vychází v 6:56 a zapadá v 18:44
vychází v 18:03 a zapadá v 2:43
 

Časopis Myslivost

Za lovem jelení zvěře do středověkých lesů Krušnohoří

Lumír KOTHERA
V podzimní přírodě Krušných hor, rozjasněné rudou barvou jeřabin i stmívavými siluetami stromů ve svazích, se volání jelení zvěře, nazývané od nepaměti královské, rozléhá tisíce let. V době, kdy se tu před osmi až devíti tisíci lety objevil na slunných ostrozích Ohře člověk – mezolitický lovec, pobíhal zde patrně již onen typ západního jelena, kterého jen v málo pozměněné formě tu můžeme vidět dodnes.

Někdejší praobyvatel pravděpodobně dobře znal karlovarské prameny pro množství zvěře, která se do chráněného údolí stahovala k přírodním slaniskům, a lze předpokládat, že byl tedy i význačným lovcem jelení, srnčí a černé zvěře, která zde žila vedle jiných druhů zvířat. Lov v té době byl výhradně záležitostí výživy a tudíž svobodný pro každého člena rodu. Zřejmě tomu tak bylo i u prvních slovanských obyvatel, kteří do Poohří přicházeli od 6. století a položili základ k souvislejšímu a stabilnějšímu osídlování. Ve 12. století se lov jelení zvěře dostal do popředí zájmu mocných a majetných, králů a šlechty. Množství jelení zvěře žijící ve volné přírodě se přes počáteční vysoký stav v nejstarších dobách začalo neustále snižovat, až nakonec vzrůstající zájem způsobil, že došlo k uzavírání zvěře do obor. Mezi Ohří a Teplou, pravděpodobně od Lokte až po nynější Olšová Vrata na Karlovarsku, vznikla velká obora, vyhrazená králi a jeho družině. Nešlo ovšem o oboru s uměle ohrazenou honitbou ve smyslu dnešního pojmu slova obora, nýbrž o území, kde zvěř, především jelení, byla chována a hájena určenými myslivci. Přednostní postavení této "královské zvěře" ustanovil v roce 1379 lesní úřad v Chebu s tím, že "každý lesní může ve svém revíru lovit veškerou zvěř, vyjma jelenů a laní".
      Časté lovy, nedůsledná pronásledování škůdců - rysa a vlka, právě tak jako zvyšující se důlní těžba s rostoucím počtem obyvatel měly za následek, že stav jelení zvěře se podobně jako jinde v českých lesích začal dál rychle snižovat. Již v 16. století se proto několika nařízeními zakazovalo "bití a střílení laní". Opatření však zřejmě nebylo příliš účinné, jak je možno usuzovat z ocenění konfiskovaného majetku města Ostrova z roku 1623, kdy z plochy téměř dvanáct tisíc hektarů se možný odstřel jelení a srnčí zvěře odhadoval pouze na třech tisících hektarech a to v počtu dvaceti kusů ročně. V městských karlovarských lesích byl tou dobou jelen už vzácností a přebíhal sem občas ze sousedního kysibelského panství.

Střety i s pytláky
      Díky mimořádné péči kurfiřtů Jana Jiřího I. a jeho syna Jana Jiřího II. došlo k rozvoji myslivosti v krušnohorských honitbách sousedního Saska, k němuž až do roku 1874 patřil kus českého území mezi Božím Darem a Horní Blatnou. Aby zamezil přecházení jelenů do Čech a pytláků z Jáchymovska do českých honiteb, nechal saský kurfiřt kolem roku 1560 postavit podél hranic plot v délce mnoha kilometrů, hlídaný hajnými a trabanty. Ti si dokázali poradit i s pytláky. Za odstřel jednoho dostávali třicet až čtyřicet tolarů. "S takovými", napsal ve druhé polovině 17. století ve své kronice Krušnohoří Christian Lehmann, učený pastor ze saského Scheibenbergu, "nedělali žádné cavyky. Zastřeleného pytláka pověsili jednoduše na strom a nad něj připevnili jelení parohy". Tentýž kronikář, jak zachoval Ing. Ministr, nestor západočeských historiků, na jiném místě vypravuje, že v roce 1590 nedaleko Loučné "přivázali kurfiřští myslivci živého pytláka na jelena, kterého psi štvali tak dlouho, až byl větvemi a roštím zcela rozsekán". V roce 1591 byli poblíž českých hranic zastřeleni a pověšeni pod parohy v jediném dni hned tři pytláci. Kadaňský kronikář se zmiňuje o události z roku 1596, kdy lidé, jdoucí v Kadani z bohoslužeb, pozorovali z městských hradeb pádícího jelena, na jehož hřbetě byl přivázán člověk.

