vychází v 6:54 a zapadá v 18:46
vychází v 17:38 a zapadá v 1:34
 

Časopis Myslivost

Nejkrásnější ze vzpomínek (IV

40  Štěpán NEUWIRTH
Bývají zvěstovateli jara a poslové zimy. Táhnou úvalem Moravské brány, hlásí průlet nad zemí moravskou hlasy připomínajícími troubení; letí vysoko za měsíčních nocí, ale také za jasných rán či při zapadajícím slunci. Jedině mlha je přiměje snést se níže k zemi – nebo také hlad, který je zavede nad pole osetá ozimy.
Divoké husy.
   Brousili jsme kolem rybníků, na jejichž hladiny zapadala hejna šedivých poutníků, číhali jsme na polích v krytech z vrbových prutů – všechno naše snažení však bylo marné. Bůhví, kolikrát jsem přečetl kapitolu z Komárkových lovů v Karpatech, v níž popisuje zážitek z Medve, nějaké zapadlé vsi u Dunaje. Měl jsem v paměti dobře uložené poučení, „Na husí pátračku se nesmí vystřelit!“ Přesto jsem se dopustil stejné chyby, byť s polovičním úspěchem.
   Jasný říjnový večer, měsíc v úplňku se vynořoval nad hřebenem vzdálených Beskyd, bylo bezvětří a na hráze dopadalo krupobití žaludů. Sem tam některý udeřil do klobouku, další tlumeně žbluňkaly do vody; hladinu Malého Váčku  totiž pokrýval souvislý koberec okřehku.
   Měsíční světlo se začalo pokládat v zářivém pásu na sytou zeleň řasy, když se za mými zády ozvalo kovové „gaga-ga-gaga-ga“.
   Husy se blížily zezadu, od hráze Velkého Budního. Bylo to silné hejno. Začalo kroužit, ale husy byly příliš vysoko. Jeden okruh, druhý, třetí. Puls jsem musel mít jako sportovec dobíhající do cíle maratónu. Brokovnici v rukou, prst na pojistce.
   Proč nejdou dolů?
   Odpověď na nevyslovenou otázku přišla vzápětí. Nad vrcholkem věkovitého dubu, který mě celý večer ostřeloval žaludy, se vynořilo malé hejnko tří husí. Zdály se být nízko, takže jsem neváhal: Prásk – prásk. Z hlavní brokovnice šlehly do hvězdnatého nebe výstřely. Jedna z husí svěsila letku a svištěla dolů, na zelenou hladinu. Za ní se spouštěla druhá. Ta první udeřila do vody, až vystříkl gejzír promíšený zelení. Druhá husa se k ní snesla a přistála o kus dál. Obě začaly plout k protějšímu břehu. V okřehku po nich zůstával volný pás vody, ale jen na chvíli. Pak se řasa slila a husy se mi ztratily z dohledu.
   Z vedlejších hrází se trousili přátelé.
   „Musel jsi střílet na husí hlídku? To velké hejno se za ní už začalo snášet dolů, k ráně bychom se dostali všichni.“
   Špatně se mi poslouchaly oprávněné výtky. Ráno jsme šli na dohledávku, ale husu jsme už nenašli. Poději jsem se od rybářů dozvěděl, že jednu husičku s pochroumaným křídlem krmili celou zimu na Odře.
   Dobře, ale co ta druhá?
   Odpověď jsem obdržel o pár let později. Bylo to v roce 1969, kdy se do té doby jednotná československá myslivost rozdělila ve dví: na českou a slovenskou. Kdo by tenkrát tušil, že se v budoucnu jeden univerzitní profesor, který by měl z historie vědět, jak lehce se lámou jednotlivé pruty, když zradí pevný svazek, dopustí osudné chyby a rozdělí Masarykův a Štefanikův stát čistě z „pragmatických důvodů“.
   Od doby špatných politiků a ještě horších rozhodnutí nás však dělilo třicet let. Třicet loveckých sezón, třicet násobků tři sta šedesáti pěti dnů plných nadějí, radosti i zklamání.
