vychází v 6:56 a zapadá v 18:44
vychází v 18:03 a zapadá v 2:43
 

Časopis Myslivost

"Bouřkový" divočák

MVDr. Jiří MALÝ
Tento příběh se udál před téměř deseti lety, těsně po žních odbývajících se u nás na přelomu července a srpna, tedy právě v období srnčí říje. Srnce jsem měl ten rok však již uloveného, a tak jsem toho dne někdy na počátku srpna hodlal víceméně využít jen k tomu, abych se na večerní čekané po delší době konečně opět trochu „provětral“.
Cestou jsem v Křenovicích potkal mladšího člena našeho tehdejšího MS, kterému říkáme Jurin. Od něj jsem se dověděl, že v rozsáhlém lánu dozrávající kukuřice jsou prokazatelně divočáci. Vycházejí prý už navečer z rohu lánu na sousední pšeničné strnisko. Tím bylo o místu dnešní večerní čekané jasně rozhodnuto. Vyzval jsem Jurina, aby se se mnou této večerní čekané zúčastnil.
      Navečer za pěkného, ale dosti dusného letního počasí jsme polní cestou společně došli přibližně ke středu okraje zmíněného kukuřičného lánu. Tady se ukázalo, že měl milý Jurin skutečně pravdu. V prořídlém, ale už pořádně vzrostlém porostu kukuřice bylo vidět četné starší i čerstvé stopy od srnčího, ale zejména od divočáků. Po vzájemné dohodě jsem zaujal místo k čekané na strništi, s ohledem na možný večerní vítr. Jurin, který v té době vlastnil jen brokovnici, se kousek vrátil a zaujal místo k čekané nedaleko, takže jsme na sebe vzájemně velmi dobře viděli.
      Snesl jsem si několik blízkých balíků slámy a z nich jsem si vyrobil střeleckou záštitu. Za ní jsem se pohodlně usadil na malé skládací plátěné rybářské židličce, kterou s sebou obvykle nosím v batohu. Seděl jsem, sledoval přitom oba okraje vedoucí nalevo i napravo od rohu kukuřičného lánu, hlavou se mi honily různé myšlenky a své ostatní okolí jsem ani příliš nevnímal. Z tohoto přemítání mě s nastávajícím soumrakem vyrušilo teprve vzdálené zahřmění. Ohlédl jsem se a spatřil, jak se na severozápadním obzoru hrozivě kupí bouřková mračna. Bylo evidentní, že přijde pořádná letní bouřka, která buď předčasně ukončí naši večerní čekanou, nebo přijde hned po ní.
      Pomalu jsem se tedy chystal zavčas sbalit svá "fidlátka", když jsem v "tichu před bouří" v rohu kukuřičného pole zaslechl zřetelné zašustění a zalámání, které mohlo pocházet jen od černé zvěře. Vzápětí se asi pět set metrů přede mnou na horizontu na cestě u kukuřice objevil náš "myslivecký hajný" Jaryn spěchající před blížící se bouřkou domů. Vítr vanul od něj přímo na mě. Vstal jsem a zamával, což ihned zpozoroval a pochopil, poněvadž se okamžitě zastavil a pak odbočil doleva na strniště a záhy se ztratil vpravo přede mnou pod horizontem v terénní muldě v Kolínkách.
      Znovu jsem dosedl na židličku, pohledem se vrátil zpět k rohu kukuřičného pole a překvapením se mi zastavil dech. Asi dvacet až třicet metrů ode mě stál pěkně na široko jistící lončák. Rázem jsem se cele soustředil jen na to, jak bych ho, s ohledem na blížící se bouřku, co nejvhodněji ulovil, tedy jak to provést, aby po eventuálním zásahu z místa nástřelu vůbec neodběhl. Vnitřní hlas mě přitom varoval, že pokud na místě nezůstane, zcela nepochybně odběhne zpátky do kukuřice, což pak může být i pořádný malér.
      Nabízející se ránu na slecho, nevím proč právě u divočáků tak houževnatě tradovanou, jsem kategoricky odmítl jako nemysliveckou a riskantní, i když samozřejmě nepochybuji, že pokud opravdu sedne, svůj účel beze zbytku splní. Pokud však ale, a to žel dost často, nesedne, je obvykle příčinou těžkého poranění, v jehož důsledku pak divočák většinou nedosledován dříve či později bezesporu za velkých útrap bez užitku někde zhasne. Něco jiného ovšem je, jedná-li se o ránu dostřelnou, na nevelkou vzdálenost. Mohl jsem samozřejmě uvažovat například i o účinné ráně přímo na přední běh ke kohoutku, ale i tu jsem pro obvykle velké poškození zvěřiny zavrhl. A tak jako nejspolehlivější se mi jevila dobrá myslivecká rána na komoru, zvláště, je-li při ní střelou přeťata i aorta (břišní tepna) probíhající pod páteří a rozrušena, třebas jen málo, i hrudní páteř. Toto vše mi bleskově proběhlo hlavou, než jsem se téměř stejně tak rychle rozhodl zkusit tedy za daných okolností poněkud vyšší komorovou ránu těsně za přední běh.