Jelen vytouženým léčivem
      Touha po jelením úlovku souvisela v té době s pověrou o jeho léčivé hodnotě. Jak napsal Jan Jiří Agricola, přední osobnost vědy 16. století, působící po studiích v Itálii nějaký čas jako městský lékař a lékárník v Jáchymově, "každá část jelena je lékařsky upotřebitelná" a kronikář Lehmann vypočítává téměř sto "jeleních receptů" na kdejaké choroby: "Je-li jelen složen v pravý čas, všechno z něho, paroží, kůže, vnitřnosti, maso i krev, jsou užitečné proti mnoha nemocem".
      Třicetiletá válka přispěla rozmnoženými vlčími smečkami ke snížení počtu jelení zvěře v českém Krušnohoří a teprve počátkem 18. století dosáhl stav zvířat značné výše. Hlavní zásluhu na tom měla jednak zvýšená ochrana likvidující vlky a rysy, a jednak v nemalé míře i utužení poddanství, které feudálu dovolovalo chovat v libovolném množství zvěř nejenom na vlastních, ale také poddanských pozemcích. V české části západního Krušnohoří bylo nejvíce jelenů v císařských lesích komorního panství Přísečnice, kde v revírech kolem sedmi tisíc hektarů žilo na jaře 1715 téměř tři sta kusů jelení zvěře, a na markraběcím panství Badenských Ostrov, kde koncem 17. století byly dvě rozsáhlé obory se stavem asi sto šedesát kusů, do kterých bylo v letech 1696 - 1697 dovezeno ze Saska a Bavor sedmdesát jedna jelenů.

Koncem 18. století jelen vzácností
      Ve druhé polovině 18. století začalo vysoké zvěře v Krušnohoří znovu rychle ubývat, především v důsledku ekonomických vlivů. Velkostatky, které škody způsobené zvěří na poddanských pozemcích musely hradit, snížily stavy zvěře natolik, že se jelen v západním Krušnohoří stal vzácností. Na kdysi slavných přísečnických a ostrovských jeleních honitbách klesl počet jelení zvěře koncem 18. století na desetinu a ostrovské obory byly koncem roku 1770 zlikvidovány úplně. Z karlovarských městských lesů pochází poslední zmínka o jelenu z roku 1737. V roce 1842 bylo podle hlášení jednotlivých panství krajského úřadu v Lokti na celém území karlovarského okresu uloveno pouhých jedenáct kusů vysoké zvěře. Když v roce 1863 byl na Chebsku zastřelen pouze jediný kus, zaznamenal kronikář událost jako "raritu velkého významu, která se již dlouhá léta nepřihodila".
      Stav, kdy jelen byl v západní části Krušnohoří vzácností, trval do počátku 19. století. Ve 30. letech 19. století žilo v nostické oboře v Jindřichovicích na Kraslicku kolem jednoho sta kusů. Pozvolné zlepšení chovu nastalo teprve ve druhé polovině 19. století a trvalo do první světové války, která znovu, až na území obory u Jindřichovic, jediné v karlovarském Krušnohoří, snížila stavy jelení zvěře na minimum. V obvodu lesní správy Horní Blatná, kde 1. srpna 1668 u obce Rozhraní složil saský kurfiřt za jeden den dvě stě dva jelenů, laní a kolouchů, nezůstal v roce 1919 žádný kus. Po válce v roce 1926 jich tu žilo pět a v roce 1931 kolem třiceti. K živelnému rozmnožení jelení zvěře došlo teprve po osvobození v roce 1945 a dnes se krušnohorský jelen s krásně tvarovaným tmavým parožím stal při chovu na ekonomicky únosném stavu neodmyslitelnou součástí krušnohorské přírody a její přitažlivé horské krásy.

Fotogalerie

Zpracování dat...