Tento příběh mi vyprávěla jedna moje známá a skutečně se stal. Přestože jsem ho nazval téměř hororově, musím předeslat, že má dobrý konec. Má známá žije se svojí rodinou na samotě u lesa pod velkou horou v Českém středohoří. Jednoho dne k nim přijeli příbuzní a přivezli s sebou i svého nového člena rodiny a to několika měsíční štěně jezevčíka.
Pejsek byl hrozně zvídavý a vlezl kam se jen dalo. Dvěma malým holčičkám co přijely na návštěvu dalo velkou práci aby hyperaktivního pejska, alespoň trochu usměrnily. To vše ho však po chvíli přestalo bavit a bez varování se rozeběhl do lesa. Překvapené dívky se okamžitě vydaly za ním. Běžely asi dvě stě metrů do kopce, když najednou uviděly jak jejich štěně mizí v díře pod kořeny starého dubu. V jezevčíkovi se probudil instinkt norníka a liščí nora pro něj byla zkrátka neodolatelná.
Z nory se chvíli ozýval štěkot, ale ten po pár minutách ustal. Vyděšeným dívkám nezbylo nic jiného než dojít zpět do domu pro rodiče. Když celá široká rodina dorazila k noře, museli jen konstatovat, že jejich miláčkovi nemohou nijak pomoci, protože nora je vybudovaná v podstatě ve skále z tvrdé čedičové horniny. Další špatnou zprávou bylo to, že noru pravděpodobně obývá jezevec. Manžel a syn mé známé jsou myslivci a tak si dokázali velmi dobře domyslet co to pro malé štěně znamená. Když jsem slyšel tento příběh okamžitě se mi vybavila scéna z filmu Pod jezevčí skalou s Tomášem Holým.
Nezbývalo než čekat. Uběhly dva dny a situace se nijak nezměnila. Celá rodina, ale především dívenky, jezevčíka oplakaly a dokonce mu vyrobily křížek na který napsaly jméno Beníček a připsali datum narození a „úmrtí“. Datum smrti mu samozřejmě stanovily na den kdy zmizel v noře. Další den příbuzní odjeli.
Uběhlo dalších šest dní a štěně bylo stále nezvěstné. Časně ráno však mojí známou probudilo škrábání na dveře. Šla se tedy podívat co je příčinou těchto zvuků. Na prahu seděl od hlíny špinavý Beníček. V následujících minutách vypil snad takový objem vody jako je objem celého jeho tělíčka. Velblouda by strčil do kapsy. Příbuzní se šťastnou zprávu dozvěděli po telefonu a i když bydleli více než sto padesát kilometrů kilometrů daleko, hned se vydali na cestu. Škoda jen, že pes nemůže mluvit, protože bychom asi všichni koukali, co v podzemí všechno musel zažit...
Petr VANÍČEK
Ilustrace Oldřich TRIPES