   Hejna divokých husí byla stále početnější. Podzim devětašedesátého roku byl teplý, javory zlátly pomalinku, srnčí oblékalo zimní kabátky, pole byla plná zajíců a folií, které zemědělci používali při pěstování okurek. Inu, civilizace nabírala dech, aby se jednou zalkla svými vlastními výtvory.
   Došli jsme časně ráno na rybniční hráze; večer mělo na Velký Váček, který byl lemovaný neprostupnými houštinami orobince, zapadnout několik husích hejn. Plížili jsme se jako duchové, z hladiny k nám zaznívalo tiché gagotání. Byly tam!
   Vybral jsem si místo na spojení tří hrází. Jeden z dubů vyrval při pádu kus břehu a mezi korunami sousedících stromů vznikla mezera. Být husou, tak si vyberu průlet nad hrází právě tam.
   Šero začalo slábnout, v houštině orobinců sílilo halasení špačků. Na hrázích však přátelé myslivci zachovávali hrobové ticho. Nikdo nechtěl prozradit své stanoviště, každý si dělal naději, že husy zvedne ten druhý a hejna naletí nad něho. Sobecké kalkulace zhatil mladý ohař; zřejmě ho vyprovokovala ondatra, kterou začal hlásit dunivým štěkotem. Na víc husy, zřejmě potomci předchůdkyň, které v dávných dobách zachránily Řím, nečekaly. Stovky křídel začaly bušit, poplašné gagotání naplnilo rybniční prostory nebývalým hlukem. Začaly praskat výstřely. Pojednou jsem měl hejno – jedno z mnoha – nad hlavou. Vybral jsem si z posledních husiček a stiskl spoušť. Spadla dolů jako kámen. Od hejna se vzápětí oddělila druhá a snášela se za svou družkou. Nemohl jsem chybit.
   Zlomil jsem pušku a nabil. Byl jsem tehdy velmi rychlý – a rychlost se mi vyplatila. Nad korunami stromů se objevilo další hejno; táhlo už sice výše, ale stále v dobrém dostřelu. Po ráně se zlomila poslední husa a spadla téměř k hrázi. Hledal jsem přes mušku ještě další, když se od hejna opět oddělil veliký letec a prudce klesal dolů ke mně. Byl jsem onoho rána velmi úspěšný, na výřad jsem přinesl čtyři husy velké.
   Závist – alespoň některých spolulovců – jsem utlumil lahví dobré slivovice.
   O pár let později jsem opět porušil Komárkem zdůrazňovanou zásadu: na husy nestřílet vysoko!
   Končila čekaná na kachny, každou chvíli jsem očekával zatroubení, pokyn ke zlomení zbraní a vybití nábojů. Najednou se nade mnou objevil klín mlčky táhnoucích husí. Byly vysoko, jenže si to zamířily přímo nad mou hlavu, a to se už mi tak beznadějné nezdálo. Stačil jsem vyměnit náboj v horní hlavni s náplní hrubých broků. Pozorně jsem namířil – jak jinak, než na poslední husu – a vypálil.
 Chvíli, kratší než mžiknutí oka, se nic nedělo. Pak husa poněkud přitáhla levou letku a začala snižovat let; dopadla na pole dobrých pět set metrů od hráze. Když jsem doma husičku oškubal, měla jeden, jediný brok ve svalku ohbí letky. Byla to velká náhoda, z husího hlediska smůla, z pohledu myslivce lovecké štěstí. Abych nezapomněl: z hejna k ní zamířila opět jedna kolegyně, kamarád, či druh. Tyto vztahy posoudit neumím. Mohu se jen domnívat, že mezi husami panují těsnější vazby, než jaké jsou dnes mezi námi, lidmi.
