vychází v 6:56 a zapadá v 18:44
vychází v 18:03 a zapadá v 2:43
 

Časopis Myslivost

Zákulisí mysliveckých slov

Michal NOVOTNÝ
Tentokrát bude řeč o psovi. Na povídání o původu pojmenování jednotlivých druhů mysliveckých loveckých psů dojde řada někdy jindy, dnes si vystačíme jen s jediným slůvkem pes. Budeme pátrat po původu slova pes a po tom, jak se výraz pes dostal do všech těch obrazných vyjádření, slovních obratů, rčení... A proč se tady všude, nebo skoro všude, pes objevuje v záporných souvislostech. Je to přece nejlepší přítel člověka...
Pes aneb Už staří Indoevropané...
      Někteří tvrdí, že výraz pes nejspíš pochází z citoslovce ps, ps, kterým se na psy volávalo v dobách, kdy člověk ještě neuměl artikulovat, ale už žil se psy společně. Tak to píše Milan Machovec ve své knížce Indoevropané v pravlasti. Druhá, rovněž řekněme citoslovečná, teorie říká, že ps vyjadřuje zvuk častého psího močení, a odkazuje na francouzské slovo pisoár, které prý vzniklo podobně - jako vyjádření stejného zvuku lidského. Jiní tvrdí, že slovo pes souvisí s přídavným jménem pestrý, protože psi, na rozdíl od příbuzných vlků a lišek, mají různá pestrá zbarvení. V tom případě by slovo pes souviselo se slovesem psát. Další, myslím už čtvrtá, teorie spojuje pojmenování psů s latinským pecus, dobytek, a tato teorie má dvě řekněme podteorie. Podle první jsou dobytek i psi domácí zvířata, takže měli společné jméno, a podle druhé psi byli pojmenováni proto, že dobytek hlídali na pastvě.
      Už tenkrát se tedy psi projevovali jako přátelé člověka, a přesto máme psotu, což je špatné, jak se také říká psí počasí, tedy počasí, do kterého by ani psa nevyhnal. Existuje také psotník, což původně bylo označení jakékoli nepříjemné věci a později pojmenování dětské nemoci, která se jinak jmenuje božec, odborně pak tetania infantum a vyznačuje se křečemi. Slovo psotník také figuruje v běžné frázi užívané při leknutí "já z toho dostanu psotník". Další fráze a slovní spojení, v nichž figuruje pes, znějí "psí život", "život pod psa", "být ve psí", tedy úplně na dně, a "nasazovat někomu psí hlavu" - čili říkat o něm jen to nejhorší. Když je někdo psí čumák, je nepříjemně chladný, bez emocí. Ještě horší je, když o někom řekneme, že je pes. Chceme tím říct, že je to, jak píše Slovník spisovného jazyka českého, "bezohledný, krutý člověk". Slovo pes, často ve spojení "nevěřící pes", se užívalo jako nadávka kacířům, ateistům nebo prostě jen lidem vyznávajícím jiné náboženství.
      Ani další význam slova pes, totiž "bezvýznamná krátká divadelní role" není pochvalný. A pokračujme: Když řekneme, že by to ani pes nežral, jakoby říkáme, že pes je podřadné zvíře, které spořádá všechno. Když by od někoho ani pes kůrku nevzal, je ten člověk v opovržení tak všeobecném, že jím opovrhuje dokonce i ten opovrženíhodný pes. Stejný význam a obsah má slovní spojení "ani pes o něj nezavadil". Řekneme-li, že je někde zima jako v psinci, eventuálně v psírně, opět vyvoláváme hodně nepříjemnou představu. Odvozeniny od slova pes naši předkové používali také jako pojmenování různých nehodnotných rostlin. Nejznámější z nich je psí víno, tedy loubinec pětilistý, který tak trochu vypadá jako vinná réva, ale její hrozny se hodí nevýš tak pro psy. Psárka nebo také psírka se hlavně na Moravě říkalo různým bezcenným rostlinám, naše dnešní psárka však nehodnotná není. Jan Svatopluk Presl slovem psárka na počátku 19. století pojmenoval hodnotnou trávu latinským názvem Alopecurus; nejspíš proto, že se mu slovo psárka líbilo.
