Slunce se blížilo k vrcholu a ještě hřálo. Příjemné suché teplo, které navoní kůži. Vše, co jsem měl na sobě, jsem svlékl a podestlal na zasychající trávu mezi trsy sklovitých, napůl červených brusinek. Ležel jsem nahý, svetr pod hlavou, naslouchal tichu a hluboce a poživačně vdechoval vzduch provoněný pryskyřicí, oloupanou kůrou, jehličím a lesní půdou. V polospánku jsem usměrňoval snění a asi jsem si hodně nalhával.
Nic se nestane, když opět nestřelím. Prožil jsem tady v Brdech krásný týden na konci léta a počátku podzimu. Poznal jsem nové lidi a vyslechl nové příběhy. Třeba o maršálovi, který za války jediným tahem červené tužky rozhodoval o životě a smrti statisíců, ale jelena nechal žít, protože byl příliš krásný, nebo o hajném, který konečně vyzrál na ministrovi a raději mu nosil kulovnici, aby mu nevystřílel les. Začal jsem se smiřovat s tím, že mi není souzeno. Ale pořád to tady bylo lepší než na Šumavě. Tam jsem čtrnáct dní chodil po kluzkých kamenitých chodnících a marně hodiny vysedával na vlhkých pařezech. Jen lilo a lilo. Neviděl jsem ani chlup. O tom, co bylo předloni raději nemluvit.
Pochopil jsem, že mi není dnes ráno opět souzeno, když se na mne hajný podíval přes cigaretovou mlhovinu a zachrchlal. „Dneska vás tu nechám. Musím vybrat brambory." Asi mě přece trochu litoval.
„Když vyjde ten starý osmerák, tak ho střelte a přijďte pro mě. Já vezmu kýbl..." Věděl jsem, že s žádným kýblem nepočítá. Občas jsem zobnul brusinku. Chutnaly taky trpce. Ale bylo krásně, jako bych existoval jen já, paseka a kosmická modř nad hlavou. Žádný šéf a žádné ženské. Hřejivý pocit na pokožce mě zvolna uspával. Tak může být jen kocourovi na slunci na zápraží a stejně jako on jsem slastně zavřel oči.
Začali troubit oba najednou. Probudili mě v pravé poledne. Nechtělo se mi ani zvednout na loket a rozhlédnout se. Tohle už dobře znám. Z houštiny nevylezou. Ale pak jsem to nevydržel. Oblékal jsem se stále rychleji. Jakoby mi měl ujet vlak. Šel jsem k nim a občas jsem to smutné, hledající duo doplnil na trio. Vzpomněl jsem si, jak jsem tehdy, se štěstím začátečníka přitroubil na cylindr jelena, i když můj zcela mladý doprovod se na kazatelně málem válel smíchy. Jelen přiběhl z velké dálky, vždy chvilku klusal, pak se zastavil, zatroubil a zase popoběhl. Přisupěl s počínajícím soumrakem přímo pod kazatelnu. V posledním okamžiku před výstřelem ten kluk, ze strachu před odpovědností, vykřikl: „nestřílejte!“ Chtěl alibisticky vpadnout do rány a já, poctivý blbec jsem uvolnil spoušť. Dodnes mne to mrzí. Silný, odstřelový osmerák. Prostě mám na jelena smůlu.
Snažil jsem se troubit jako nesmělý mladík, tak trochu přeskakující fistulí a oba jeleni reagovali. Ten starší se ale odmlčel a já stál bezradně na kraji hustých několikametrových smrčků. Nikdy nechoďte za jelenem do houštiny.
Vsunul jsem se dovnitř, větve přede mnou se třením otvíraly a za mnou se švihem zavíraly. Plížil jsem se, upocené vlasy mi zpod klobouku padaly do čela, ztrácel jsem jej, jehličí vzadu na krku až za košilí, ruce mi černaly od zeminy a lepily se pryskyřicí, ale pomalu jsem se přibližoval k tomu mladšímu, který stál na místě a hlasitě odpovídal. :Aúua…, aúua...
Téměř neprostupná místa se střídala s malými travinami a borůvčím zarostlými plochami. Nikdy jsem nevěděl, co mne čeká po příštím kroku. Tvrdý kontrast slunečních paprsků a stínu mě oslňoval a oslepoval. Ještě asi padesát metrů, nebo jenom deset? Jelen byl v bezprostřední blízkosti a já lapal po dechu. Hlavně klid a pozor na pušku. Aúua...
Cítil jsem ho, tušil jsem jeho dech, dělilo nás několik metrů. Udělal jsem poslední, chybný krok. Vidlice parohů se bělavě zablýskly nad rychle skloněnou hlavou a houština jelena opět ukryla. Všechno bylo v háji. Doslova. Ani větev se nepohnula. To byl konec.
Svalil jsem se na záda do vlhké, v houštině ještě šťavnaté trávy a zůstal jsem ležet, fyzicky i psychicky vyčerpán. Ať dělám, co dělám, je to marné. Zítra odjíždím. Ne, kašlu na to. Sbalím se hned a odjedu co nejdřív. Už mne nikdo na jelena nedostane. Stále jsem ležel a pomalu se mi vracelo okolí. Ten nažhavený býk znovu troubil.
