Časopis Myslivost

Beraní anabáze

J.V.JIROUŠEK
Beraní anabáze
Červenec 1997 byl deštivý, využil jsem proto období, kdy pár dnů nepršelo, a odejel na pozvání svého přítele Zdeňka do jeho revíru v Jeseníkách, kde jsme společně budovali loveckou chatu. Rána i večery jsem trávil na posedech, které jsme tady již dříve postavili. Přišlo mi postupně pět jelenů, ale všichni měli dosud paroží v lýčí, bez nejmenších náznaků vytloukání. Jeden z nich byl ohromný osmerák metrových lodyh a zajímavé bylo, že se skupinou jelenů chodila i laňka dybovačka. Dováděla kolem pasoucích se jelenů, kteří byli vzrůstem téměř o polovinu větší. Přišli mi celkem dvakrát. Nebesa opět spustila svá vodní stavidla, takže jsem se za této situace rozhodl svůj pobyt tady na horách ukončit. Sjížděl jsem od chaty dolů do údolí a přes cestu se valily proudy vody, které promáčená země odmítala přijmout. Zastavil jsem u přítele, odevzdal klíče od chaty a nasměroval terénní Aro směrem k domovu. Sjel jsem z mírného kopečka pod hlavní silnici a před ní již bylo jezero vody. Vjel jsem do toho moře pomalu dvojkou, ale přesto se voda vzápětí valila přes kapotu na přední sklo. Najednou to poskočilo a jel jsem dál, i když cestu jsem jenom tušil podél rostoucích okolních stromů, protože patníky byly zcela skryty pod vodním živlem. Po dvou stech metrech jsem vyjel na hlavní cestu, která byla poněkud výše. Některé domy pod cestou byly již zatopené až po přízemní okna. Lilo po celou dobu mé cesty. Po mém příjezdu domů zazvonil telefon, byl to Zdeněk, a ptal se, jak jsem dojel. U nich prý voda stoupala tak rychle, že cesty jsou již neprůjezdné i pro jeho traktor, kterým ve vesnici pomáhal evakuovat obyvatele níže položených domů. Ujel jsem tedy té pohromě v pravý čas. Následně se rozpoutalo peklo vodních živlů s povodněmi ve značné části Moravy.
V našem revíru jsem měl povolenku na lov muflona, a tak jsem využíval všech dnů, kdy právě nepršelo, k vycházkám do lesa s obeznáváním muflonů. Vycházeli z lesa na jetelotrávy do údolí Pekla. Je zde starý zanedbaný sad, vklíněný do lesa, přes který pravidelně přecházela šestnáctičlenná tlupa. Postavil jsem proto na okrajové třešni posed, sousední strom byla jabloň, ze které opadávala jablka. Hned ten večer vyšla pod posed tlupa pěti muflonek, které sbíraly jablka, a jejich křupání znělo na posedu jako šrotovník. Jedna z muflonek si mě dlouze prohlížela na nekrytém posedu, seděl jsem několik dlouhých minut bez pohnutí s přimhouřenýma očima na nějakých pět metrů od ní, nakonec ji moje nehybnost uklidnila a šla pomalu s tlupou do pole, kde již byla zbylá část tlupy, v níž bylo celkem pět dospělých beranů. Všichni ale dobří, ve stáří dvou až tří let, s pěkně rozloženými toulci, a tak jsem zde byl jenom ve funkci pozorovatele. Přesto jsem ale posed opletl chvojím.

Ráno mufloni zatahovali z pole z pastvin do lesa, opět jsem je pozoroval ze stejného posedu, ale bylo dosud značné šero. V lese jsem našel přes cestu jejich stálý ochoz, kudy chodili tam i zpět, proto jsem pod cestou za silným bukem udělal z kamenů sedačku na dobrý dostřel, a další ráno zde zasedl. Mufloni se vraceli stejnou cestou z pole a nárazy jejich toulců při vzájemném škádlení určovaly směr jejich pohybu. K mému stanovišti došli již po rozednění a na cestě se všech pět beranů začalo znovu potýkat. Měnili si místa a naráželi do sebe jako na velkém kolbišti. Cesta zde byla rozšířená a měli tady jakési hřiště, jejich dovádění trvalo snad deset minut. Chodil jsem sem denně a jednoho dne jsem zjistil, že jeden muflon přibyl. A opět na hřišti stejná scéna s novým beranem uprostřed, takže kolotoč hrátek nebral konce. Nový beran měl silné toulce, asymetrické, levý vrůstavý, byl by zralý pro kuli, ale ostatní berani dováděli kolem něj a dokonale ho kryli, pak zase kolem přecházely netečně muflonky s muflončaty a nebylo tedy možné vystřelit. Je zajímavé, že holou jejich potyčky vůbec nezajímaly. Přenesl jsem svoje stanoviště hlouběji do lesa za mohutný bukový špalek, zanechaný zde po staré těžbě. Mufloni přišli, já ležel na zemi za špalkem, ale jejich pohyb mezi stromy na stráni mi neumožňoval vystřelit.

