vychází v 5:38 a zapadá v 20:32
vychází v 22:30 a zapadá v 9:24
 

Časopis Myslivost

Tragédie ponaučením

27  Vlastimil SLAVÍČEK
Koncem července příroda oplývá parnými dny. Lány polí září zlatonosnými klasy. Občasný slabý závan vánku je rozvlní do houpavého rytmu. Vyzrálé klasy se otírají, klepou o sebe. Jejich tvrdost zrna jakoby slabounce zazvoní. Tímto oznamují svoji vyzrálost. Žně-sklizeň běží v plném proudu. Hukot sklízejících kombajnů se přibližuje i vzdaluje v krouživém objíždění sečeného lánu pole. V tomhle období probíhá lásky čas srnčí zvěře. Vábivé pískání říjných srn slyšíme ráno i k večeru. Vábničkou si přilákáme říjné srnce. Napodobením pískání srnčete přiběhne srna, kterou následuje roztoužený srnec. Je-li odstřelový… Je to náročný lov, při kterém musí lovec znát napodobit jejich toužebné hlasy.
Kazatelna na Smeťáku stojí na mírné vyvýšenině u lesa obklopena loukou s velkým lánem pole. Z pravé strany v louce je kaliště s vyvěrající vodou, která bohatě pramení i ve velkých vedrech, kdy vysychají potůčky. Pod kalištěm na svahu je velký sad, o který se nikdo nestará, ani neobdělává. Pole obklopuje les.
V lánu vyzrálého obilí se občas objeví rezavá skvrna s hlavou srny nebo srnce. Pátravě se rozhlíží po okolí. Říjní srnci si hlídají srny. Když se přiblíží nezvaný sok, proženou ho. V zápalu lásky vybíhá srnčí často na louku. V opojení lásky obíhají v kruhu trsy buření. Někdy zde brzy zrána kryje srnec srnu. Pak zmizí v obilí. Vybaven silným dalekohledem rozeznávám do detailu i perlení na paroží. Přes den v horkých dnech navštěvuje vyvěrající pramen srnčí zvěř, mufloni a zatoulaná vysoká od sousedů. V noci divočáci se škodnou. Pramen je vzdálen od kazatelny asi sto metrů. Je zde objektivní přehled o stavu zvěře a počtu vodicích kusů.
Při častém pozorování mě zaujala vodící srna se dvěma srnčaty. Chodila pravidelně, když slunce mělo zacházet za koruny statných dubů. S ostražitým zrakem vždy zkoumala okolí na pokraji lesa. Uklidněna, udělala pár kroků z lesa, ohlídla se, teprve na tento pohyb vyběhla z lesa dvě srnčata. V zástupu ve vyšší trávě postupovaly k napajedlu. Její elegantní chůzi se zvednutou hlavou jsem rozeznal na dálku. Nevím ani proč, ale vždy jsem čekal, kdy přijde. Dnes přiznávám, že mě jaksi přirostla k srdci.
Po říji se usadila na vzdáleném konci louky. Dlouho jsem pátral, proč opustila houštinu na svahu za posedem. Obsadila ji bachyně se selaty, vystrnadila odsud více srn. Když sklidili obilí, přešla na druhou stranu protějšího lesa. Pročpak asi? Že by ti zachutnaly ostružiny? Dnes se na tebe podívám zblízka! Jak povyrostlo tvoje potomstvo?
Než jsem obešel lán pole s mnohými zastávkami s pozorováním zvěře, hodně se zešeřilo. Po chvíli se setmělo. Rozmrzele jsem prošel pruhem lesa a vstoupil na silnici, kde jsem nedaleko parkoval. Co tak zamyšleně kráčím, slyším v dáli za sebou jedoucí auto ve vysokých obrátkách. Zase jeden blázen, vždyť je tu čtyřicítka! Ze zvědavosti se otočím. V záři reflektorů vidím tři kusy srnčího stát uprostřed silnice. Stály jako sochy. Proč ten blbec zrychluje? Uskočte, uskočte… Nocí se rozlehne tupá rána s bolestivým bekotem. V záři dálkových a brzdových světel letí srnčí obloukem do houštiny. Kam se poděly další dva kusy, nevím. Jak mně bylo… popisovat nebudu. Ale pan řidič volal nehodovku pro škodu způsobenou zvěří na vozidle.
