vychází v 5:38 a zapadá v 20:32
vychází v 22:30 a zapadá v 9:24
 

Časopis Myslivost

Nejkrásnější ze vzpomínek (III)

40  Štěpán NEUWIRTH
Řeka Opava a řeka Odra se slévají kousek pod Třebovicemi, aby se společně vydaly k hranicím s Polskem. Pár set metrů od soutoku proti proudu Opavy mohutně dýmala třebovická elektrárna se svými kalovými nádržemi; ta horní už byla plná popílku, dolejší, kam vedlo zatím nefunkční potrubí, teprve zarůstala rákosem; po deštích tam byla spousta velikých kaluží, kam se spouštěly divoké kachny na tahu. Na železniční násep tratě Ostrava - Přerov navazovala opavská železniční spojka. A v té podivné směsici železa, vodstva, kamene a hluku elektrárenských kotlů a turbín i parních lokomotiv zůstalo několik louček, několik stromů, shluky keřů trnek, hlohu a pámelníku. A také tam žilo pár starousedlíků, kteří se rozhodli dožít v polorozpadlých domcích a obdělávat skromné zahrádky.
„Myslivečku, k čemu máš flintičku na rameni?“ oslovila mě jednou lepá paní ve věku, jenž je krásně popisován v literárních dílech opěvujících moudrost stáří. „Divocí králíci mi už sežrali salát, zelí a teď se pouštějí do mrkve…“ Ruce zabořené do kyprých boků zdůrazňovaly skrytou energii, která mohla každým okamžikem vytrysknout hrdlem a změnit prozatím jen zvučnou výzvu na hromobití drsnějších slov. Nestál jsem o vyhlášení války zeleným kamizolám. Smekl jsem a pokorně pronesl: „Právě kvůli tomu za vámi jdu…“ Rázem jsem dostal svolení, abych si vylezl na stříšku kůlny, z níž byl na neoplocenou zahrádku dokonalý výhled. Nezvyklý myslivecký posed, vlastně poleh, protože jsem zalehl na šikmou stříšku a vystrčil hlavně brokovnice.
Slunce se začalo spouštět za jednu ze tří chladících věží elektrárny, když z křovisek pokrývajících blízký násep vyskočil první králík. Za ním druhý, třetí. Počkal jsem až přihopkají blíž a - prásk, prásk. Nedalo se chybit. Zlomil jsem pušku, vyfoukl kouř z hlavní a znovu nabil. Stříška, do níž se celý den opíralo slunce, příjemně hřála, nikam jsem nespěchal, úlovek už byl jistý, tak jsem v čekané pokračoval. Než slunce zapadlo docela, leželo na výřadu šest králíků.
Spustil jsem se ze stříšky na pevnou zem a šel posbírat úlovek. Vrzly dveře, na dvorek dopadl pás světla z předsíně a paní domu vyšla ven. „Dívala jsem se z kuchyně, myslivečku. Nenosíš ji jenom pro parádu,“ uznale řekla s pohledem upřeným na zlomenou brokovnici. „Tady máš,“ podávala mi hrníček. Káva zavoněla do večera, babka potěžkávala králíky, vybrala si tři největší a pronesla: „Aspoň něco za sežrané zelí. Zítra přijď zase!“
Chodil jsem na zahrádku celý týden. Stejná procedura: čekaná na stříšce, večer kafe a dělení úlovku. Poslední večer na zahrádku přihopkal jediný králík. „Jen se neboj, na jaře jich tu bude zase plno. Množí se – inu, jako králíci.“ Zasmála se vlastnímu vtipu, vzala prázdný hrnek a posledního ušáka a zmizela v kuchyni.
Nemýlila se. Divocí králíci byli všude. Dokonce jsem získal povolení od ředitele elektrárny a mohl je lovit v areálu. Králičí nory byly pod hromadami dřevěných přepážek, které čas od času měnili v chladicích věžích. Poctivě jsem se o úlovek tentokrát dělil s vrátným. V zimě jsem také čekával na jednu slečnu, až půjde z odpolední. Doprovázel jsem ji domů a před vrátky jí podal jednoho ušáka v naději, že získám mnohem cennější trofej.
