vychází v 5:41 a zapadá v 20:29
vychází v 23:04 a zapadá v 11:36
 

Časopis Myslivost

JAK JSME HÁJILI TRÓJU

30  Jaroslav ŠPRONGL
Absolventi klasického vzdělání stejně jako fanoušci holywoodských trháků teď asi zbystří pozornost – co má česká myslivost společného s antickými bájemi, konkrétně s Trojskou válkou? Musím přiznat hned zpočátku, že ta námi hájená neleží v Malé Asii, ale na okraji Prahy, a není proslulá Trojským koněm, ale koněm Převalského, úspěšně chovaným v proslulé místní zoologické zahradě. Ovšem v některých okolnostech bychom asi v našem dobrodružství styčné body s onou desetiletou válkou našli, i když ta naše „válka“ trvá teprve tři roky. Přesněji řečeno – naše účast v ní.
Takovou – a ještě mnohem delší dobu – byla, stejně jako ta antická Troja řeckými vojsky, ta pražská Troja obklíčena divočáky, kteří podnikali ve skupinách smělé výpady na obležené území. Pohár přetekl, když si jeden „oddíl“ černých rytířů vybral za cíl válečného plenění zahradu ambasády nejmenovaného asijského státu, jehož představitelé se domnívali, že sídlit na klidném okraji hlavního města s hustým lesem hned za plotem je ideální volba. Pak, praví místní pověst, zadal pan vyslanec jedné zdejší firmě rekonstrukci rozlehlé zahrady v areálu a odjel služebně mimo Prahu. Po dvou dnech se v noci vrátil a když ráno otevřel okno ložnice, zvolal prý nadšeně: „Ti Češi jsou ale pracanti, celá zahrada přeoraná!“ Samozřejmě v mateřské asijštině. Až posléze zjistil, že těmi pracovitými tvory nebyli čeští zahradníci, ale jedna ze skupinek divočáků terorizujících místní obyvatele. Skutečnou rychlost a pružnost našich lidí poznal až pak …
     A když jsme u bájí, ještě jedna se tu už nějaký čas traduje v ústním podání. To takhle jednou dorazila do jedné z místních zastávek noční tramvaj, ale nikdo nevystoupil. Proč? Protože na nástupním ostrůvku postávala ohromná bachyně s partičkou selat a tvářila se opravdu, ale opravdu nepřátelsky: Kdo že to tu ruší cinkáním noční klid?!
     Nikoliv bájí, ale realitou pak byl telefonát jedné důchodkyně, pečující o svou zahrádku v oblasti Troji pustošené štětinatými nájezdníky, našemu jednateli, který se odehrál asi takto:
      „Dobrej den! Dovolala jsem se do toho mysliveckýho spolku?“
      „Ano, u telefonu jednatel“
       „Tak pane jednatel, já vám pučím klíče vod tý mý chatičky, co mám na zahrádce, jo?!“
      „A proč mi je, prosím, chcete půjčovat?“
      „No přece abyste postřílel ty prasata divoký, co mi ničej záhonky!“
      „Milá paní, to není tak jednoduché!“
      „Jaký nejednoduchý? Na dvacet metrů je snad trefíte, ne?! Říkal jste, že ste myslivec …“
      „Já myslím, že nemůžu jen tak jít v noci do vaší chatičky …“
      „Ale můžete, já vám věřím. Ste přeci myslivec?“
      „No, jít bych tam mohl, ale už ne střílet.“
      „Nebojte se, tam v noci nikdo není, nikdo nic neuslyší.“
    Dalšího přepisu tohoto odposlechu snad není třeba. Faktem ale je, že i tento rozhovor přispěl k naší účasti na hájení Troje. A říkám-li naše, myslím tím právě našeho obvodního mysliveckého spolku, jednoho z těch pražských. 