Druhý den zrána jsem se svou fenou krátkosrstým ohařem Ginou prohledal celou houštinu s okolím. Nic jsme nenašli. Jen místo, kam dopadla. Již nikdy jsem ji nezahlédl. Jen dvě srnčata, slabší od druhých, se pásla v místech, kde jsem je viděl naposled. V duchu jsem se utěšoval, snad to srna přežila.
Čas prý hojí rány. Přišel říjen. Začali jsme navážet odpad ze sila z čištění zrní po lese. Do těchto hromad se nastěhují myši. Když zamrzne a napadne sníh, divočáci i veškerá zvěř navštěvují hodně tyto hromady. Zde můžete na stopách vysledovat i vidět kolik máte zvěře v revíru a hlavně, zdravotní stav ve zvěřině. U těchto hromad zastihnete, co mají i u sousedů.
V půli prosince napadl první sníh, udržel se již i na holiskách v oranici.
„Tento týden bude úplněk, půjdeme si sednout k hromadám, chodí tam divočáci!“ Upozorňuje mě se zápalem i nedočkavostí kamarád. Byl to náš oblíbený lov.
První noc nepřišli. Srnčího bylo vidět dost. Přišli i od sousedů. Ráno jsme zjistili, že nám divočáci pěkně vymetli všechny krmelce se šrotem. Hadrou byste to lépe nevytřeli. Pro dnešek dáme do krmelců jen poloviční dávku, aby přes den mělo srnčí co brát. Následující noc jsme se jich dočkali. Přišla početná tlupa, bachyně se selaty.
Měsíc zářil jako rybí oko. Oblohu bez mráčků zdobí jen zářící hvězdy. Koruny starých buků kreslily na sněhu pohádkové tvary. Kmeny stromů zmohutněly. Koruna smrku zastínila rozházenou hromadu, do které se shukla tlupa divočáků. Doprovázel ji asi šedesátikilový kňour, který stál opodál v záři paprsků měsíce.
Záměrným křížem přejíždím po selatech ve stínu koruny. Kňourovi se zastavuji na komoře. V paprscích měsíce září červená tečka na tmavě lesklé siluetě divočáka.
„Toho přece nestřelím! V tlupě jsou slabá selata. A do toho chumlu ve stínu, nebudu střílet. Uprostřed obklopena selaty stojí statná bachyně.“ Uvažuji v duchu.
„Tak střílej! Na co pořád čekáš?“ Netrpělivě šeptá kamarád.
„Ta bachyně by to mohla schytat. Střela se může malinko uchýlit od kosti a co potom s postřelenou bachyní! To za to nestojí a taky jsme se na něčem domluvili.“ Rozmrzele šeptem odpovídám.
Selata se zdržují okolo bachyně, která chvílemi obezřetně větří na všechny strany. Spokojené chrochtání selat náhle přeruší silné chrochtnutí bachyně. Tlupa se rozletí na všechny strany. Ale okamžitě jsou okolo bachyně a pozvolna běží pryč.
„Tak vidíš, pořád vybíráš a kde jsou?“ Roztrpčeně šeptá kamarád.
„Já nevím, ale mě něco drželo, abych nestřílel. Oni se jistě vrátí, neboj, za chvíli je tu máš, nebo přijde jiná tlupa. Seďme dál. Zima není tak strašná.!“
Srnčí se začalo rychle vracet, ale bylo hodně neklidné. Při sebemenším hluku se rozbíhalo, aby se vzápětí vracelo.
„Všiml sis chování srnčího vůči těm divočákům?“ Neutekli před nimi moc daleko. Stálo jich tu asi dvacet do půlkruhu a připadlo mně to, jako by je chtěli vyhnat z hromady. Jen se rozestoupili, když odcházeli. To je tak hlad obrnil?“ Ohromeně hledím na kamaráda. Slabé prasknutí suché větve s dutým nárazem přeruší náš šepot.
„Tak vidíš, prasata jsou za námi. Každou chvíli je tu máš!“ S jistotou šeptám.
Hluk se pomalu přibližoval. Srnčí vždy reagovalo útěkem, ale hned se vracelo.