      Spoléhaje se na své junácké lovecké štěstí a svou osvědčenou uherskobrodskou springfieldku, natáhl jsem napínáček a bez jakéhokoliv loveckého třesu klidně zamířil tam, kam jsem hodlal umístit zásah a stiskl spoušť. Hned jsem viděl, že je zle. Divočák totiž v ohni nezůstal. Naopak se bleskově otočil a zmizel v kukuřici, odkud pak bylo slyšet hlasité praskání a lámání vzdalující se šikmo vpravo, a které rozhodně nemohlo pocházet jen od jednoho kusu. To bylo ovšem velmi mrzuté, poněvadž jsem tak nemohl zaslechnout, jestli praskání a lámání způsobené snad zasaženým divočákem neskončilo někde poblíž, což by mohlo být dobrým znamením i jistým vodítkem při dosledu.
      Po ráně jako prvý přišel ke mně zleva Jurin. Bezprostředně před mým výstřelem vykoukla na něj z kukuřice liška, ovšem vzápětí ji moje rána zradila, takže na ni nestačil ani zamířit, natož pak vystřelit. Bylo mi upřímně líto, že štěstěna to nezařídila tak, abychom oba vystřelili současně. Dále milý Jurin tvrdil, že docela zřetelně slyšel přibližující se lomoz v kukuřici šikmo zprava, který před ním v porostu nedaleko od okraje náhle ustal. To byla vítaná a dost závažná informace, která se, žel mohla plně využít a potvrdit až na druhý den odpoledne. Mezitím k nám přicházel i Jaryn, který se jako správný hajný, když zaslechl blízko ránu, šel podívat, co se děje. Jak na nástřelu, tak ani v porostu na okraji kukuřičného pole jsme společně nenašli vůbec nic. Pokračovat v dosledu v nastávající tmě a v hustém porostu kukuřice bez psa nemělo však ani za použití dobře svítících baterek žádný smysl. Nebylo se čeho držet a také šlo o bezpečnost. Nejmladší Jurin odešel pro dalšího člena našeho MS Zbyňka, aby nám se svými dvěma jagdteriérkami pomohl při dosledu. Kdyby byl divočák smrtelně zasažen, byl by do rána "k ničemu".
      Mezitím se blížilo zlověstné blýskání a hřmění. Čím dál víc jsem si vyčítal a posléze i spílal, že jako "starý kozák" jsem nepamatoval na "zadní kolečka" a nechal se strhnout. Leč pozdě už "bycha" honiti.
      Konečně jsem v již dávno nastalé tmě přerušované jen blesky spatřil dvě pohybující se světla znamenající toužebně očekávanou pomoc. Dorazila zároveň s bouřkou. Když jsme začali s dosledem, dopadly na zem první těžké dešťové kapky. Přes Zbyňkovo časté pobízení obě jagdteriérky nejevily o dosled prakticky žádný zájem, do porostu se jim příliš nechtělo a neustále se vracely. Ostatně nebylo divu, když bouřka byla už přímo nad námi. Tento neslavný dosled netrval snad ani pět minut, když se najednou příšerně zablesklo a strašlivě zahřmělo, že jsme leknutím úplně zdřevěněli. Nato začalo lít a během několika vteřin jsme byli mokří jak hastrmani. Pokračovat v dosledu už nemělo žádný smysl. Navíc jsme také zjistili, že jsme bez psů. Obě fenky se k nám po neustálém volání a pískání znovu přidaly až cestou do Křenovic. Kde mezitím byly, věděly jen ony samy. Než jsme došli do Křenovic, bouřka se sice už přehnala, liják však nepřestal.
      Ráno, když jsem se vydal pokračovat v dosledu, stále ještě pršelo, byť už jen drobně. Vzal jsem si na sebe pogumovaný plášť sahající mi až na paty. Po příchodu ke kukuřici jsem brzy naznal marnost svého počínání. Pokud tam snad nějaké známky úspěšného zásahu dále od nástřelu byly, pořádný celonoční liják je rozhodně dokonale smyl. Dokonce zlikvidoval i veškeré stopy, které tam ještě včera večer bylo na zemi vidět. Hledat za deště ve vysoké a husté kukuřici sám a nazdařbůh nemělo tudíž žádný smysl. Byl jsem zase úplně mokrý, i když tentokrát ne od deště, ale od toho, jak jsem se pod tímto neprodyšným "pršipláštěm" silně potil. Jelikož od výstřelu uplynulo už téměř dvanáct hodin, divočák byl alespoň podle mého názoru prakticky tak jako tak už "odepsán". Vrátil jsem se tedy, vlezl do vany s teplou vodou, vypil horký rum s čajem a spal jako zabitý.
