Ruch a pohyb v lesích, kde dosud byl člověk vzácným zjevem, měly za následek rychlé mizení dravé zvěře. Z neúplných zpráv o myslivosti na Prášilsku je patrné, že počátkem devatenáctého století tu medvěd byl již hostem, i když záznamů o úlovcích neubývá. V roce 1802 sděloval myslivecký úřad v Českém Krumlově prášilské administraci, aby „bez zvláštního povolení byl složen každý medvěd, u kterého bylo určitě zjištěn, že dělá škody“. Z roku 1804 pochází hlášení schätzenwaldského jízdního myslivce Höniga ze stejnojmenného panství o složení kusu, který působil značné škody, když strhl na třicet tři až pětiletých kusů dobytka. Z roku 1807 pochází skloobrázek na stromovém obru na hoře Hamižná u Hartmanic na památku pytláka, usmrceného statným medvědem.
V sazebníku zástřelného pro panství Prášily z roku 1819 se uvádí taxa osmi zlatých za odstřel silného, šesti zlatými za odstřel středního, a tří zlatých za odstřel mladého medvěda. Ulovení medvěda v Jezerním lese u Prášilského jezera pamatoval hajný Mauzer ještě v roce 1839. Podle vyprávění hostinského Blahouta z Pohorska u Sušice byl 16. května 1873 vyplašen knížetem Lambertem na Ždánově statný medvěd; kníže unikl na strom a hajný medvěda střelil. V upomínku záchrany knížete byla v těchto místech postavena kaplička připomínající událost.
Aby mohlo být dřevo plaveno co nejvíce, došlo na území panství ke zrušení všech skláren. Nicméně vzrůstat začala vlastní spotřeba, zejména když na Modravě v roce 1827 založil František Bienert první továrnu na přípravu ozvučného dříví v Čechách. Místo si vybral z toho důvodu, že na prášilském panství nalezl porosty, poskytující stromy vysokého stáří, pomalu a rovnoměrně rostlé, s rovnými a nezavětvenými kmeny. Z vyhovujících kmenů se rezonanční dřevo vyrábělo jednak štípáním kmene na desky (k výrobě strunných nástrojů), jednak řezáním na pile ve směru vláken (zejména na klavíry). Veškerá pryskyřice se odstraňovala přirozenou cestou, tedy vložením kmenů na několik týdnů do potoka.
Bienert pocházel z Horní Chřibské u Varnsdorfu, kde se narodil v roce 1788. Obchodu se věnoval od mládí. Byl zručným výrobcem a zprostředkovatelem prodeje řešet i různých jiných drobných výrobků ze dřeva. Záhy na cestách poznal celé Německo a Francii, byl v Rusku, Dánsku, Holandsku, v Anglii. Úspěch jeho podnikání na Modravě po návratu z delší výzkumné cesty do zahraničí na podzim 1825 tkvěl mimo jiné v tom, že se nedržel tehdy obvyklého způsobu kácení dřeva v jarním a letním období, ale že dřevo se kácelo v zimě i ve vysokém sněhu. Ze zkušenosti dobře věděl, že dřevo zbavené přirozeným způsobem mízy je kvalitnější, než dřevo kácené v době nejprudší vegetace a potom usušené.
Příprava ozvučného dříví se za krátký čas po zřízení podniku na Modravě rozjela plným tempem. Jako skoro každý začínající obchodník měl Bienert obvyklé finanční potíže, neboť odběratelům zboží poskytoval na dlouhodobé úvěry a částky za zboží pak nejednou dostával těžko zpět. Jak najdeme v díle významného jihočeského historika Jiřího Zálohy, zvlášť obtížnou situaci měl proto, že téměř všechno své zboží prodával do ciziny, hlavně do Německa, kde v Hamburku měl hlavní sklad. Jeho obchodním společníkem tady byl velkoobchodník Karel Bolzen, jenž zprostředkovával další prodeje do západoevropských států. Dnes jen těžko bychom si dokázali představit potíže, s jakými se Bienertovi povozníci setkávali na svých cestách po světě.
V roce 1832 získal Bienert k výhradní výrobě ozvučného dřeva císařské privilegium na dobu deseti let, které mu bylo – a pak i jeho vdově – obyčejně po dvouletých údobích prodlouženo do roku 1868. Na Modravě zaměstnával Bienert padesát až sto lidí při práci v lese i v továrně. V roce 1855 zřídil další podobnou výrobu ve Stožci na bývalém českokrumlovském panství. Když v roce 1866 zemřel, vedla oba závody vdova Anežka Bienertová, avšak odbyt pro značnou cizí konkurenci stále klesal. Bienertová proto oba závody nabídla majiteli prášilského panství Janu Adolfu Schwarzenberkovi, který je v roce 1871 odkoupil. Modravský závod v roce 1880 zlikvidoval a výrobu převedl do Stožce. Brzy nato byl provoz v první továrně na přípravu ozvučného dřeva, která znenáhla svými výrobky ovládla světový trh, zcela zastaven.