„Nachystej se!“ šeptá kamarád. Průzorem v kazatelně sleduji okolí. „Kde asi jsou?“ Znenadání spatřím pohyb tmavého stínu přímo pod kazatelnou vlevo. Tmavý stín leží na boku ve sněhu. Po chvíli se stočil na břicho a zadními běhy se odrazil. Poskočil asi o metr, aby padl na bok do sněhu.
„Máme tu uprchlého klokana!“ vyjeveně hledím na ležící hromádku.
„Neblbni, to snad né.“ Nevěřícně na mě hledí kamarád.
„Jen se líp podívej.!“ Nedůvěřivě zašeptá.
Byla to srna. Levý přední běh měla pod loktem pryč. Pravý ji bezvládně visel a při skoku se ji bezvládně houpal vedle těla.
Ohromeně hledíme na bezmocný boj dostat se k potravě. Když se jí to podařilo, začala hltavě brát paši. Okolo ní se pohybovala dvě srnčata. Ostatní srnčí pozvolna odešlo. Čekalo opodál.
Náhle mi proletěla hlavou vzpomínka na léto. Není to odsud tak daleko! Jistě je to ona! Ale střílet ji nebudu. Náhodou ji střela hned neusmrtí. Ráno upozorním hospodáře, pak uvidíme. Ta daleko nebude. Drží se u téhle hromady snad od navezení v říjnu?
Brzy ráno oznamujeme hospodáři, co jsme v noci viděli. Psa - kraťasku Ginu - mám sebou. Hospodář bere dva jezevčíky. Zamlkle jedeme k místu.
S rozpaky prohlížíme místo zálehu na sněhu. Nikde není známka po barvě. Co teď? „Pro jistotu to prohledáme tady víc doleva a obloukem se vrátíme přes houštinu sem, radí hospodář. Houštinu jsme prošli více bokem, ale srna tu nebyla.“
„Vrátíme se. Já se psem půjdu tady tím krajem, aby hledala ve stojáku a krajem
houštiny. Ta srna, co jsme viděli v noci, nemůže být daleko.“ Navrhuji.
Asi po padesáti metrech, kdy jsem uhýbal suchým větvím borovic, vydala skřek srna s krátkým prudkým zavytím psa. Nastalo ticho. V předtuše, fena asi drží srnu, volám:
„Gino drž, Gino drž.“ Nedočkavě se deru z houštiny ven.
Proti mně již nese Gina dospělou srnu jako zajíce. Zkušený pes v dohledávce ukončil okamžitě její trápení. Zaslouženou pochvalu ztrpčoval pohled na srnu. Co musela chuděra vytrpět. Běh pod kolenem scházel, ale byl zahojen. Častým opíráním byl odřen na kost. Pravý běh volně visel podél těla s velkou boulí v kolínku. O zvěřině nemluvě. Při stahování byla pod kůží spousta larev střečků. Pravý běh natřikrát zlomen se strhaným svalstvem. Stáří podle zubů, čtyři pět let.
Jak se asi schovávala, když tato místa denně navštěvovali divočáci, je záhadou. Pomáhala jí srnčata nebo příroda, aby nám pak ukázala, jací jsme my lidé?
Mnohému při pohledu na ni, projede mráz po zádech.
Ohledáním zálehů srny byla s ní její srnčata. Ta asi vyběhla, když se přiblížili divočáci, nebo škodná, aby je odlákala. Takto ji asi hlídala. I na hromadě s ní zůstala, když ostatní srnčí odešlo. Dávala jí přednost i ostatní zdravá zvěř. A to srnci často odháněli z hromady srnčí, které právě přicházelo. Snad i ten půlkruh okolo tlupy divočáků upoutával pozornost na sebe? Jak ještě málo známe přírodu?
Tahle příhoda na mě dlouho působila. I dnes po letech, dvojnásob uvažuji, než vystřelím. Od tohoto zážitku, když to jde, chodí se mnou Gina na čekanou do kazatelen. Nahoru po žebříku se naučila vylézt za chvíli. Dole jí pomáhám. Její přítomnost mnohému kamarádovi pomohla s ukončením trápení „postřelené“ zvěře.
 
Vlastimil SLAVÍČEK
Ilustrační snímky František Novotný
Zpracování dat...