Časopis Myslivost

Výskyt leptospir je obyčejně charakteristický pro určitá území s výskytem rezervoárových zvířat a zde jsou endemická přírodní ohniska této nákazy.

Leptospiry patří k spirochétám (Spirochaetales). Leptospiry jsou drobné, spirálovitě vinuté a živě pohyblivé mikroorganizmy tvořící rod Leptospira. Podle antigenní struktury se dělí na serovary, kterých je dnes ve světě známo více než 180. Běžnými hostiteli jsou především různí hlodavci, kteří je vylučují močí. V prvních týdnech po infikaci dochází k usídlení leptospir v ledvinách zvířete a z nich se vylučují močí i několik měsíců (u potkanů po celý život). V přírodě se leptospiry ve vlhkém prostředí udrží životaschopné až 150 dnů. K nákazám zvěře dochází pozřením močí potřísněné trávy při pastvě, nebo močí znečištěných krmiv, u divočáků i pozřením infikovaných myší a jiných savců.

V rámci průzkumu přírodních ohnisek nákaz byl Okresní hygienickou stanicí v Šumperku v lovecké sezoně 1989 zajištěn odběr krví (barvy) 566 kusů lovné zvěře, kdy odběry byly zajištěny rovnoměrně ve všech honitbách okresu (dnes okresy Šumperk a Jeseník). V roce 1997 bylo provedeno vyšetření dalších 179 kusů spárkaté zvěře se zaměřením na území v severní okolí Šumperka a v něm ještě na podchycení většiny ulovené zvěře v modelové oblasti, což byla území obhospodařovaná MS "Ucháč" Velké Losiny. Část vzorků byla odebrána v dalších osmi honitbách v tomto území - LAS Loučná n. D., MS "Skřítek" Sobotín, MS "Městský les" Šumperk a dalších. Celkově bylo vyšetřeno 347 ks srnčí zvěře, 186 ks jelení zvěře, 111 ks černé zvěře, 25 ks kamzičí zvěře, 23 ks mufloní zvěře, 17 ks jelení zvěře sika, 5 ks daňčí zvěře a 31 zajíců.

Serologická vyšetření odebraných vzorků byla provedena u prvého souboru v Národní referenční laboratoři pro leptospiry v Krajské hygienické stanici v Ostravě a druhý soubor rovněž vyšetřovala NRL, dnes umístěná ve Státním zdravotním ústavu v Praze.

Protilátky proti leptospirovým serovarům byly zjištěny celkem u 11,2 % vyšetřené lovné zvěře. U spárkaté zvěře to bylo v 10,5 % a u zajíců 29,0 %. Celkem bylo zjištěno následujících 5 leptospirových serovarů, u kterých jsou následující hlavní rezervoárové druhy: Leptospira grippotyphosa (hraboš polní, hraboš mokřadní), L. icterohaemorrhagiae (potkan, hryzec vodní), L. sejroe (myšice lesní, myš domácí), L. pomona (vepř, myšice temnopásá), L. canicola (pes, vepř). Dříve samostaný a rovněž zjištěný serovar L. istrica je dnes zařazen do serovaru L. sejroe. Souhrn laboratorních zjištění je uveden v tabulce.

Pro mysliveckou praxi vyplývá, že spárkatá zvěř a zajíci se významným způsobem podílejí na koloběhu leptospir v přírodních ohniscích této nákazy. Podle výše titrů protilátek (titry 1:100 až 1:200) se jednalo většinou o dříve proběhlé nákazy, či jen zvýšení protilátek po průniku leptospir do organizmu zvěře. Střední a vysoké titry (od 1:400 až do 1:3200) byly zjištěny u 2,2 % vyšetřené zvěře a ukazuje to rozsah akutně probíhajících a nedávno proběhlých nákaz leptospirami.

Z hlediska frekvence výskytu protilátek proti leptospirám byla tato nejvyšší od konce května do konce září, což zřejmě souvisí s vegetačním obdobím a pastvou na lokalitách s nejvyššími stavy rezervoárových živočichů v těchto měsících.

Z vyhodnocení u spárkaté zvěře (přežvykavců) vyplývá, že u samčí (trofejové) zvěře byl výskyt protilátek častější, než u samičí (holé) zvěře. Rovněž počet serovarů leptospir byl u samčí zvěře četnější. Je to dáno zřejmě tím, že domovské okrsky, resp. teritoria samčí části populace, jsou větší. Nejpočetnější výskyt protilátek proti leptospirám u srnčí zvěře měli např. jednoletí srnci, a to asi souvisí s jejich největším prostorovým pohybem, neboť jsou soustavně přeháněni staršími teritoriálními srnci z místa na místo.

Dále jsou u samčí zvěře výrazně větší migrace do větších vzdáleností během roku, ať již za potravou, či během říje - zvláště u jelenů. To je asi důvod toho, že spektrum zjištěných serovarů je větší u samčí zvěře, neboť se tato vyskytne během roku na více různorodých biotopech. U mufloní a sika zvěře byly protilátky proti leptospirám zjištěny jen u samčí zvěře. Daňčí zvěře byl vyšetřen malý počet a nelze provádět nějaké závěry. U mladé zvěře byla zjištění v ještě nižší frekvenci než u zvěře samčí, ale i holé a ukazuje to na nutnost určité časové expozice v přírodě pro nákazu leptospirami.

U černé zvěře rozdíly v pozitivitě podle pohlaví a stáří včetně selat nebyly. Zřejmě to souvisí s jejími potravními nároky v souvislosti s určitým podílem živočišné potravy, v níž jsou zastoupeni myšovití hlodavci a jiní drobní savci. Tím je pravděpodobnost nákazy od infikovaných rezervoárových živočichů vyšší než u ostatní zvěře. Zajíci pak jsou v největším kontaktu s hraboši polními a s tím souvisí i značný výskyt protilátek proti L. grippotyphosa.