Při svých pochůzkách za muflony jsem samozřejmě opakovaně potkával srnčí zvěř, ale srnce jsem nechtěl střílet, abych výstřelem nenarušil denní režim muflonů. Snažil jsem se, aby v mém úseku byl co největší klid. Mnohokrát jsem potkával na velkém rubanisku starého srnce, který měl jenom jeden parůžek ve tvaru silného kolíku sotva do výše slechů, druhý parůžek mu zcela chyběl a ani pučnice nebyla patrná. Ale co bylo podstatné, proč jsem ho chránil, byla skutečnost, že několik kroků za ním a někdy i v samém závěsu chodilo srnče bez vodící srny. Ta snad někde uhynula, a tak od poloviny června chodili spolu. Srnec si srnčete zdánlivě nevšímal, ale při zatahování do smrčiny z rubaniska se vždy ohlížel a počkal, až ho ten prcek dojde. Pak teprve spolu zatáhli k dennímu odpočinku. Koncem srpna po srnčí říji se na rubanisku náhle objevila srna vedoucí tři srnčata a od té doby začal srnec chodit sám. Cizí srna zřejmě malé srnče přijala do své rodiny.

Srnec na rubanisku občas v buřeni zaléhal po ránu na slunci, jako by si vyhříval své staré kosti, aby po chvíli stařeckou chůzí s nízko svěšenou hlavou zatahoval. Občas jen tak brouknul hlubokým basem, vzdáleným bekání mladších srnců. V polovině září jsem ho brzy ráno zastihl na rubanisku, které strmě spadalo dolů od mého loveckého chodníčku, byl zalehlý a viděl jsem jen jeho palici asi na padesát metrů. Zalehl jsem na šouláku, na jeho kamennou hranu opatrně přesunul úlomek silné větve, který se zde povaloval, na něj jako měkkou podporu zmuchlal kapesník a čekal jsem. Trvalo to snad půl hodiny, pak pomalu líně povstal a zamířil na opačný konec rubaniska než obvykle. V jednom místě mezi buření se mi odkryla jeho komora a to byl moment, kdy ho zastihla moje kule. V ráně vyrazil pouze jedním skokem a již se bezvládně řítil asi deset metrů dolů, kde ho zastavil starý pařez. Tam jsem ho také vyvrhl a pracně dotáhl nahoru na lovecký chodníček a odtud potom dále na loveckou chatu, kde jsem měl terénní vůz. Na okresní přehlídce trofejí byl jeho věk určen na devět let.

Přešlo září i říjen a z beranů dosud nebyl žádný ulovený. Jetelotrávy nad lesem byly spaseny stádem krav, a tak mufloní tlupa změnila ochoz. Hledal jsem je pár dnů a našel je pod horskou loukou a ejhle, přibyl další muflon, tentokrát ale již kapitální! Začala mufloní říje, od tlupy se oddělilo pět muflonek a jedno ráno jsem je zastihl pod Štěpánskými skalami, kde stály na skalním výstupku a rozhlížely se, kudy dál. Terén je zde téměř pro horolezce, tři skalní hřbety souběžně spadající do údolí k říčce Olešence, místy skály spadají kolmo dolů desítky metrů, přes hřebeny jsou jen dvě místa, kde se dají skály bočně přejít. Muflonky stály kolem berana jako tělesná stráž a opět jsem tedy nemohl vystřelit. Pak zmizeli v mlze.

Chodil jsem za muflonem již čtyři měsíce a jediný pozitivní úspěch jsem zaznamenal na své váze, zhubl jsem totiž o rovných deset kilogramů. Tedy žádný Herbalife ani banánová dieta, ale hlavní podíl na tom měly mufloní lovy, což mohu každému jen doporučit.

Nakonec přišel druhý listopad. Chladné ráno s lehkou mlhou, kdy jsem šoulal od horské louky místy jejich přechodů, ale jakoby se zem po muflonech slehla. Před několika dny padly na hřebenech protějšího revíru tři kulové rány za sebou; pokud platily této tlupě, je možné, že změnila své ochozy a stávaniště.