      Vzbudilo mě odpoledne až silnější zaklepání na okno. Venku svítilo slunce a za oknem stál Zbyněk i s oběma jagdteriérkami. Tož tedy do třetice všeho dobrého a zlého, a už definitivně naposled. Cestou jsme přibrali i Jurina, který už byl také doma z práce. Zbyněk pak vypustil obě fenky k volnému hledání, protože nic jiného se zatím stejně dělat nedalo. Teprve, když bylo zřejmé, že to nepřinese žádný výsledek, učinili jsme poslední pokus. Jurin šel na místo, kde včera večer seděl a nás dva rozestoupené v kukuřici hlasitě usměrňoval tam, kde podle jeho tvrzení skončil včerejší lomoz. Ač to bylo k nevíře, asi třicet metrů od okraje jsem v kukuřici narazil na zhaslého divočáka. Byl to lončák - kňourek. Od nástřelu to bylo asi sto dvacet až sto padesát metrů. Opět se tak potvrdila známá skutečnost, že smrtelně zasažený divočák, není-li osamocen a pokud mu to dovolí povaha zranění, odděluje se zpravidla kolmo od směru úniku ostatních zdravých kusů. Divočák ležel na pravém boku, kde měl být vstřel. Na levém boku, k mému velkému překvapení, žádný výstřel nebyl. Nepamatuji se, že bych někdy předtím na jakékoliv spárkaté zvěři, kterou jsem stojící na široko ulovil dobrou komorovou ranou, nenašel výstřelový otvor. Vysvětlení mohlo být jediné: lehčí a rychlejší střela Sellier&Bellot o hmotnosti 9,7 g, typu MHP (tj. poloplášťová prosekávací, neboli se střižnou hranou), kterou od začátku její výroby výlučně a s úspěchem používám, se po nárazu patřičně a potřebně nedeformovala, ale místo toho zcela vzácně rozložila natolik, že pak již nebyla schopna způsobit i výstřelový otvor. Při vyvrhování jsme také žádný větší zbytek střely nenašli. Inu, stalo se.
      Když jsme divočáka otočili na levý bok, ze vstřelového otvoru, umístěného předpisově ve středu komory těsně za předním během, podobně jako při otvírání láhve šampaňského vylétla tuková zátka a vzápětí za ní vytryskl gejzír barvy. Z toho bylo zřejmé, že divočák navenek vůbec ani barvit nemohl a zcela proto vybarvil jen dovnitř. Jak snadno mohl být i za příznivých okolností považován za chybeného, konkrétně v tomto případě za "přestřeleného".
      Přivolali jsme Jurina a společně jsme divočáka vytáhli na strniště, kde došlo na lovecké tradice a ošetření úlovku. Když jsme pak uvažovali o způsobu jeho dopravy z honitby, objevil se na polní cestě jako nějaký antický "Deus ex machina" - mladý člen tehdejšího JZD Bohouš s cisternovou Tatrou stoosmatřicítkou. Měl mimořádné pochopení pro naše štrapace, takže jsme ho nemuseli dlouho přemlouvat, aby nám pomohl úlovek odvézt. Divočáka jsme přivázali na plošinu na boku cisterny, všichni tři se i se psy nasoukali do kabiny a vyjeli. Když jsme se přibližovali k jednomu kritickému místu, Bohouš, ač dělal co mohl, nezabránil tomu, aby Tatra nedostala smyk a nesjela levými koly do hlubokého výmolu vzniklého nočním dešťovým přívalem. Div jsme se nepřevrátili. První pokusy o samovyproštění vypadaly dost beznadějně. Už jsem viděl, jak jdeme shánět nějaký "pásák", který by Tatru z té šlamastyky vytáhl. Také jsem už v duchu viděl všechny ty trable, které dodatečně určitě ještě nastanou, až se to všeobecně rozkřikne. Naštěstí se však Bohouš šikovně s Tatrou i divočákem k naší neskonalé úlevě nakonec z příkopu dostal.
      A závěr této bezesporu zcela nevšední "hunter story"? Ještě ten den následovala patřičná oslava úspěšného lovu a s přihlédnutím na všechny ty peripetie, které ho provázely, o to důkladnější. Po nezbytném veterinárně-hygienickém vyšetření, které dopadlo nad očekávání dobře, jsme divočáka od našeho MS za výkupní cenu platnou v Interlovu odkoupili a mezi účastníky úspěšného dosledu a odvozu svorně rozdělili. Za několik dní Jurin naproti kukuřici za Potokami ulovil onu zrzavou kmotru. Co se mě týče, zařekl jsem se, že už na žádného "karbouse" před bouřkou nikdy nevystřelím.

Fotogalerie

Zpracování dat...