vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

Modrá hrdlička

Zdeněk HLAVÁČ
Po dobu několika desítek let trvajícího teoretického i praktického poznávání přírody se setkávám u „normálních lidí“ s jevy jakými jsou neznalost, nedostatečná znalost či určité pověry o dění v přírodě. Projevuje se to především v ornitologii a nutno říci, že pohříchu je tato neznalost častá i u mnoha myslivců.
Při zkouškách na první lovecký lístek jsou obávanou otázkou divoké kachny. Mám-li rozlišit chovnou a průběrnou zvěř spárkatou, a to mnohdy v časové tísni, tak pro mne nemůže být problém v klidu odlišit a pojmenovat březňačku, čírky, poláky, o exotičtějších druzích jako je lžičák, ostralka, hohol, hvízdák ani nemluvím. Mrzí mne určitá nedůvěra, se kterou přistupujeme k novým poznatkům a skutečnostem. Mrzí mne nedůvěra k poznatkům moderní etologie, ekologie a biologie. Zde budeme muset sáhnout doopravdy až na dno svého svědomí a začít s nápravou.
      O výskytu holuba doupňáka v oblasti Hřebečska jsem nebyl dostatečně přesvědčený. Považoval jsem jej za velkou vzácnost, kterou možná jednou spatřím v muzeu. S doupňáky jsem se setkal kupodivu snadno při svých prvních toulkách s brokovnicí... Na jaře jsem poznal jejich neobvyklé "huu-huu-huu" v bukové stráni Homole, v létě posedávala skrovná hejnka na drátech vysokonapěťového vedení, na podzim protahovali krajinou spolu s hřivnáči...
      Po rušné členské schůzi jsme srovnávali adrenalin pěnivým mokem a plkáním "co, kdo, kde" apod. Od jednoho stolu zaznělo, že po vesnici v zimě poletovalo solidní hejno hrdliček zahradních coby zásobárna potravy pro krahujčí samici, která zde měla zimní loviště. "No, a jedna ta hrdlička byla modrá". Natáhl jsem uši, co že se to dozvím za novinu, v duchu jsem probral genetické možnosti hrdliček a ta modrá barva mi stále "neseděla". Za několik dní asi dvacetičlenné hejno obsadilo obrovskou lísku v sousední zahradě - a bylo vše jasné. Zimomřivě se zde krčil modrošedý holoubek s náznaky černých pruhů na křídlech, při pohybu hlavy se krk zaleskl travní zelení. Doupňák. Nutno říci, že toto setkání bylo té zimy naše poslední, víckrát jsem jej v hrdliččím hejnu nezpozoroval... Poznal jsem, že tento druh holubovitých není v našem regionu hojný, ale setkání s ním nejsou nikterak vzácná. Až přišlo letošní jaro. Dojel jsem do Damníkova na mysliveckou brigádu. Železná brána u rodinného domku se s cvaknutím otevřela a mé kroky mířily na zápraží. "Huu-huu-huu" ozvalo se ze solitérního smrku, rostoucího v rohu zahrady. Ztuhnul jsem a otočil se směrem k záhadnému hlasu. Z koruny vytlesknul doupňák, zabalancoval na drátu elektrického vedení a odlétl do olší na břehu potoka. V zádech jsem ucítil čísi pohled.
      "To zíráš, co, zahoukává tady už celý týden".
      Nevěřícně kroutím hlavou. Tak jako jsem jí kroutil před lety na polském pobřeží Baltu, kdy se na volných plochách rekreačního střediska živili hřivnáči společně s krkavci. Stejně tak jsem se divil v parku kroměřížského zámku, jehož udržované trávníky se modraly hřivnáčím hejnem. Konečně, nemusím chodit daleko. V Lanškrouně si letos hřivnáči budovali hnízdo ve stříbrném smrku rostoucím v areálu bývalé Tesly, několik metrů od rušného chodníku a ještě rušnější silnice. Ale doupňák... Pronikání živočichů do hájemství civilizace... o čem to svědčí? Patrně o nezdravé a neúživné krajině, kterou se nám za několik desetiletí podařilo vytvořit. Lidská sídla se pro mnoho živočichů stávají bezpečnějšími, úživnějšími. Není to opravdu důvod k většímu zamyšlení?

Fotogalerie

Zpracování dat...