Choulil jsem se do hubertusu a pomalu přecházel nad roklí, v níž ubíhala bystřina, a pomalu jsem stoupal ke hřebenu skal. Cáry mlhy táhly souběžně s hřebenem, a když jsem byl asi sto metrů pod ním, viděl jsem po hřebenu pohyb zvěře. Rychle jsem se kryl silným smrkem a pozoroval celou mufloní tlupu, jak pomalu táhne dolů po hřebenu. Holá šla vpředu, berani vzadu a před nimi můj starý známý, který ostatní berany k tlupě nepustil. Mladší kusy dováděly mezi skalami, byl z toho hotový kolotoč, některá z muflončat zalehla a bylo vidět, že se tlupa rozhoduje, kudy pokračovat. Říkám si, pokud přejdou hřeben, bude další příležitost pro tento den ztracena.

Vládce tlupy mohutnou ranou toulci poučil jednoho z beranů, že přibližovat se k holé nestrpí. Rána to byla tak silná, že zasažený až přisedl na zadní běhy. Měl jsem hlavního berana triedrem již dobře obeznaného, nastavil jsem puškový variabel pro značnou vzdálenost na sedminásobné zvětšení a čekal se zamířeným springfieldem na svou příležitost. Už se zdálo, že tlupa překročí hřeben, ale "můj" muflon si stoupl na skalní ostroh a přehlížel svůj harém. Průlinou mezi stromy jsem ho v ten moment vzal do zaměřovače a následná rána rozbouřila ticho teprve se probouzejícího lesa. Muflon se v ráně složil na místě nástřelu, jako by zalehl. Ostatní zvěř kupodivu na výstřel nereagovala a mládež dováděla dál, závěr tlupy tvořený berany zřejmě usoudil, že když vládce tlupy zalehl, je ring volný, a tak se vzápětí všichni zamíchali mezi ostatní holou, a co se dělo dál, to by složený beran jistě tvrdě trestal.

Trvalo to dobrých pět minut, pak tlupa pomalu zatáhla za hřeben a sešla do údolí k Olešence. Pomalu jsem došel k úlovku, který měl běhy složeny pod sebou, jako by spal. Hlavu s mohutnými toulci měl položenou před sebe a kalící se světla shlížela dolů do skal, kam odešla jeho tlupa. Smekl jsem a vzdal mu náležitou poctu, dostal poslední žír, ještě zálomek a pak jsem ho vyvrhl. Dostat ho ale ze skal nebyla práce pro jednoho člověka. Chvíli jsem u něho poseděl, když vtom po hřebeni přiběhla na pár kroků lesní kuna. Vývrh jsem dal do dutiny padlého stromu a skutečně, do dvou dnů ho zcela zlikvidovala.

Šel jsem do vesnice, kde jsem vyhledal jednoho z našich místních nimrodů. Ten spolu se svým synem natočil malotraktor domácí výroby a napumpovali přední pneumatiku, která prý tak po čtrnácti dnech uchází. Jako roj včel jsme se všichni tři zavěsili na masivní ploché blatníky a jeli do lesa nad skály, až kam se dalo dojet. Muflona jsme ze skal vynesli s několika přestávkami až k traktoru, jehož přední pneumatika byla kupodivu opět prázdná. Co se dalo dělat! Berana jsme popruhem připevnili dopředu na kapotu, obložili ho chvojím a s převalujícím se pláštěm předního kola jeli nazpět.

Můj lov tak téměř po pěti měsících skončil. Ještě týž den ke mně přijel preparátor a hlavu s krkem převzal k preparaci a současně jsem řezbáři zadal výrobu vyřezávaného podkladního štítku.

Dnes, v době psaní těchto řádek, již mám trofej berana z okresní přehlídky doma. A jaké bylo hodnocení? Zelený bod a zlato!

J.V.JIROUŠEK

V nedávno vyšlé knize povídek Josefa Václava Jirouška
Za tajemstvím hvozdů projde čtenář společně s autorem mnoho regionů a honiteb naší krásné vlasti, zvláště východní a jižní Čechy, jižní i severní Moravu, seznámí se i se zádumčivými krásami hor Slovenska a také s obrovskými lesnatými rovinami Polska. V autorových autobiografických zážitcích, z nichž některé se staly již před více než padesáti lety, nejde jen o úlovky a trofeje, ale o neobvyklé zážitky, kuriózní příběhy a nezapomenutelné vzpomínky na myslivecké přátele.

Kniha vychází v osvědčené edici a tradiční podobě vydavatelství Moraviapress Břeclav, celkem 272 stran, s autentickými černobílými fotografiemi, formát A5, pevná šitá vazba s laminovanou barevnou obálkou, doporučená cena 169 Kč. Knihu je možno koupit nebo objednat na dobírku v
Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3



Zpracování dat...