     No – vraťme se ale teď do chvíle, kdy díky stížnostem nejen zmíněné ambasády, ale už desítek místních obyvatel (včetně naší důchodkyně) na působené škody se do celé věci vložila radnice a rozhodla se povolat posily, když místní domobrana selhávala. Logicky selhávala! Za časů Achilla a Odyssea se prostě z rozkazu krále zdatní muži v plné zbroji shromáždili na určeném místě a vojsko vyrazilo. Dnes je třeba vybojovat nejdříve bitvu papírovou, chcete-li jít pak do té opravdové. Pravda je, že tuto první fázi zvládla trojská radnice s naší malou slovní radou a pomocí na jedničku a docela rychle (netrvala ani půl roku). A již v jejím průběhu, tak jako kdysi dávno Trojští zpevňovali hradby a Řekové budovali na pobřeží písčité valy před rozhodujícím střetnutím, opevnili jsme asijskou ambasádu pachovým ohradníkem Hagopur. Věřte, nevěřte, tudy už nepřátelské hordy nikdy víc na trojské území nepronikly!
      Tady si dovolím malou legislativní odbočku, takový právní chyták, který by zamotal hlavu i bohyni moudrosti Athéně. Jak většina myslivců asi ví, lov na nehonebním pozemku může povolit pouze orgán státní správy myslivosti (v případě obránců Troje to byl příslušný odbor Magistrátu hlavního města Prahy). Ale kdo může povolit lov na honebním pozemku? A nekoukejte na mě, prosím, po téhle otázce jako na částečně nesvéprávného. Nehonební pozemky jsou totiž v našem zákoně o myslivosti taxativně vyjmenovány, vše ostatní jsou tedy pozemky honební. Včetně těch, které nejsou zařazeny do žádné honitby, protože s žádnou prostě nehraničí, nesouvisejí – a takové máme a není jich zas tak málo! Na to se pak musí jít od lesa – nejdříve prohlásit honební pozemek za nehonební a potom na tom nově nehonebním pozemku povolit lov. Kdo mi nevěří, může nakouknout do zákona … Ve starověku to fakt bylo nejenom s válčením jednodušší. A právě proto, při vší ochotě všech zúčastněných, trvala papírová část bitvy o Troju tak dlouho, jak trvala. Ale pojďme od paragrafů zpátky na bojiště.                
    S papírem v ruce, opravňujícím pustit se na přidělených územích do křížku s divočáky, tři členové našeho mysliveckého spolku – s týlovým zabezpečením ostatních – začali budovat pozorovatelny, střílny, vnadiště a další zařízení, umožňující jim v očekávané řeži úspěch. Je třeba podotknout, že zatímco naším úkolem bylo hájit skutečně Troju, tedy čistě trojské pozemky, na dalších v oblasti, které sice ležely v jejím katastru, ale patřily jiným panovníkům, zuřil boj už několik let. Našimi spojenci a spolubojovníky tak byli ozbrojenci z již zmíněné zoologické zahrady, dále z trojské botanické zahrady, která nájezdy bezohledných vandalů s klektáky a páráky do vzácných exotických expozic trpěla nejvíce, a také z organizace starající se o pražské lesy a sady. A možná i zahrady. Jejich bojové úspěchy nebyly špatné, ale ani ztráta desítek kusů v řadách nepřátel nezměnila v podstatě nerozhodný stav a nenaklonila misku vah na stranu obránců Troje.
    Jasný pokyn, který náš malý odřad dostal z hlavního stanu, zněl: „Jednejte nemilosrdně! Nikoho nešetřte! Berte to malý, velký, mladý, starý!“ A tak nedlouho po vybudování zmíněných bojových stanovišť a začátku hlídkování v exponovaných místech mě dostihla zpráva: „Mám ho! Vem vůz a přijeď!“
