Na svou pověst excelentního střelce - a tak trochu i klikaře - si známý šprýmař Přemek zadělal v osmdesátých letech, kdy přijal pozvání od kamaráda hajného z jižních Čech. Přijel k němu na pár dní, aby se pokochal zasněženou krajinou plnou zamrzlých rybníků a společně prošli celý - převážně rovinatý - revír. A co by to bylo za návštěvu, kdyby si u toho aspoň jednou nevystřelili…
V merku měli divočáka a ne jen tak ledajakého. Kapitální kus, kterému se již delší dobu dařilo unikat zájmu myslivců. První večer na něj čekali marně. Mrzlo až praštělo, prsty na rukou dávno ztratily cit a myšlenky na vyhřátou hájovnu přemohly jejich odhodlání a vůli. Ráno pak v obnoveném sněhu objevili velké prasečí stopy, což je ubezpečilo, že číhali na správném místě. Neuspěli však ani druhou noc.
Podle jejich úsudku divočák vycházel z porostu až mezi druhou a čtvrtou ráno. Proto se na třetí pokus rozhodli vyrazit o něco později. Nemělo valný smysl tam bloumat už od večerníčku, jenom by zase zbytečně promrzli.
Tentokrát jim nádherně svítil měsíc, všude bylo krásně vidět, akorát dost fičelo. Hostitel Pepa si vylezl na posed a Přemek si sednul vlevo od něj na židličku uprostřed polní cesty. Oba měli celkem dobrý výhled.
Čas plynul a nic se nedělo. Muži byli řádně promrzlí, termosky s čajem dávno prázdné a prase jako na potvoru nikde! Nadšení se opět zvolna vytrácelo pod neoholenými strnisky obou zkušených lovců.
Až kolem třetí ráno se v dáli něco objevilo. Přemkův dalekohled odhalil, že místo napjatě očekávaného divočáka si vyrazily na špacír dvě lišky.
Šly pomalu za sebou. Na přesnou ránu to ale byla dost velká dálka. Kdyby se je však podařilo zastavit, tak si docela věřil. Proto na ně hvízdnul. Jenže, jak foukal vítr a on stál proti němu, vůbec ho neslyšely a nerušeně pokračovaly dál. Přemýšlel, jak na sebe upozornit, aby se na chvilku zarazily. A pak ho napadlo, že na ně jejich směrem vystřelí, rychle přebije a po té v klidu zacílí.
Přemek to vzal ledabyle od pasu ve stylu westernových hrdinů legendárního divokého západu a světe div se: trefil! Alespoň to tak na první pohled vypadalo. Liška totiž zůstala ležet. Ta druhá popoběhla, ohlédla se a než stihl znovu přebít, vzala dráhu.
Chvíli čekal až se ta první zvedne, ale ono nic. Nehýbala se. Došel tedy až k ní, uchopil ji za zadní, dokola otočil a kouká, že nikde není ani kapka barvy!
Přitom střílel osmičkou a to už je pořádné dělo. Nechápal, jak je tohle možné. Dostala snad z leknutí infarkt? Jinak si to neuměl vysvětlit. Nikde ani náznak vstřelu a výstřelu. Ještě chvíli svůj úlovek prohmatával a potom se vydal naproti Pepovi, který mezitím slezl z posedu, aby gratuloval k famózní trefě. Když si hostitel vyslechl verzi o střele od boku a žádné barvě, nevěřícně popadl lišku a smýkal s ní po čerstvě napadaném sněhu. Vzal to několikrát ze všech stran a přesto zůstala bílá peřina neposkvrněna!
Přemek logicky navrhl, že v takovém mrazu nad tím nemá cenu dál hloubat. Prostě se té lišce z leknutí zastavilo srdce a oni půjdou do tepla, protože divočák už stejně nepřijde. A tak do kufru auta naložili flinty a doprostřed na igelit hodili nečekaný úlovek.
Po čtvrthodině jízdy vjeli na dvorek, udělali si pořádný grog na rozmrznutí a šli vynosit věci z auta. Nejprve vyndali dalekohledy, pak pušky a nakonec škodnou. A v tu chvíli Pepa objevil barvu. Pod hlavou byla malá kaluž. Teorie s infarktem rázem vzala za své.
Tak přece byla střelená! Popadli lišku, na světle ji znovu důkladně prohlédli a konečně zjistili, co se stalo. Víte kam to dostala? Do slechu. Kulka proletěla hlavou, čistý průstřel levým slechem dovnitř a pravým ven! Rána se zřejmě hned uzavřela a proto na místě nevytekla barva. Teprve až za jízdy ve voze, jak se kodrcali po zmrzlé polní cestě, tak se trochu uvolnila. Samozřejmě, že ta trefa byla čirá náhoda, což Přemek nepopíral. Naopak to glosoval poznámkou, že štěstí někdy sedne i na vola.
Eduard SVÍTIVÝ
Ilustrační snímek Jan HLAVÁČ