakou novinku, zaznamenal nový postřeh. Rád sleduji byť i nepatrné proměny důvěrně známých míst, proměny přírody, proměny krajiny díky lidské, mnohdy ne moc šťastné činnosti.
Dnes mne upoutávají stále vzácnější bažantí kohouti promenádující se po roztávajících zbytcích sněhu. Usmívám se při pohledu na hejno čilých čejek. Usmívám se protože tímto už jaro ohlásilo svůj frontální nástup. A pohled na houpavý let černokřídlých krasavic odvádí myšlenky do "mých" lesů kde netopýřím letem začnou při svém jarním toku poletovat sluky. Sluky...
      Kolik literatury jsem přečetl právě o jejich tahu. Turgeněv, Brimmer-Orlovský, Vrba, Tomeček. Co by se o tomto krásném životním projevu záhadných temnookých bahňáků dalo ještě napsat? Jak nesouhlasit se rčením "Dürrer namaloval zajíce a Turgeněv popsal slučí tok - tato díla velikánů nikdo nepřekoná..." Přesto se vylíčení zážitků ze slučího tahu vyhnulo jen málo "mysliveckých psavců". Ptáte se proč? Myslím, že autoři tohoto druhu literatury jsou velmi senzitivní lidé. Sluka je tajemným ptákem, sluka je zvěstovatelem konce zimy, slučí tok je krásným zážitkem pro opravdového milovníka přírody. Sluky přitahují i mne. Možná o to víc, že v mém kraji nenalezly zalíbení, alespoň až donedávna jsem o tom byl přesvědčen. A co mne v tomto přesvědčení utvrzovalo? Při této otázce se musím vrátit hodně hluboko do svého dětství, kdy mne zlákala právě ona literární díla o prvních jarních výstřelech. Zůstalo jen u literatury. Otec na slučí tah nechodil, prý v našich lesích netokají. Starší myslivci znali sluku pouze jako náhodný úlovek podzimních honů a šedovlasý hajný Škrabal jen kroutil hlavou při mé nesmělé otázce: "Kdeže by mohly na jaře dlouhozobky táhnout". A tak mi zbyla jen ona literatura. Popis oblíbených biotopů, doba příletu, počátek slučího toku. Po shromáždění těchto poznatků jsem uznal, že jediným vhodným místem v revíru bude Enkláva, bývalá louka na temenu Velké pláně zarostlá hustým smíšeným mlázím. A tak jsme spolu s Mirkem, v jednom pozdním březnovém odpoledni, kdy již bílí konipasové byli týden přítomni na střeše domu, vkročili do lesů Velké pláně. Bratra jsem pozval ze zcela zištných důvodů. Ne že bych se tentokrát holedbal, že ho přivedu ke slukám, ale osamělý večerní návrat mi v tomto věku nepůsobil pražádné potěšení...