Na okrajovém dubu Klišova dolu jsem rád sedával. Posed byl vysoký a ještě o půldruhého metru nad vlastní sedačkou byla budka určená puštíkům. Z posedu byl daleký výhled do polí, k Bajgarovu rybníku a na domky kolem starého fotbalového hřiště. Bylo milé pozorovat, jak se s postupujícím večerem začínají po polních cestách trousit milenecké dvojice. Auta byla ještě zjevem zcela zřídkavým, takže příroda byla vyhledávaným a žádoucím prostředím k trhání vábného ovoce, vonícího opojným dobrodružstvím. Zákoutí pro žhavá objetí bylo v roztroušených remízcích dost pro všechny. Řekl bych, že u početí několika polanských dětí jsem byl náhodným svědkem. Nelze vyčítat myslivci, že při čekané na zvěř se někdy dočká zcela jiného zážitku. Ale i to k myslivosti patří.
  Jaro se toho roku vydařilo, nastával čas obeznávání srnců před odstřelem. Dubnový podvečer byl vlahý, včera zapršelo, dnes bylo nebe čisté, bez mráčku a slunce tak mohlo  plným svitem ozářit zlatou kouli pod křížem na věži kostela svaté Anny. Neseděl jsem dlouho, když přímo pod posedem vyšel srnec, mladík, dvouletý vidlák s parožím ještě v mechu. Přičichl k mé stopě, ale ta ho vůbec nevzrušila. Naopak zpozorněl a začal jistit směrem k druhému jazyku lesa vzdáleného ani ne padesát metrů. Střídavě natáčel slechy, chvílemi zvedl větrník a bral vítr. Zamířil jsem dalekohled do míst, kam se vidlák díval. Samozřejmě, v keřích trnek tam stál velký srnčí kus. Srnec, starý mazák, po kterém jsem už marně léta pásl.
   Tož, letos, brachu, slíbil jsem mu svou pozornost.
   Otočil se k nám zády a zašel do trnčí. Mladík pode mnou se vydal k Bajgarovu rybníku; na malé loučce tam rašila svěží tráva a po okrajích malého remízku nabíraly na síle pupeny javorů. Jak by mohl odolat takové večeři?
   Zavládl klid, v polích pohopkávali zajíci, bažanti hlasitě kodrcali na mezích, ve smrčí se ozvala šedivka. Ze slunce zbýval poslední půloblouk;, přes vrstvy atmosféry jsem rád pozoroval skvrny na jeho povrchu. Byla to jediná poloha dárce života, kdy pohled přes dalekohled neohrozil můj zrak. Zkusit to tak kdykoli v jinou denní dobu, oslepl bych.
    Skvrn na slunečním kotouči bylo hodně, některé malé, jiné větší. Jedna se však chovala podivně; začala růst, zdálo se mi, že opustila slunce a řítí se přímo na mne. A už to nebyla koule, ale pták rychle mávající křídly. Blížilo se to – pojednou, když jsem spustil dalekohled na prsa – už ptačisko bylo tak blízko, že jsem rozpoznal – kachnu. Po celou dobu nezměnila směr letu, zdálo se mi, že je to útok na mou hlavu. Instinktivně jsem ji sklonil, letky rozvířily vzduch, až mi spadl z hlavy klobouk. Zazněl podivný zvuk, jako když koule papíru dopadne na stěnu – a kachna byla v budce.
   Teď mi to došlo, budka pro puštíky se stala hnízdem pro kachnu.
   Přestal jsem na posed chodit, nechtěl jsem kačenku při hnízdění rušit, tak jsem se s ní potkal až po měsíci. Stála na sedátku posedu a hlasitě káchala. Šup, šup… z otvoru jedno po druhém vyskakovala kachňata. Bylo jich sedm. Kachna slétla na zem a znovu vábila děti. Neváhaly. Jedno po druhém padalo dolů. Až byly na zemi všechny, vydala se matka po mezi k Bajgarovu rybníku. Dovedla tam roztomilé kuličky všechny v pořádku. Dožily se v bezpečí i podzimu, protože jsem svým mysliveckým kolegům zakázal kachny z Bajgarova rybníku lovit. Na známé se přece nestřílí.
