Časopis Myslivost

Nervozita psů

Stanislav HLOUCH
Nervozita psů
Nejdříve si musíme ujasnit co je nervozita psů a jak se projevuje. Nervozitu známe dvojí, a to vrozenou a získanou. Nervozita se projevuje kňučením, vydáváním a také až vytím. Pes s větší vrozenou nervozitou kňučí na vodítku i tehdy, když jdeme na procházku, kňučí i v bytě, kňučí bez jakéhokoliv podnětu. Nejvíce však vyvádí, když se s ním chystáme jít ven, jako by byl nedočkavý. Kňučí při šoulačce, odložení, ale také při naháňkách v lese na stanovišti. Jeho neklid se projevuje při kruhovém honu, kdy se již začíná střílet zvěř a psa máme na vodítku a on vidí zvěř, na kterou se střílí. Jsou známy případy, že střelci - majitelé těchto psů dávají tyto psy vodit honcům, nebo je dokonce pustí volně, aby mohli sami dobře střílet. Tímto vedením u psa nervozita vzrůstá a stupňuje se.
Od loveckého psa žádáme, aby byl při výkonu myslivosti naprosto klidný, aby nám kňučením zvěř nezrazoval. Podle toho musíme již od mládí psa vést! Velké chyby se dopouštějí nezkušení kynologové tím, že mladého psa, který nemá ještě žádné zkoušky, berou již na hony a mají radost, jak po střelbě běhá po zajících a když konečně nějakého postřeleného přinese, mylně se domnívají, že již mají hotového psa, který přináší sám od sebe bez jakéhokoliv výcviku. Pes je stále pouštěn, aby dokonce vyháněl zajíce a to především tam, kde je lovecky upotřebitelných psů velký nedostatek a také nedostatek honců!

Za několik honů můžeme klidně takového psa odepsat, je prostě k nepotřebě. Této nervozitě se říká získaná špatným vedením psa. Je to přesně to, co nechceme, a co je uvedeno shora, k čemuž nemuselo dojít, kdyby si dal majitel poradit od zkušeného kynologa. Většinu nervózních psů vidíme právě na honech v důsledku špatného výcviku a vedení.

Od loveckého psa žádáme, aby měl co nejvíc vyvinutý lovecký instinkt, neboť jen takto založený pes prokazuje nadměrnou vytrvalost, a také chuť ke každé práci, jakou po něm v praxi při výkonu myslivosti vyžadujeme. A to je právě jedna z příčin, proč psy s nadměrně vyvinutým loveckým pudem, který žádáme pro zvládnutí mnoha disciplín všestranného ohaře, nezkušená ruka úplně zkazí! Bývá to zvláště u těch vůdců, kteří si hledí více střelby než psa! Zkušený kynolog - chovatel dobře ví, že získaná nervozita není dědičná, i když je více rozšířená než nervozita vrozená!

Je třeba znát a vědět jak máme s mladým psem postupovat, abychom nežádoucích získaných vlastností měli co nejméně. Od mládí vedeme psíka tak, že mu nedovolujeme kňučet. Když sebeméně zakňučí, hned ho okřikneme ostrým "fuj!" a když jej máme na vodítku, můžeme ho mírně plesknout po mordě. Zastavíme-li se na procházce s někým a psík zakňučí, hned ho pokáráme! Při opakovaném kňučení musí být vždy okřiknut! To se opakuje i v příštích dnech i venku v honitbě až pes pozná a uvědomí si, že je kárán za to, že kňučí! Tímto způsobem odnaučíme psa od kňučení, když se jedná o získanou nervozitu.

Pes vidí zvěř nebo po výstřelu zakňučí! Ihned následuje ostré "fuj!" a pokárání, např. proutkem apod.! V žádném případě nesmíme psovi trpět, aby kdekoliv a kdykoliv kňučel! Při výcviku musíme být důslední a vytrvalí. Když je pes tvrdšího založení, můžeme mu dát i ostnatý obojek a jakmile zakňučí, trhneme obojkem tak, aby pocítil ostny a opět velíme "fuj!". Ovšem v žádném případě nesmíme ponechat psovi ostnatý obojek po celý den, pes by si na něj zvykl, a pak by sebesilnější trhnutí na psa nepůsobilo. Psovi dáváme ostnatý obojek jedině tehdy, když ho chceme a máme k tomu příčinu trestat!

Jak postupujeme, když nám odložený pes zakňučí? V tomto případě si vypomáháme dvojím způsobem. Máme-li s sebou pomocníka, psa odložíme a nakrátko uvážeme. Nejlépe někde v lese za metr dříví a to tak, aby pes pomocníka neviděl, ovšem aby mohl psa potrestat a švihnout prutem kdyby zakňučel. Než tento postup začneme používat, musí pes vědět, že je trestán za kňučení. Takto odloženého psa jde vůdce stranou a když ho pes nevidí, tak vystřelí. Pokud pes zakňučí, pomocník psa švihne a zároveň křikne "fuj!".

Při výcviku již pes musí ovládat povel "daun"! To znamená, že by měl již ovládat všechny cviky poslušnosti, které nacvičujeme od věku čtyř až šesti měsíců, a to opět individuálně podle psychické vyspělosti psa. Cviky poslušnosti jsou: vodění na řemeni, vůbec jako jeden z prvních cviků a to zásadně u nohy, sedni, přivolání, k zemi, odložení. Dále pak od šesti měsíců již přinášení, které začíná od ruky, konečně pak plížení a klid po ráně, a to i u psů starších, kteří již mají nervozitu získanou. V těchto případech pomůže šňůra asi 20 m dlouhá. Do kořene stromu upevníme skobu, hned u psa, který je v "daunu". Šňůru pomocník napne a vůdce střílí, pes musí zůstat klidný, na místě a nesmí kňučet. Jinak ucítí ostny. U získané nervozity mladších psů se také osvědčuje tento způsob! Pes je odložen někde v lese u stromu a uvázán. Z krytu vyhazuje pomocník hrdličku, holuba, vránu apod. a vůdce střílí z úkrytu. Pes musí zůstat klidně ležet bez hnutí. Jinak je potrestán! Toto cvičení se musí vícekrát opakovat, zvláště u psů již pokažených. Ke konci cvičení necháme psa pohozenou zvěř přinést. Tímto cvikem získané u psa klid na stanovišti zvláště při lesních honech. Musím však upozornit, že ihned nedocílíme žádaného výsledku u žádného psa. Pokud má ale pes dobrou nervovou soustavu, musí se úspěch v poměrně krátké době dostavit. Chce to však píli a důslednost!!



Zpracování dat...