      Listnatá mlazina oplocenek na nás dýchla syrovinou tlejícího listí. V útlých kmíncích dubů, olší a bříz však již proudila míza probouzená stále smělejšími slunečními paprsky. Ještě holé větve hostily jásající národ sýkor, králíčků a všudypřítomných kosů. Nad cestou rozrytou buldozerem se tyčila stěna starého lesa. Zeleň jehličnanů jakoby zředila dlouhodobá sněhová pokrývka. Prudké stoupání novou pasekou orosilo naše čela potem. Enkláva. Bujný porost smíšeného mlází se stal oblíbeným stávaništěm lesních obyvatel. Lehkonohé srnčí i plaché a srdnaté černé, dobráckých zajíců, lstivých lišek, pružně štíhlých kun i rtuťovitých hranostajů. V pozdějších letech jsem zde potkal i jelena, jeřábčího kohouta, tetřívčí slepici a v tichém úžasu jsem stál nad otiskem rysí tlapy ve žlutavém jílu cesty... Kout klidu, jen občas se větvovím protáhne divoký západní vítr od opatovských rybníků. Z okrajů mýtinek odskočilo srnčí, bílé obřitky zmizely v zelené smrčině. Sojčí "křééc" je stejným varovným signálem pro obyvatele houštin či korun stromů. Údolí s vesnicemi jsou pomalu zaplavována mlžným oparem. Bílým závojem začínají probleskovat žluté obdélníky oken. Obloha zatahuje fialovou oponu za končícím dnem, kolem jsou slyšet jen zvuky lesa. Stojím pod hluboce zavětveným smrkem na pokraji staré, smilkou a vřesem porostlé "hospodárnici". Vysoký les zde tvoří ostrý roh a já mám výhled přes nižší stěnu mlází na šednoucí oblohu i na kousek vyrudlé pastviny. Mirek čeká ve vzdálenosti asi padesáti metrů ode mne, přímo naproti miniaturní mýtince, která by se prý mohla zalíbit některé slučí slepičce. Tu a tam se ještě objeví silueta houpavě přeletujícího kosa. Les postupně utichá.
      S objevením první hvězdy přestává tělo vnímat chlad čišící ze zbytků sněhových jazyků. Je zahříváno rodícím se loveckým atavismem, který potlačí i vlezlý studený větřík, jenž ale už občas přinese závan jara z dalekých polí Malé Hané. Marná sláva, zima má ale tuhý kořínek, pronikavý chlad nás nutí nejprve hýbat prsty, poté podupávat, zahřívat si ruce třením. Ve tmě vyšlehl plamínek a žhnoucí bod cigarety se vydal směrem ke mně. Mlčky se vracíme do údolí. Teprve před vesnicí, když nám vítr přinesl kouř z komínů, se Mirek ozval: "Že jich ale táhlo, viď". I přes černočernou tmu jsem však věděl, že se spokojeně usmívá a prožíval totéž co já. Proč jsem o tom přesvědčen? Protože od onoho večera každé jaro, ohlásilo-li první skřivaní "vrznutí" ústup zimy a probuzené slunce začalo mělké dolíky luk a polí zkrášlovat zrcadla louží, snad aby se mohlo přesvědčit, že krutá zima jeho žhavé kráse neublížila, zastavily se moje kroky před známým domem po jehož hřebenáčích třaslavě pobíhá párek konipasů. V podvečer jsme si sedli na zápraží, zapálili cigaretu a lokálka nás pozdravila na vzdálenost dvou lánů. Mirek se zadíval do koruny mohutných lip a jakoby mimochodem řekl: "Měli bychom vyrazit na sluky. Letos bych to zkusil 'U křížku', na podzim mi dvě vytáhly téměř pod nohama". A já věděl, že opravdu příští týden vyrazíme do strmých strání, obtěžkáni dalekohledy a jarní náladou. Již každý sám, protože půvaby jarního večera se v samotě vychutnávají nejlépe... Ano, tak nějak to bylo. Marně vzpomínám, kolik takových podobných čekaných jsme prožili. Později, s puškou v ruce, začaly mít jinou příchuť. Touha po prvním jarním úlovku byla silná. A tak jednou, zcela nenápadně, při příjemné besedě po lednové naháňce na černou, jsem se zeptal starého, málomluvného myslivce Honzy, kam on by šel na slučí tah. V šedých očích zaplál ohníček zřejmě zapálený