Časopis Myslivost

MYSLIVOST A PRÁVO

-
MYSLIVOST A PRÁVO
Již čtyřicet let chyběla na trhu publikace zabývající se právem myslivosti - tento nedostatek nyní napravuje právnické Nakladatelství ORAC, které ve spolupráci s Českomoravskou mysliveckou jednotou vydává v edici Iuris Context knihu Myslivost a právo, připravenou kolektivem autorů pod vedením JUDr. Ing. Vladimíra Čechury (dále Dr. Ing. Rudolf Novák a Ing. Zdeněk Veselý) a určenou všem, kdo se v praxi myslivostí zabývají. Kniha formátu A4 s pevnou vazbou má 200 stran a barevnou obrazovou přílohu. Prodejní cena byla stanovena na 340 Kč.
Stejné nakladatelství vydává současně i kapesní "Příručku pro stráže", přinášející praktický výklad právních předpisů, důležitých pro činnost mysliveckých, lesních a rybářských stráží, a příklady řešení situací, do nichž se mohou dostat. O této publikaci, kterou si rovněž již můžete objednávat, vás budeme blíže informovat v příštím čísle časopisu.

Pro větší informovanost čtenářů přinášíme ukázku z několika kapitol, které zahrnují některé, v myslivecké praxi často diskutované právní případy a problémy.

Nezbytná míra užívání cest


Zákon o myslivosti pojednává o výkonu práva myslivosti ve dvojí rovině. Jednak přes § 2 až 18 ve vztahu k uživateli honitby, tj. jejímu vlastníkovi nebo nájemci, jímž může být i fyzická osoba, a jednak přes § 31 a 32 ve vztahu k fyzické osobě, která loví zvěř, sbírá shozy, atd. Je nepochybné, že zákon o lesích měl na mysli uživatele honitby, nikoliv lovce. Svědčí tedy toto právo uživateli honitby. Dalším osobám (zaměstnancům, členům, hostům) uživatele honitby pak svědčí jen odvozeně od jeho příkazu a na jeho odpovědnost. Zákon o myslivosti v § 2 jízdu motorovými vozidly po lesních cestách (a v případě potřeby i do lesního porostu) vymezuje jako součást práva myslivosti, a sice právem používat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků. Mezi tuto nezbytnou míru a příkaz uživatele honitby k jízdě je třeba udělat rovnítko. Výsledek by měl být akceptovatelný vlastníkem lesa - půjde o dohodnutá pravidla, jejichž dodržování bude oboustranně kontrolováno. Pro ilustraci: jestliže má myslivecké sdružení 20 členů, nemůže 20 aut členů mít příkaz ve stejnou dobu ke vjezdu do lesa.

Nejčastěji diskutovanou otázkou je, zda může vlastník lesa bránit uživateli honitby v jízdě autem či traktorem v honitbě. Podle § 20 odst. 7 zákona o lesích (č. 289/1995 Sb.) se zákaz jezdit a stát v lesích s motorovými vozidly nevztahuje na výkon práva myslivosti podle zvláštních předpisů a v poznámce 6 je pod těmito předpisy uveden zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů. Z toho vyplývá, že nositel uvedeného práva nemusí mít od vlastníka lesa jako jiný zájemce povolenu výjimku a případně v souvislosti s povolením výjimky něco platit. Z toho i vyplývá, že vlastník lesa uživateli honitby ve vjezdech do lesů bránit nemůže.

