Časopis Myslivost

Tur z doby kamenné - pižmoň

Ing. Josef HLÁSEK
Tur z doby kamenné - pižmoň
Pižmoň severní (Ovibos moschatus) je dokonale přizpůsoben silným mrazům vysokého severu. Má zavalité tělo, zakulacenou hlavou s krátkým silným krkem a celý je porostlý černohnědou srstí splývající až na zem. Ačkoli je menší než kráva, výška v kohoutku se pohybuje mezi 90 až 150 cm, jeho tělo 200 - 250 cm dlouhé, s hmotností 180 až 400 kg, působí mohutným dojmem. Na hlavě upoutá masivní čelenka z dotýkajících se základů rohů. Ty jsou až 70 cm dlouhé, ohýbají se směrem dolů a k ostré špici se nebezpečně hákovitě zahýbají.


Způsob života


Pižmoň obývá nehostinné končiny severských tunder. V létě žijí zvířata v malých skupinách, v zimě tvoří větší tlupy až o sto kusech. V krutých mrazech dlouhé polární noci vyhledávají pižmoni vichřicemi vyfoukané návětrné svahy kopců, kde je dostupná potrava v podobě větví a pupenů nízkých vrb, vřesovcovitých rostlin a uschlých travin.

Staří býci jsou v létě často samotářští a jen v době rozmnožování se obklopují několika kravami. Říje začíná v druhé polovině září a trvá asi měsíc. Samci kolem sebe šíří pronikavý pach podle kterého dostalo zvíře české pojmenování. Jedná se o výměšek žláz umístěných v srsti nad očima, který si vtírají do srsti na předních nohách.

Býci mezi sebou urputně bojují o přízeň krav. V plném trysku se řítí ze vzdálenosti několika desítek metrů proti sobě a zvuk jejich prudkých čelních srážek je daleko slyšitelný. Boj pokračuje tak dlouho, dokud jeden z býků neustoupí.

Březost krav trvá osm měsíců a telata přicházejí na svět v květnu. Již od prvních dnů života jsou schopna následovat matku při jejím pohybu se stádem. Plně se osamostatňují z mateřské péče během prosince, kdy přestávají definitivně sát mléko. Jalovice jsou pohlavně dospělé v třetím roce života, býčci asi o dva roky později. Zvířata se mohou dožít až 35 let.

Rozšíření


Pižmoni se vyvinuli v chladných stepích s kontinentálním suchým klimatem, proto jsou poměrně citliví na deště kombinované s mrazem. Změna klimatu byla pravděpodobně příčinou jejich přirozeného vyhynutí v Evropě (četné nálezy jejich fosilií od sídlišť lidí z doby kamenné dokládají, že žili i u nás) a Asii v poledové době, kdy se výrazně zvýšilo množství srážek.

Do dnešních dob se pižmoňům podařilo přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. Ale i tady téměř vyhynuli v 19. století při pronikání různých prospektorů a lovců kožešinové zvěře na sever. Na poslední chvíli byly začátkem 20. století vydány zákony na jejich ochranu. V rámci řady ochranářských programů byla zvířata reintrodukována na některá místa jejich původního výskytu. Proto dnes pižmoň opět oživuje kamenitou tundru i na Aljašce, na západě Grónska, na Tajmyrském poloostrově v Rusku a v Evropě ve dvou horských oblastech střední Skandinávie. V důsledku přísného režimu ochrany světová populace mírně stoupá a dnes se pohybuje již mezi 50 až 60 tisíci zvířaty. Dokonce se v některých oblastech Kanady povoluje původním obyvatelům - Eskymákům omezený lov několika desítek kusů ročně.

Obranná strategie


U pižmoňů se vyvinul jeden z nejlepších způsobů obrany býložravce proti velkým šelmám. Při objevení nepřítele se ohrožená zvířata sbíhají do kompaktního kruhovitého tvaru. Semknou se těsně k sobě, zadky dovnitř a hrozivou hradbou skloněných čel s nebezpečnými rohy vně kruhu. Uprostřed jsou telata a slabší zvířata. Nejstarší a nejsilnější býci provádějí proti nepříteli nebezpečné bleskové výpady, které odradí i vyhladovělou vlčí smečku.

Zatímco proti vlkům se tato taktika osvědčila, proti člověku zcela selhala a stala se jim osudnou. Statečnost a soudržnost pižmoňů je pověstná. V novodobé historii se stávalo, že lovec, který potřeboval pro svou potřebu jen několik zvířat, musel postřílet celé stádo. Pižmoni totiž hájí a neopustí ani mrtvá zvířata.

Obranný pud se jim stává osudným i v našich časech, kdy na sever proniká množství turistů. Pižmoni zaujímají kruhovou obranu i při objevení se malých letadel s turisty. Při přeletu je ale zachvátí panika a stádo se dává na bezhlavý útěk. Stresovaná zvířata v panice pak často ušlapou mláďata.

Podceňované nebezpečí


U turistů vzbuzují pomalu se pasoucí pižmoni dojem neohrabaných zvířat. Opak je však pravdou. Přibližovat se ke zvířatům je velmi nebezpečné a může skončit těžkým zraněním. Při překročení jejich útěkové vzdálenosti, asi 50 - 100 m, zvířata ještě varují. Funí, nervózně potřásají hlavou a často hrabou některou z předních noh. Pak již následuje překvapivě rychlý útok. V otevřeném prostranství je útěk zcela beznadějný. Proto se doporučuje od zvířat udržovat odstup alespoň 200 m.

Hrozba oteplování


Na dnešních největších ztrátách pižmoňů, které způsobuje až vymizení zvířat z velkých území, se nejvíce podílejí náhlé vpády teplého vzduchu na vysoký sever. Přežene-li se v zimě déšť, rouno pižmoňů promokne a následujícím mrazem zmrzne na kámen. Ležící pižmoni často přimrznou dlouhou srstí k zemi a již nevstanou. Šťastnější, kteří se pohybují, se přes ledový krunýř obalující zem, nedostanou k potravě a většina telat a slabších jedinců uhyne hlady. Toto plošné decimování, například východogrónských populací při zimních oblevách, se dává se do souvislosti s globálním oteplováním zeměkoule.



Zpracování dat...