„Fuj!“ řekla a odstrčila mou ruku. Pohrdání, s nímž odmítla dárek, mladou a fešnou blondýnku vyškrtlo ze seznamu možných partnerek, neřku-li manželek.
Byli však jiní, kdo mysliveckým dárkem nepohrdli.
Na třebovickém katastru byl nádherný les s malebným názvem Turkov. Sahal až k řece Opavě a pod korunami věkovitých dubů se tam na břehu skrývalo pár chatiček. V jedné bydleli po celý rok staří manželé na penzi. „Utekli jsme sem z Ostravy. Nedá se tam dýchat!“ Argument, který platí dodnes.
Stál jsem, promrzlý po odpoledním toulání revírem, ve sněhu před chatičkou, v ruce držel párek králíků, na který starý pán upřel pohled. „Áá,“ povzdechl. „Takový králíček na smetaně…“
Podal jsem mu oba. Následující pozvání na hrnek čaje se nedalo odmítnout. Zatím co jsem roztával, děda stáhl králíky a paní je zručně naporcovala. „Naložím je do zeleniny, pozítří jste zván na večeři. Ještě tak, kdyby bylo na polívku pár sojek,“ zatoužila.
Může existovat větší a silnější pobídka pro dvacetiletého myslivce? V šedesátých letech se sojky lovily, všude jich bylo plno, takže jsem se před chatou objevil ne s párem, ale se šesti sojkami na řemíncích.
Zůstal jsem v chatičce dlouho do noci. Chvíli to trvalo, než sojky zbavené peří zavoněly v polévce. A jak zavoněly! Musím říci, že paní byla fantastická kuchařka. Králík na smetaně, polévka ze sojek a s opečeným chlebem na sádle – to byla jedna báseň. K tomu malinový čaj, stopečka staré slivovice a vyprávění dědouška, který prožil druhou světovou válku jako nasazený v Německu – to mi dalo víc, než tehdejší novoroční projevy. A pokud chci být pravdivý, tak bych za podobné posezení vyměnil i současné prezidentské loučení se starým rokem. Škoda, že se čas nedá vrátit. Místo domku pod železniční tratí v Třebovicích stojí dva supermarkety, chatičky v Turkově smetla z povrchu země čistírna odpadních vod, králíky zase myxomatóza a mor, sojek je sice opět habaděj, ale už je chrání zákon, stejně jako chrání krkavce a kormorány. Jenže sojky jsou ve srovnání s těmi dvěma cizinci zvěří původní.
Místo divokých králíků dnes lovím divočáky. Jsou stejně přemnožení, jako kdysi byli šediví ušáci. Čas od času daruji kousek jejich zvěřiny někomu, kdo si to – podle mého názoru – zaslouží. Jen těch hrníčků vonícího kafe nebo čaje už tolik není, vlastně ty dnešní nevoní ani zdánlivě podobně. A také se vytratily časy otevřených dveří i – lidských srdcí…
Časy se mění a lidé s nimi.
Škoda!
Zima na začátku roku 1964 udeřila s nebývalou tvrdostí. Sněhová pokrývka byla v lednu tak vysoká, že sovy se nemohly dostat na myši, zpěvného ptactva bylo také poskrovnu, takže s každým dnem se hlad stupňoval, až noční dravce přemohl. Hlavně doplatily na krutost přírody sovy pálené; jejich hubená tílka jsem nacházel ležet na sněhu v oderských meandrech, poblíž stodol a v poli stojících stohů slámy. A jednou se příroda – protože je ženského rodu – zachovala stejně vrtkavě a nepochopitelně: v noci zapršelo a nad ránem uhodil mráz. Tragédie. Sněhová pokrývka zledovatěla, tvrdá krusta se stala nepřekonatelnou pro zajíce, koroptve i bažanty, ale také pro srnčí. Příroda si vybírala daň, nemilosrdně, bez ohledu. Padlin přibývalo, jediní, kdo z toho těžili, byli lišáci, vrány šedivky a straky.