Měl jsem vztek na sebe, na něho, na všechny laně v lese. Proč se k němu některá nepřitočí. Ať už dá konečně pokoj.
A jelen řval vášnivou, zaslepenou touhou. Je stále na místě a není to daleko. Ne, už se nezvednu. Je to marné. Ale pak jsem se přetočil na kolena. Snad to bylo zoufalství, snad něco ve mně, co jsem dosud neobjevil. Byl jsem nyní chladně soustředěný. Dostanu tě.
Jelen odpovídal a já znovu zmenšoval vzdálenost. Po kolenou, plížením, až jsem se zastavil před stěnou hustého nepropustného laťáku. Suché větve jako ostnatý drát byly propletené až na zem. A někde tam za tou stěnou nebo přímo v ní řval on. Pravidelně burácel v krátkých časových intervalech.
Mezi mlázím a neprostupnou stěnou lesa tekla malá stružka, po obou jejích stranách mezery, úzká ulička. Už ani krok. Pochopil jsem, že dál nesmím. Musí přijít on. Musí přijít on. Ozval jsem se bojovněji a začal lámat suché větve. Myslivec musí umět myslet. Najednou bylo ticho. Jen do spánků mi bušil tep. Díval jsem se vpravo po potůčku a čekal. Musí se objevit.
Ale nic. Mrtvé ticho. Předlouhé sekundy a minuty. Bál jsem se pohnout. Otáčel jsem se zvolna na druhou stranu. A tam, z kulisy větví, se neuvěřitelně pomalu vysouvala velká tmavá hlava s vysoko zvednutým větrníkem. Ještě ne. Opatrně jsem zalícil. Vydržet až ukáže krk. V ten okamžik jsem stiskl spoušť. Prásknutí výstřelu mě zabolelo v uších. Jelen hodil hlavou a zmizel. Jen silný dusot značil dlouho jeho vzdalování. Běžel daleko, příliš daleko. Zůstal jsem sám se svými pochybnostmi. Po ráně na krk měl zůstat na místě. Chybil jsem, ale to nemůže být pravda. Nebylo to ani snad dvacet metrů, byl jsem naprosto klidný, mířil jsem výš, abych vyloučil chybu zaměřovacího dalekohledu. Váhavě jsem šel k nástřelu. V mechu byly hluboce vyznačené stopy. Bylo mi nanic. Skláněl jsem se nad hustým, pružným mechovým kobercem a přejížděl jej otevřenou dlaní. Marně. A přece. Osamocená krůpěj jako brusinka. Horečně jsem hledal dál a našel několik dalších, značně od sebe vzdálených kapek.
Je to dobré, nebo špatné? Jelen byl zasažen. Ale jak?
To mi ještě scházelo ke štěstí. Postřelit jelena na krk. Nejhorší, co může být. Když jsem větvičkou označil nástřel, uvědomil jsem si, že ke všemu nevím, kde jsem. Směr k pasece, kde jsem tak spokojeně snil - proč jsem tam raději nezůstal - jsem přece jen po chvilce našel. Půjdu po barvě a budu značit trasu.
A zase po čtyřech, metr po metru, přes mech a traviny s nosem věčně u země jako pes. Vždy, těsně před tím, než jsem to stačil vzdát, jsem našel další barvu. Ale bylo jí příliš málo. Ne, opět jsem si nedával naději. Viděl jsem před sebou studené obličeje lesáků s očima dívajícíma se někam za mne, až jim budu koktat vysvětlení. Taková ostuda. Ale pak přece jen blikla naděje. Poslední kapka byla ve stružce, šel jsem po ní již vzpřímený a znovu a znovu jsem nalézal. Ano, to vypadalo již na stříkance, které se objevovaly stále častěji. Znovu jsem začínal věřit. Přešel jsem lesní cestu, ne není pochyb, tady je tratoliště, nedočkavě jsem vykročil vpřed, ale stopa končila. Marně jsem prohlížel okolí. Ale někde tu musí být.
Znovu pochybnosti a beznaděj. Konec. Nohy mi ztěžkly, usedl jsem vyčerpaný na kámen. Pomalu jsem klouzal pohledem po malém paloučku, lemovaném vzrostlými smrky. To je snad začarované. Musel jsem někdy strašlivě urazit Huberta.
Pak se ve mně snad i srdce zastavilo. Spatřil jsem svého jelena. Bylo to jako na starém obraze. Ležel mezi dvěma blízko rostoucími smrky, se zvrácenou hlavou vklíněnou mezi ně a s parožím opřeným o hřbet. Chvíli jsem nad ním stál se smeknutým kloboukem, pak jsem poklekl a dal mu poslední hryz. Rychle a s ostychem jsem ho pohladil po čele. Odpusť.
Hajný vysypával brambory z košíku a nevěnoval mi pozornost.
„Vezměte ten kýbl!"
Strnul. „Ježišmarjá, co jste střelil?"
Cestu zpět jsem si již vychutnával i na úkor ustaraného hajného. Nic nedal na moje ujišťování, že jelen je zaručeně odstřelový. Rozhraní dvojky a trojky, nerovný dvanácterák. Hajný jen stále opakoval. Ježišmarjá. Oddechl si až na místě. Je to dobrý.
Jen mouchy protivně bzučely. Vadily mi stejně jako plechový kýbl, který ležel opodál.
Asi mě přece jen Hubert má rád.