      Pes jako něco nepříjemného se také objevuje ve slovese peskovat, které znamená nadávat, hubovat, plísnit, kárat a ve slovese zepsout, které má skoro totožný význam. Už v Rosově slovníku se píše, že peskuji znamená "pesky sobě vésti, co pes sobě počínati" a ve slovníku Jungmannově se dočteme, že psouti rovná se "spílati, láti jako psovi". Pokud jde o sloveso peskovat tuto řekněme psí teorii zpochybnil etymolog Václav Machek v článku, který před jednapadesáti lety vyšel v časopise Naše řeč. Tvrdil, že způsobem, který předpokládal Jungmann a další odborníci před ním a po něm, slovo peskovat vzniknout nemohlo, protože žádné jiné sloveso tak v češtině nevzniklo. A že tedy peskovat není od pes, ale od pysk. Péskovat je prý hanácká varianta slova pyskovat, které vzniklo podobně jako hubovat či držkovat a má stejný význam. Z hanáckého nářečí se pak prý slovo rozšířilo do celých Čech. Zajímavá teorie. Také tím, že se o ní pak v Naší řeči několik let kriticky diskutovalo, Václav Machek na ní trval, ale dnes se nepřijímá.
      A teď konečně několik slovních spojení, kde pes vystupuje jako prvek kladný nebo aspoň neutrální. Když se o někom řekne, že je věrný jako pes, myslí se to pochvalně, psí věrnost, což je také často používané slovní spojení, je příslovečná. Podobně jako psí čich. Má-li nějaký člověk psí čich, má čich mimořádný, vědci by nám řekli, že s kvalitou psího čichu se žádný člověk nemůže rovnat ani zdaleka. Pokud jde o slovní spojení psí oči, v tomto případě už o vyslovenou pochvalu nejde, dělá-li někdo psí oči, s pokorou podobnou té psí už to poněkud přehání.
      Vyloženě kladné by mělo být použití slova pes ve výrazu psohlavec, jímž jsou označováni hrdí Chodové, kteří se v 17. století vzbouřili... Znáte ten Jiráskův román, možná i film natočený v padesátých letech. Jenže s psohlavci je to úplně jinak, než by čtenáři a diváci Psohlavců soudili. Hrdí a vzbouření Chodové sami sobě psohlavci neříkali, to dnes víme zcela bezpečně. Psohlavec byla v jejich době jedna z nejhorších nadávek, která se dala použít. Běžně se tak například říkalo tatarským nájezdníkům a v 17. století se tak nadávalo pohanským Turkům, což pocházelo z ještě starších dob. Jak se píše v knížce Slova a dějiny, už v polovině 14. století Klaret zaznamenává slovo psohlavec jako překlad latinského cinocephalus, což byl název exotické obludy. V populární středověké encyklopedii Lucidář, která vyšla koncem 15. století, se psalo o bájné indické zemi, kde prý žijí lidé jednoocí, jednonozí, s rohem uprostřed čela a také lidé se psí hlavou, odění chlupatými kožemi. "A když mluvie, tehdy jako psi štěkají - a proto jim řiekají psohlavci," píše středověký autor. Psohlavec byl tedy po celý středověk, i v 17. století, v době vzpoury Chodů, něco jako nestvůra. Slovem psohlavci se tudíž hrdým Chodům nadávalo. Říkala jim tak tehdejší vrchnost. Sami sobě tak lidé kolem Jana Koziny určitě neříkali a že by si psí hlavu dávali na své prapory by bylo to nejabsurdnější, co by si uměli představit. Až v 19. století se označení vzbouřených Chodů slovem psohlavci, vzatým asi z dobových zpráv jejich nepřátel, ujalo jako neutrální označení. Jirásek pak svým románem a Aleš svými kresbami údajných praporů s psí hlavou ho zpopularizovali tak, že ho cítíme jako čestné označení. Komunisté tu vymyšlenou psí hlavu pak dokonce dali na výložky pohraničníkům, čímž jistě nechtěli naznačit, že jde o psí eventuálně "čubčí syny", což vždy byla, zvláště například v ruském prostředí, jedna z nejtěžších nadávek.
      S psohlavci to tedy nevyšlo, ale je tu ještě psina, ta také vypadá kladně.
      O tomto dnes už knižním a takříkajíc slušném pojmenování legrace a srandy se soudí, že nepochybně pochází od slova pes, ale neví se, jak. Pavel Eisner napsal, že psy sice viděl smát se, "ale že by psi byli zvláštními producenty nebo konzumenty psin, to jsem dosud neshledal". Pokud si mohu dovolit spekulaci, já soudím, že psina se původně říkalo legraci hodně hrubé, drsné, vhodné takříkajíc pro psy a že později slovo, jak se často stává, změnilo svůj význam, tentokrát směrem ke zjemnění, ke zmíněné slušnosti.