    Bylo to jednou nad ránem, mlhavo a sychravo, když jsme na určené místo ve dvou dorazili. V prudké zalesněné stráni nad ulicí, kudy vedla tramvajová trať, blikala jak pochodeň baterka, v jejímž světle jsme pak spatřili zhaslého minimálně stokilového bojovníka. Ještě, že jsme ho táhli dolu a ne nahoru! V neprostupné houštině to i tak byl nadlidský výkon. A to nás teprve čekalo to nejhorší – dostat statečného černého rytíře do kufru vozu Chevrolet Aveo! Ať jsme dělali, co jsme dělali, kus hlavy s ryjem a přední běhy mu čouhaly ven. Mezitím se již celá Troja probudila, také se rozednilo, a tak naše triumfální cesta plnými ulicemi byla doprovázena výkřiky: „To je dost! Děkujeme, myslivci! Ať žije sbatý Hubert! Se šípkovou nebo se zelím? Jen tak dál! Sláva bohyni Dianě! I když kanec rád by, neprorazí hradby!“ Snad všichni Trojané už totiž věděli, že na hradbách kvůli jejich bezpečí stojí v řadách obránců i myslivci z našeho spolku.
    Připadal jsem si za volantem trochu jako udatný Achilles, vláčející za svým vozem usmrceného Hektora, syna krále Priama, kolem trojských hradeb. I když to bylo, tak říkajíc, v obráceném gardu a moje zbroj nebyla zrovna od mořské víly Thétis. Předvedli jsme svůj úspěch panovníkovi – starostovi a pak už nastoupil vypasený kňour cestu do guláše a dalších dobrot.
      Říká se, že první vyhrání z kapsy vyhání, ale tady to neplatilo. Další drzí nájezdníci z řad divočáků končili udoláni naším nejlepším bojovníkem Pavlem, brzy se úspěchy mohli pochlubit i další z naší malé jednotky a ani naši spojenci z ostatních „armád“ si nevedli špatně.
       Troja začala lépe dýchat a tlak oblehatelů povoloval. Možná pak ale byla chybou, že se na velkém královském bále stkvěla jako hlavní cena v tombole hlava velkého kňoura, toho největšího z dosud padlých. To se prostě ve válkách nemá dělat – i Achilles nakonec vydal mrtvého Hektora králi Priamovi k důstojnému pohřbu. Nějak se to muselo do polí a lesů provalit a uražení a naštvaní kňouři a bachyně zase přitlačili. Celý následující rok trvala nelítostná řež, další desítky kusů si připsali na konto střelci hájící Troju (jen my jsme jich napočítali dvacet), až pak výpady divočáků začaly opět polevovat, tentokrát už natrvalo.
    Shodují se na tom místní obyvatelé i vládci, cítí to i všichni bojovníci na hradbách, včetně našich. Již jen opravdu minimálně se dočkají na svých střílnách příchodu útočníků, marně je vábí a lákají. Mohli bychom být spokojeni, ale …
     Vzpomínáte si na staré řecké báje? Jak dopadla Trojská válka?
    Po dlouhých letech neúspěšného obléhání vymyslel Odysseus lest. Řekové se – jakoby – stáhli, odpluli na svých lodích a jen u bran města ponechali svůj „dárek na usmířenou“: Trojského koně. Když ho místní vtáhli dovnitř a slavili vítězství, vystoupili v noci z jeho útrob řečtí vojáci, otevřeli brány svým druhům, co se mezitím pod rouškou tmy vrátili z moře, a zkáza Troje byla dokonána.
   Tak jen doufám, že naši Trojané budou již dějinami poučeni a až se někde u bran obce objeví velký dřevěný kůň, nezatáhnou ho třeba jako pěkný doplněk na místní dětské hřiště, ale nechají ho být! Mohlo by se totiž stát, že se v něj v noci vyřítí rudl těch největších a nejstatečnějších divočáků – a zkáza bude dokonána, nepomůže ani pachový ohradník u asijské ambasády …       
 
Jaroslav Šprongl
Ilustrace Petr SLABA

Fotogalerie

Zpracování dat...