vzpomínkou na dřívější lovy. "No kam, přece k olšince v třebovickém koutu!" Člověk fakt není nikdy dost moudrý. Jak to, že nás to nenapadlo! Proč jsme hledali sluky nahoře, na hřebenech? Ono zmíněné místo leží v údolí, tvoří jej olšový okraj lesa jímž protékají dva potůčky a na něj navazuje rozsáhlá smrková mlazina "U nádrží" ukončená loučkou s dvěma subminiaturními rybníčky. Jediné, co mi nějak nejde dohromady s půvaby jarního večera je železniční trať kopírující kraj lesa, od ní sto metrů vzdálená frekventovaná silnice a dále dvojkolejná trať Praha - Olomouc. Že by plachým a tajemným slukám takový civilizační tlak nevadil? Nicméně, v druhé polovině března chystám svůj tradiční rituál příprav prvního jarního lovu. Cestou k lesu ještě znovu a znovu pochybuji o reálnosti slučího tahu v té lokalitě a rozhoduji se přece jen vyzkoušet své želízko v ohni - loučku "U nádrží", loučku s oněmi dvěma loužemi obklopenou hustým mlázím. Protékající potůček míří, romantickou roklinkou, do Honzou zmiňované olšinky... Usedám mezi dva mladé smrčky a vstřebávám náladu jarního večera. Průběh čekané se nikterak neliší od těch z let minulých a stejně jako dřív je mi stejně hezky. I přes tu pohodu v duši mi stále něco našeptává: "Sejdi k dolní mlazině nad olšinku, co nevidět bude tma..." Chvíli odolávám tomuto "loveckému svědomí", nechávám v poklidu zatáhnout starou srnu do krytu skal a pak je rozhodnutí náhlé. Rychle se vydávám podél potůčku dolů strání. Procházím uzoučkou a zarostlou soutěskou a vstupuji do zelené džungle mlází. Ještě několik kroků a nacházím sympatickou světlinku v sousedství dvou vzrostlých buků. Proud automobilů na silnici je nepřetržitý, rychlíky a dlouhé nákladní vlaky na olomoucké trati se křižují jeden za druhým, večerní lokálka do Chornice dlouze zahouká před přejezdem i v zatáčce Chudobovy rokle. V takovém prostředí si plachou sluku nedovedu představit. Od západu se blíží hradba dešťových mraků a za chvíli mne zkrápí první kapky. Prohlížím dalekohledem mlázím porostlou stráň před sebou i vzrostlou olšinu na jejím úpatí. Zdá se mi, že na jejich rozhraní prolétl jakýsi hnědý stín. Drozd? Brávník? Déšť sílí, ale za pásem oblačnosti na mne mrká první hvězda. Ještě se chci rozloučit s lesem. Moje levé oko zachycuje pohyb na šeřící se obloze. Od opatovských rybníků se blíží dvojice kachen, postupně snižuje výšku letu, za mými zády se otáčí a zapadá v olšině. Pokládám dalekohled zpět na prsa. A potom... Přímo proti mně letí v nevelké výšce podivným netopýřím letem pták. Když vůbec domyslím oč se jedná, je již na mojí úrovni a já zřetelně vidím dlouhý píchák a tmavé vlnkování na spodině těla a křídel. Sluka! Konečně jsem se dočkal! A ačkoliv se vrací zpět nad mlazinu a několikrát ji nadlétává neuvědomuji si, že mám na rameni brokovnici, její případné použití mi připadá jaksi nelogické, zbytečné, neadekvátní. Čekám až do úplné tmy, vychutnávám ten krásný zážitek, který mi byl po dvacetiletém snažení dopřán. Hustý déšť vykonává funkci opony tohoto dne, tohoto krásného představení. Touha podělit se o prožitek a déšť mne nutí ke spěchu a k opětnému poznání, že nejkratší cesta nemusí být tou nejrychlejší... Vcházím do chodby, zouvám mokré svršky, věším pušku. Z pokoje vychází otec. Radost z naplněného snu se mi asi hluboko vryla do tváře, neboť se mne bezděčně ptá: "Ty ji máš, viď?" Souhlasně kývu hlavou. "Mám, ale někde tady" a kladu dlaň na hruď, kde snad sídlí myslivecká duše. "No sláva, stal se z tebe myslivec. Jsem rád, že jsem se toho dožil..."

Fotogalerie

Zpracování dat...