      Když teď řeknu, že jsem už vyčerpal všechny negativní, jak se teď říká konotace neboli souvislosti psa, možná mi někdo připomene, že jsem se ani slovem nezmínil o výrazu psanec, který je přece také z příbuzenstva. Psanec je člověk pronásledovaný a mezi mnoha úslovími, v nichž se vyskytuje slovo pes, najdeme i slovní spojení pronásledovat ho jako psa. Ne, psanec nemá se psy, ani s pronásledovanými, ani s žádnými jinými, nic společného. Než si řekneme, jak slovo psanec opravdu vzniklo, přečteme si ve Slovníku spisovného jazyka českého, co přesně výraz psanec znamená: "člověk bez domova, vypovězený, vyobcovaný, vyhnanec; člověk vyhoštěný ze společnosti, pronásledovaný, štvaný; štvanec." Leckdo si možná ještě vzpomíná, jak jsme bývali nuceni zpívat komicky zastaralý text Antonína Macka a Josefa Skaláka jinak hudebně docela pěkné písně zvané Internacionála. "Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad zhnět..." Tomu zhnět jsem porozuměl až po několika desítkách let povinného zpívání.
      Ale chci mluvil o původu slova psanec. Řekl jsem, že nemá nic společného se psy, a neřekl jsem, že má hodně společného se slovesem psát. Slovo psanec vzniklo jakýmsi překladem latinského proscriptus, což vlastně znamenalo veřejně zapsaný, vyhlášený, zapsaný ve veřejné vyhlášce. Už staří Římané totiž používali to, co známe z westernů: hledali zločince veřejně vyvěšovanými vyhláškami. Říkali jim proscriptio a sdělovalo se v nich, že se hledá ten a ten a kdo na něj upozorní... Udávání se ve starém Římě vyplácelo, kdo oznámil v proscriptiu vyhlášeného psance, dostal část jeho majetku. A takového úředně vyhlášeného psance bylo možné zcela beztrestně také zabít, nebyl nijak chráněný. Mimochodem, za psance byl vyhlášen, a jako takový i zabit, slavný Cicero.
      Slůvko pes se vyskytuje také ve slovním spojení zakopaný pes, které je rovněž spíš záporné než kladné. Toto spojení používáme ve významu skrytá hlavní potíž, skrytý původ něčeho nepříjemného, neúspěšného, nepříznivého, především v podobě - Tady je zakopaný pes. O původu tohoto úsloví se ví málo, určitě je to doslovný překlad z němčiny, kde říkají Da liegt der Hund begraben. Autoři knížky Zakopaný pes aneb o tom, jak, proč a kde vznikla některá slova, jména, rčení, úsloví, pořekadla a přísloví trochu nejistě říkají, že mohlo jít buď o psa, který v jedné pohádce hlídal zakopaný poklad, nebo spíš o psa hraběte Wangenheima, který svému pánovi spolehlivě sloužil jako doručovatel milostných psaníček, což nakonec vedlo ke svatbě a šťastnému manželství. Za to byl pes jménem Štucl proti všem zvykům a předpisům šlechtickými manžely pochován na místním hřbitově. Díky tlaku veřejného mínění však Štucl musel být exhumován a roku 1660 ho pochovali vedle u zámku. Dochovalo se znění nápisu, který měl Štucl na pomníku. Mimo jiné se tam praví: "Tady jest pes zakopán.neb věrný byl vždy a jest. Památce jeho sláva a čest."
      Na závěr psího povídání konečně vysvětlení té záhady, která se proplétá celým dnešním vyprávěním o jazykovém zákulisí mysliveckých slov. Proč totiž slovo pes v mnoha svých významech a odvozeních vystupuje jako něco špatného. Cituji z článku M. Vajdlové z loňské Naší řeči: "Středověká společnost byla velice silně ovlivněna biblickým názorem a Bible psa chápala a představovala jako stvoření nečisté, nízké, opovrženíhodné, jako symbol špatnosti a odchýlení se od víry, v lepším případě pak jako tvora nepatrného a bezvýznamného, trpěného a nezasluhujícího si větší pozornosti."
      Staří Židé patrně měli v těch dávných dobách, kdy vznikal Starý zákon, se psy špatné zkušenosti, horší než máme dnes my. Tehdy to byla toulavá zvířata, která se většinou asi nepřátelsky pohybovala na okraji sídel starověkých Hebrejců. A Bible měla a vlastně dosud má takovou sílu, že její špatné hodnocení psů, byť evidentně v rozporu se současnou běžnou denní skutečností, dosud funguje v jazyce - v přenesených významech slova pes i v mnoha hanlivých slovních spojeních a úslovích.

Fotogalerie

Zpracování dat...