Snažili jsme se zachránit, co se dalo. Dotáhnout sáňky vrchovatě naložené krmením až k zásypům nebo krmelcům, to byl nadlidský úkol. Ujít pár kroků se bez pádu nedalo, odnášela to kolena, někdy i nos, pokud podklouzly ruce a neudržely padající tělo v dostatečné výšce nad ledem. Jednou nám kamarád zapůjčil koně a starobylé selské sáně. Koně jsme mu vrátili s nohama sedřenýma do krve, u saní nevydrželo oje.
Kalamita trvala celý týden. Zvečera déšť, v noci a nad ránem mráz. Už jsme toho měli dost, padali jsme únavou a trápilo nás pomyšlení na ztráty ve stavech všech druhů zvěře. Po jedné záchranné výpravě jsme zatopili v kamínkách naší chatky Na Jezírkách. Stála u malého potůčku, obklopená olšemi a vrbami. Jediné okénko vyhlíželo do úžlabiny směřující do polí. Nebyl to hezký pohled, když jsme chvílemi zvedli hlavu od hrnku s horkým čajem. Stromy byly obaleny ledem, potůček připomínal zamžené zrcadlo, pole odrážela ještě slabé sluneční paprsky. Krajina ticha a – zániku. Byli jsme v chatce tři, právě tak na partičku mariáše. Antonína to zřejmě napadlo, protože sáhl do skříňky a vytáhl ohmataný balíček karet. V kamnech praskalo, chatkou se šířilo příjemné teplo, čaj ochucený rumem lákavě voněl a s každým douškem vyháněl mrazivý pocit z těla.
„Kdy už ta kalvárie skončí?“ zeptal se František a zamíchal karty.
„Brzy!“ odpověděl jsem přesvědčeně. „Nic netrvá věčně…“
„Hergot!“ vykřikl Antonín. „To snad není pravda…“
Stočili jsme pohled od karet do okénka. To, co se za sklem dělo, nám vzpěnilo krev. Dva psi vlčáci štvali malou tlupu srnčího. Byl to úděsný pohled. Psi se na ledu pohybovali neuvěřitelně lehce, měkké polštářky tlap a dlouhé drápy zřejmě poskytovaly větší stabilitu než úzké spárky srnčího, které se rozjížděly nebo – a to bylo ještě horší – na některých místech, kde byla ledovice slabší, prorážely krustu a ostré okraje ledu zraňovaly štíhlé běhy do krve.
Antonín popadl brokovnici a vyběhl před chatu právě v okamžiku, kdy jeden ze psů strhl srnče. Žalostně zapískalo, a to byl poslední zvuk, který na tomto světě vydalo. Oba psi ho rvali, led okolo se barvil rudě a stejně tak jsme scénu viděli i my.
Antonín se přidržoval vrbových větví; lámaly se, nohy mu klouzaly, ale dral se kupředu, ke skupince zabijáků a oběti. Psi mu nevěnovali pozornost, byli zaujati trháním kořisti. U posledního kmene olše se Antonín zastavil, založil brokovnici do ramene a – báám, báám! Rány z dvanáctky dutě zahučely žlebem. Jeden ze psů se zlomil v ohni, druhý, zasažený poněkud dozadu, se snažil odplazit. Brokovnice znovu zaburácela. Bylo po všem…
Ani nevím, kdy a jak přišlo předjaří. Na rybníky se vracely divoké kachny, přeživší bažantí kohouti tokali, hřivnáči začali stavět skromná hnízda na olších a dubech. Krajina se vzpamatovávala po zimě. S přibývající zelení a lučními květy se i nám vracela víra, že síla přírody vynahradí utrpěné ztráty na stavech zvěře. Věřili jsme právem. Srny měly většinou po dvou srnčatech, slunné jaro přálo bažantím snůškám, hejna kachen na rybnících dosahovala nebývalých počtů a navíc se poprvé v krajině rozhodly zahnízdit labutě! Zřejmě na severu, v jejich původní domovině Mazurských jezer, už byla tlačenice a ptákům se tam zmenšoval životní prostor.