Ze srovnání obou vyšetřovaných souborů zvěře vyplývá, že v souvislosti se změnami v hospodaření se zvěří i dalšími změnami v přírodě v posledním desetiletí dochází pravděpodobně i ke změnám u nákazy leptospirami. Například protilátky proti L. icterohaemorrhagiae nebyly již u spárkaté zvěře vyšetřované v roce 1997 zjištěny. Zřejmá souvislost např. u jelení zvěře je zde s tím, že ve zkoumané oblasti je již jelení zvěř značně redukována po stránce početnosti a její výskyt je již vázán na vyšší horské polohy, oproti dřívějšku, kdy byla přemnožena a vyskytovala se i hluboko v podhůří poblíž zástavby a objektů zemědělské výroby, kde docházelo k nákazám od potkanů. Dalším důvodem může být pokles výskytu rezervoárových živočichů (potkanů) v souvislosti se snížením živočišné výroby, ze které zde zůstal především jen pastevní způsob hospodaření se skotem.

Snížení počtu zjištěných serovarů a trojnásobné snížení výskytu protilátek u jelení zvěře (z 15,4 % na 5,4 %) lze rovněž vysvětlit tím, že dnes, kdy je více vázána na vyšší horské polohy, je to ovlivněno i nižší úživnou hodnotou tohoto prostředí a tím nižší hustotou rezervoárových živočichů, proti lokalitám lesních okrajů a menších lesíků s dřívějším četným výskytem jelení zvěře.

Naopak u černé zvěře došlo k dvojnásobnému nárůstu zjištění protilátek proti leptospirám (z 12,34 % na 23,3 %). Změnu lze spatřovat ve skutečnosti, že ve zkoumaném území oproti minulosti je obdělávaná jen výrazně menší část zemědělské půdy a v potravě černé zvěře se nepochybně podstatné zvýšil podíl živočišné potravy získávané jak v lesích, tak i na plochách pastvin a luk. Důvodem bude, že většina orné půdy byla zatravněna. Svědčí o tom intenzivní rozrývání těchto ploch s častým zaměřením se na vyrývání drobných myšovitých hlodavců.

Leptospirózy jsou přenosné i na člověka, u kterého většinou vyvolávají lehčí onemocnění průběhem odpovídající chřipce. Serovar L. icterohaemorrhagiae však může způsobit tak vážné onemocnění, že může dojít i k úmrtí a toto onemocnění je spíše známo pod názvem Weilova žloutenka. K přenosu leptospir na člověka může docházet z povrchových vod, z vlhké půdy a potravin znečištěných močí infikovaných zvířat. Lidé se obvykle infikují při koupání ve volné přírodě, při pití vody ze znečištěných

studánek, při polních pracech, ošetřování hospodářských zvířat, zpracování masa atd. Leptospiry pronikají do těla narušenou kůží (oděrkami), nebo sliznicemi oka, nosu a dutiny ústní.

Vysoké titry protilátek proti leptospirám u 2 % lovné zvěře svědčí o tom, že jde o probíhající nákazy a proto je určitá možnost infikace při manipulaci se zvěří při vyvrhování po jejím ulovení a potřísnění se močí s možným obsahem leptospir. Při nedodržení hygienických zásad omytí rukou po této práci, či při kouření a jídle při této činnosti, by mohlo dojít k alimentární nákaze lovce, nebo osoby vyvrhující zvěř, nebo s ní dále manipulující při dopravě, stahování, zpracování zvěřiny apod.

Toto riziko bude většinou minimální, vyjma např. vymačkávání zajíců při honech, kdy se může moč dostat do drobných oděrek.

Zvěřina z ulovené zvěře je poživatelná po dobrém tepelném zpracování.

Myslivce lze považovat za osoby znalé protinákazových opatření. Jiné je to u upytlačené zvěře vzhledem k rozmáhajícímu se pytláctví. Při tom může být se zvěří neodborně a nehygienicky manipulováno nepoučenými osobami, zvěř může být vyvrhována později někde ve skrytu a mohlo by dojít k nákazám jiných osob.

Obdobnou související problematikou a nutností hygienické a veterinární kontroly zvěře použité pro hromadné stravování a možnými opatřeními se zabýval článek o toxoplazmóze, zveřejněný v květnovém čísle časopisu Myslivost.

RNDr. Ctibor BABIČKA, CSc.

RNDr. Kamil ZITEK

zvěř	vyšetřeno	pozitivní		pozitivní	z toho
	ks	ks	%	serovary	G	I	S	P	C	smíšené
srnčí	347	29	8,35	31	16	4	9	2	-	2 GSP
jelení evr.	186	25	13,44	29	11	9	5	1	3	3 GSPC
černá	111	17	15,31	20	8	5	5	2	-	3 GISP
jelení sika	17	1	5,88	1	-	-	1	-	-	-
daňčí	5	1	20,00	1	-	-	-	-	1	-
mufloní	23	1	4,34	1	1	-	-	-	-	-
kamzičí	25	1	4,00	1	1	-	-	-	-	-
spárkatá	714	75	10,50	84	37	18	20	5	4	9 GISPC
zajíc	31	9	29,03	9	8	-	1	-	-	-
zvěř celkem	745	84	11,27	93	45	18	21	5	4	9 GISPC

Legenda:
G - Leptospira grippotyphosa, I - L. icterohaemorrhagiae, S - L. sejroe, P - L. pomona, C - L. canicola