Časopis Myslivost

Grifoni

Helena DVOŘÁKOVÁ
Grifoni
Ve Francii mají původ dvě rasy ohařů, označovaných jako "grifoni", tedy "hrubosrstí". Grifon totiž ve francouzštině všeobecně značí hrubosrstý, setkáme se tedy s několika plemeny takto nazvanými mezi honiči, a též malí hrubosrstí belgičtí pinčové nesou stejné označení.
Hrubosrstí ohaři všeobecně odvozují svůj původ od vodních psů, kteří se vyskytovali v různých variantách ve většině oblastí Evropy. Ve Francii se jmenují Barbeti a dosud se v nevelkém počtu zachovali.

Historii chovu grifonů lze ve Francii sledovat od poloviny minulého století. Už tehdy existovaly dva typy - grifoni s tvrdou srstí a grifoni se srstí dlouhou, zvlněnou. Ti první nalezli svého nadšeného propagátora v revírníku Ridetovi ze slavné francouzské lovecké rodiny Ridetů. Z jeho vyhlášeného chovu pocházel i první pár těchto psů, které zakoupil na Korthals Holanďan, který se potom celý život věnoval zušlechťování této rasy, proto je dnes grifon s tvrdou srstí často nazýván též Griffonem Korthalsovým.

V současné době je to plemeno velmi populární v mnoha zemích na všech kontinentech. Od u nás dobře známých německých drátosrstých ohařů se ovšem dost liší, ne tolik svým vzhledem, jako spíše povahou a pracovní specializací. Korthalsův grifon má stejnou povahu, jako všichni ostatní francouzští ohaři - je velmi milý, velmi jemný a každá hrubost ze strany cvičitele může způsobit nenahraditelné poškození vzájemného vztahu, které je potom v krajním případě nutné řešit i změnou cvičitele. Má vynikající nos, rychlé, ale ne překotné či příliš daleké hledání, vrozený aport s jemným stiskem. Je velmi odolný a otužilý, což znamená, že je to plemeno značně dlouhověké, běžně se dožívající v dobré kondici i věku nad 15 roků. Jeho určitou nevýhodou je pozdější zralost, neboť psychicky dozrávají tito psi okolo druhého roku. Avšak s přihlédnutím k výše zmíněné dlouhověkosti se majiteli grifona čekání na jeho zralost vyplatí, neboť o to déle s ním může potom aktivně lovit.

Ve Francii jsou Korthalsovi grifoni velmi ceněni jako psi k lovu sluk, tzv. bekasieři. Lov sluk s ohaři je totiž ve Francii považován za lov královský a skutečně takový střelec, který uloví vzlétnuvší a kličkující sluku v bažinatém a křovinatém terénu, snese označení "pan lovec". Psi, kteří pracují v těchto podmínkách, musí používat zcela jinou techniku nežli psi "plání" a schopnosti Korthalsových grifonů odpovídají tomuto využití téměř ideálně.

Vzhledově se jedná o hrubosrsté ohaře s hrubou a tvrdou srstí, která je výrazně delší, než u Německého drátosrstého ohaře. Zvláště vous a obočí jsou velmi výrazné. Před výstavou se srst upravuje trimováním, zvláště v oblasti hlavy, krku a prutu. Standardní zbarvení je hnědý, vzácně oranžový bělouš, od světlého až po tmavý odstín. Nejžádanější jsou psi s "ledově šedým" zbarvením, doplněným plotnami a maskou. Prut se u těchto ohařů kupíruje.

Grifon s vlnitou (někdy též "dlouhou") srstí se nazývá také Boulet, podle svého šlechtitele. Bouletův grifon ovšem nikdy nedosáhl popularity Korthalsova, i když i on má svoje specifické vlastnosti a osobitý zjev. Byl vždy preferován jako pes do lesa, používaný nejen k lovu pernaté, ale zvláště srstnaté, neboť velmi dobře držel stopu a byl na ní hlasitý. Ovšem vzhledem k odlišnému chápání lovu ve Francii než u nás nebylo o takovou práci ohaře příliš mnoho zájemců (musíme si uvědomit, že lov veškeré srstnaté je ve Francii doménou honičů!) a Bouletův grifon nikdy nedosáhl většího rozšíření. Zdá se, že v současnosti již toto plemeno zcela zaniklo, poslední zápis ve francouzské plemenné knize pochází z roku 1983.

Bouletův grifon je zbarven hnědě v odstínu spadaného listí, srst je matná, delší a zvlněná, s prachovou podsadou, na končetinách a prutu tvoří praporce. Prut se nekupíruje.

Kohoutková výška obou plemen grifonů se pohybuje mezi 55 až 60 cm u psů a 50 až 55 cm u fen.



Zpracování dat...