   Červenec byl horký, někdy v půli měsíce udeřila bouřka s krupobitím. Dozrávající obilí polehlo, lány se změnily v prostřený stůl, kam se slétávala hejna holubů – divokých i domácích. Každé ráno začínal tah hřivnáčů s prvními paprsky slunce. S menším zpožděním přilétávali z Ostravy holubí obyvatelé kostelních věží; někdy se mi zdálo, že je jich více než šedivých hřivnáčů. To už jsem sedával jsem na posedu v Klišově dole často, v začínající srnčí říji jsem pásl po starém zpátečníkovi, který se mnou opět sehrával známou hru: Jsem tam, kde nejsi ty a naopak.
   Ranní nebe bylo zřaseno jemnými mráčky, holubi se slétávali, srnec si dával na čas. Jak jsem tak bloumal zrakem od lesa k holubím hejnům, najednou všechno to okřídlené vzlétlo jako na povel. Nad obilím nastal poplach.
   Že by liška?
   Na odpověď jsem nečekal dlouho. Do jednoho hejnka holubů udeřil jako blesk z nebe dravec. Vzduchem zavířilo peří, holub se zlomenou letkou spadl na polehlou plochu obilí. O chvíli později se k němu snesl – sokol. Stál nad kořistí, letky mírně roztažené, jako kdyby holuba chránil, vztyčená hlava s rozevřeným klovcem sledovala okolí. Sokol pak holuba zčásti oškubal, zbylé torzo sevřel pařáty a vzlétl. Sledoval jsem ho, jak mizí směrem na Opavu. Když ho už ani silný dalekohled nedokázal přiblížit, zhluboka jsem vydechl. Bylo to úžasné a vzácné setkání. O to vzácnější, že jsem v téže chvíli spatřil na okraji lesa toho svého srnce. Snad se byl také podívat na vzácného návštěvníka, ale zvědavost se mu tentokát nevyplatila. Když se ještě dnes podívám na zvláštní trofej – jedna lodyha je zakončena ostrou špicí, druhá krajkováním ve tvaru korunky – připomenu si sokolí útok, o němž jsem do té doby pouze četl.
   Moravská brána a zvláště údolí říční nivy, které tvarují meandry Odry a zdobí rybníky, jsou věkovitou cestou tažného ptactva. Na podzim jsem mnohokrát pozoroval vzácné luňáky červené s hluboce vykrojenými rýdováky a ke své lítosti jsem nikdy nezahlédl luňáka hnědého. Poněkud mi to vynahradili motáci: stále hojnější pochopi, ale i vzácný pilich. A jednoho jarního rána mi bylo dopřáno pozorovat na rybnících při lovu orlovce říčního. V širokých kruzích se snášel níž a níž, aby pak udeřil na kapří hejno. Pták i s kořistí zmizel pod hladinou. Pak se objevil gejzír vody, prudce mávající křídla – a dravec vynesl do vzduchu pořádného macka. Neletěl s ním daleko, jen na nejbližší dub s uschlou větví, a tam začal šupináče pořádat. Za takový výkon si dobrou snídani zasloužil.
   V zápisníku jsem měl zaznamenána všechna vzácná setkání. Byli tam jeřábi, kolihy, orli mořští i skalní, ale také i – los. Toho viděla dokonce moje paní, protože zastavil na cestě autobus vezoucí lidi do práce. Popsala to takto: „Málem jsme upadli, jak řidič prudce zabrzdil. Na silnici stálo zvíře velké jako kráva, ale mělo to na hlavě podivné paroží, skoro bych řekla lopaty.“
   Ani netušila jaký obdržela dar. Jenže tak to u nemyslivců bývá. Krásu a bohatství přírody, kterými nás matka všech obdarovává s vědomím, že vzácnost zvyšuje cenu oněch setkání, umí ocenit pouze skutečný myslivec. A protože se o tom vypráví pouze v zasvěcených kruzích, většina lidí netuší, jak může nabýt na ceně zlomek času, v němž se myslivci dostane pocty „být při tom.“
 
Štěpán NEUWIRTH
Ilustrace Oldřich TRIPES

Fotogalerie

Zpracování dat...