Dosavadní exploatační hospodaření v prášilských lesích bylo zastaveno knížecí rezolucí z 26. ledna 1860, nařizující provedení systemizace. Práce byla svěřena schwarzenberskému taxátorovi Vilému Souchovi, který ji dokončil pro šest prášilských polesí a polesí Dlouhou Ves do roku 1863. Podle všeobecného popisu bylo zjištěno, že od koupi panství Prášily do roku 1860 bylo vytěženo přes čtyři milióny plm dřeva, tj. průměrně ročně víc než 67 tisíc plm. Provedením nového zaměření lesů, jejich umělým rozdělením do oddělení a pododdělení podle saské metody a na základě poměru tříd stanovením ročního etátu se zjistilo, že z původních pralesů zbylo již jen 662 hektarů, z toho na prášilském polesí pouhých 45 hektarů.
Lesy byly jen málo poškozovány zvěří; zůstaly menší stavy srnčí, jejíž odstřel v šedesátých letech 19. století činil na celém panství třicet až padesát kusů ročně, dále několik zajíců, vyskytujících se v prášilských lesích jen sporadicky, několik tetřevů, tu a tam tetřívek s jeřábkem.
Souchova systematizace, přinášející prášilským lesům zasloužený a žádoucí těžební oddech, se však minula svého cíle. V noci z 26. na 27. října 1870 způsobil orkán přes sto tisíc plm vývratů a zlomů, což samo o sobě by pro lesy nebylo devastující, nebýt kalamity, která v Čechách proběhla necelé dva roky předtím (5. a 7. prosince 1868) a způsobila škodu za osm miliónů plm dřevní hmoty (na prášilském polesí kolem 20 tisíc plm). Protože kalamitu se nepodařilo včas zpracovat, následovalo již v létě 1870 pomístní rozmnožení kůrovce, jak dokládá hlášení vedoucího prášilského polesí Schätzův Les pana Koláře.
Říjnový polom napáchal škody ve velké části Čech (množství polomů bylo odhadnuto na tři milióny plm dřeva), zejména však v šumavských lesích. Ústřední schwarzenberské vedení 20. listopadu 1870 uložilo proto hospodářskému ředitelství v Dlouhé Vsi, aby provedlo urychlené zpracování polomů i za cenu zvýšených dělnických mezd, pořízení dalších koní a volů na přibližování dříví, zakládání nových ubikací pro dřevorubce, a rozhodlo i o dalších vhodných opatřeních. Rovněž prášilský lesmistr Wegscheider vydal příslušné směrnice čelící rozšíření brouka, zvyšoval počty lesních zaměstnanců a snažil se o získání dalších dělníků.
Přes veškerá opatření však kůrovec napadal stále nové porosty, zejména v důsledku velmi suchého a teplého července 1873. Historik J. Ministr cituje v této souvislosti přípis Okresního hejtmanství v Sušici z 9. srpna 1873 upozorňujícího, že kalamita nabývá stále většího rozsahu nejen v lesích prášilského panství, ale i ve všech lesích okresu, a také v Bavorsku. Oběžníkem z 13. srpna 1873 byla uložena povinnost kladení dostatečného množství lapáků. Ke zvládnutí prací byli povoláni i dělníci cizí.
Na podzim 1873 došel Wegscheider k přesvědčení, že další šíření kůrovce je zastaveno. Nicméně už v březnu 1874 zjistil, že nebezpečí hrozí dál. Podle hlášení polesných z 9. července 1874 bylo rojení dokonce velmi silné a začal proto nový boj. Přišli další dělníci z alpských zemí, z Itálie, docházelo ovšem i ke sporům lesních zaměstnanců o příčinách šíření kůrovce. Mzdy byly neustále navyšovány; lesní dělníci, kteří před kalamitou si vydělávali 50-60 krejcarů denně, dostávali nyní víc než dvakrát tolik při nezměněné ceně životních potřeb.
Koncem července 1874 došla stížnost bavorského královského lesního úřadu na nedostatečné potírání kůrovce z české strany v prášilských lesích, kde v té době pracovalo ji 1630 dělníků, z toho 190 cizích. Bylo dohodnuto setkání bavorsko-rakouské komise za účasti rakouského zemského lesního rady Svobody, vrchního windischgrätzského lesmistra Heyrovského, královského lesmistra Grimma a lesmistrů Landgrafa a Fischholze z bavorské strany. V říjnu 1874 prošla komise prášilské pohraniční polesí a přilehlé státní lesy bavorské. Na základě domluvené spolupráce lesníků a zejména vedoucích polesí byl kůrovec v roce 1875 konečně zlikvidován.
Kůrovec byl sice zažehnán, avšak proděravělé porosty se nezřídka stávaly snadnou kořistí větrů, zejména při vichřici 18. listopadu 1875. Rozsah kalamit z let 1862-1882 upřesňuje J. Ministr etátem vypočteným texátorem Souchou ke skutečné těžbě těchto let, kdy na plánovanou výtěžnost přes 400 tisíc plm bylo ve skutečnosti zpracováno na 800 tisíc plm dřeva. Dřevní zásoba na šesti prášilských polesích podle revize z let 1882-1883 činila pouhých 1 310 000 plm dřeva, zatímco o sto let předtím obnášela kolem 5 600 000 plm. Pohroma v tomto období likvidovala poslední zbytky původního pralesa, z něhož jen tu a tam roztroušená malá torza svědčila o někdejší mohutnosti jeho stromových jedinců, i když i ty pro svoji osamocenost se brzy staly obětí větru a stáří.
Lumír KOTHERA
Ilustrační snímky Táňa KOUDELKOVÁ