Ani Odra se toho roku nevylila z břehů, pouze zvedla hladinu, ale zůstala v meandrech a sem tam utrhla kus břehu i se stromy, aby rybám přibyly skrýše.
Léto přineslo horko, jaké sluší žním a srnčí říji. Byla divoká. Se strýčkem Františkem jsme se toulali revírem; on s kulovnicí na rameně, já po ní jen dychtivě koukal. Toho našeho srnce jsme objevili v zapomenutém koutě honitby, takřka na hranicích s Jistebníkem.
„To je nějaký přivandrovalec, ještě jsem ho u nás neviděl,“ konstatoval strýček. „Ale je to kus!“
Byl a pořádný. Proháněl srnu v obilí, chvíli nepostál, ale i tak jsem viděl, že mezi slechy má nevídané paroží. I ve zvěřině byl nějak nezvykle silný.
Jednoho srpnového rána jsme si přivstali. Ještě za tmy jsme vylezli na posed v koruně staré olše. Vtěsnali jsme se na lavičku oba díky našim štíhlým postavám. Od východu se jasnilo, stín olše i s našimi obrysy lehl na obilí, v němž místy vítr uhladil plošinky. Bylo krátce po páté, když do jedné z nich vběhl srnec – ten náš!
„To snad není možné, není to kříženec s jelenem?“ sykl strýček.
Kus od posedu nebyl ani třicet kroků. Paroží, na jehož jedné lodyze byly tři výsady, kdežto druhá čněla o dobrých pět centimetrů výše v podobě špice s bělavým zakončením, mi bralo dech. Lodyhy vyrůstaly z mohutných růží, které se uprostřed hlavy spojovaly. Až téměř po vrcholek byly pokryty silným perlením.
Strýček do mě drcnul. „Střílej!“ podával mi kulovnici.
Hledí, muška, srnčí komora. Trošku mi všechno tančilo před očima, ruce se chvěly.
„Klid!“ sykl strýček. „Dobře to dopadne.“
Zmáčkl jsem spoušť. Srnec se vzepjal do výše a pak prudce vyrazil s nataženým krkem. Neuběhl daleko; v jednom místě se zamlelo obilí a potom nastal klid.
Vrátil jsem strýčkovi kulovnici. „Proč?“
„Protože si to zasloužíš, neselhal jsi při kalamitě, pomáhal jsi zvěři. Tak to je TVOJE odměna.“
Když jsme srnce v obilí našli, zůstali jsme nad ním stát v němém úžasu. Ve zvěřině byl – ohromný. A to paroží!!!
Nemohli jsme ho nést až do vesnice, byl pro nás (zvláště pro strýčka) velmi těžký. Musel jsem pro kolo a na něm jsme srnce přivezli domů. Váha ukázala na cejchovaném mincíři dvacet osm kilogramů. Opravdu. Přece jsme jen pro jistotu zavezli srnce na družstevní váhu. Paní, která ji obsluhovala, potvrdila, že náš mincíř ukazuje správně.
Uložil jsem zážitek do paměti, trofej po preparaci zavěsil na čestné místo. Dodnes visí v mém loveckém pokoji mezi trofejemi, které mi připomínají nejen lovecké zážitky, ale především kamarády v zeleném, kteří mi je dopřáli. Nejsem si jist, zda jsem tenkrát projevil strýčkovi dostatečně svou vděčnost. Neuškodí, když ji dnes vyslovím veřejně.
Děkuji, strýčku!
 
Štěpán NEUWIRTH
Ilustrace Oldřich Tripes

Fotogalerie

Zpracování dat...