V § 20 odst. 7 lesní zákon u dvou zakázaných činností místo exempce ve prospěch výkonu práva myslivosti z výjimek obecně řešených v odstavci 4 tuto exempci prakticky znehodnotil. Je zcela jedno, jestli vlastník lesa povolí výjimku ze zákazu činnosti, nebo vysloví souhlas, že zákaz se na činnost nevztahuje. Forma pro souhlas či výjimku předepsána není, takže jde o hraní se slovy. Oproti předchozí právní úpravě jde o diametrální rozdíl. Vjezdy do lesů v souvislosti s výkonem práva myslivosti byly v ní řešeny tak, jako je v současné právní úpravě řešen vjezd v odstavci 6 s příkladem pro požárníky a geologický průzkum. Přitom zákon o myslivosti v § 2 jízdu motorovými vozidly po lesních cestách (a v případě potřeby i do lesního porostu) vymezuje jako součást práva myslivosti, a sice právem používat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků. Jde tedy o činnost povolenou zvláštními předpisy - zákonem o myslivosti. Diskuse může být jen o uvedené nezbytné míře. Vazba na souhlas vlastníka je zcela pochybená i z konstrukce práva myslivosti a jeho využití. Vlastník lesa sám (při vlastní honitbě) či s ostatními vlastníky (při společenstevní honitbě) pokud honitbu pronajme, dává smlouvou o nájmu souhlas nájemci s užíváním pozemků v oné nezbytné míře uvažované zákonem. Vlastník lesa, který by souhlas neudělil (a s takovým případem by ze znění zákona bylo nutno počítat), by uživateli honitby znemožnil výkon práva myslivosti. Při výkladu musíme mít na zřeteli například jízdu s traktorem a valníkem při zavážení krmiva do přikrmovacích zařízení. Uživatel honitby by musel mít (najímat si) koňský potah. Za zcela zbytečné považujeme též vydávání souhlasu vlastníka lesa uživateli honitby k tomu, aby jeho myslivci (popř. jiné jím určené osoby) v zimě na lyžích a s ruksakem při doplňování jadrných a dužnatých krmiv a soli nemuseli po odbočení z lesní cesty do porostu nést lyže na ramenou.

Majetkové vztahy při zániku členství


Pokud myslivecké sdružení ve svých stanovách nemá odchylné ustanovení od dosud obvykle přijímaných stanov, pak po zániku členství (vystoupení, vyloučení ) se členovi vrací jen členský podíl, který je pro něj účetně veden. Nemusí jít o členský podíl složený při vstupu do sdružení, poněvadž ten mohl být v průběhu trvání členství na základě usnesení členské schůze zvyšován či snižován. Členský podíl netvoří příjmy sdružení, jde o prostředky členů svěřené mysliveckému sdružení, v rozvaze jsou vykazovány jako jeho pasiva. Není proto důvod, aby se členské podíly jednotlivých členů co do výše různily. Pro vypořádání s členem platí výše členského podílu vedená ke dni zániku členství. I když členství zaniklo v průběhu roku, podíl se vyplácí až po schválení roční účetní uzávěrky. Bývalý člen totiž ještě v roce zániku členství ručí za závazky sdružení s ostatními členy rukou společnou a nerozdílnou a není vyloučeno, že ke krytí závazků mohou být použity (sníženy) členské podíly. Členský podíl je bez praktického vztahu k majetku mysliveckého sdružení, přichází v úvahu jen finanční úhrada nebo, pokud s tím člen souhlasí, věcné plnění.

Zvláště citlivé je řešení vztahů s dlouholetými členy, kteří vystupují pro stáří, nemoc apod. I u nich nelze provádět nějaké majetkoprávní vypořádání a ani výplatu podílů na výsledcích hospodaření, poněvadž takové podíly jsou vypláceny pouze za výsledky uplynulého roku. Jediným řešením obvykle neodporujícím stanovám sdružení je vyplacení mimořádné odměny na základě usnesení členské schůze. Jde o obdobu odměny vyplácené zaměstnanci při skončení pracovního poměru v souvislosti s odchodem do důchodu.

Při třetím možném způsobu zániku členství - úmrtí člena - se členský podíl nevrací, resp. nepatří do dědictví. Podle § 579 odst. 2 občanského zákona smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu. Většina sdružení řeší takové případy vyplacením peněžité částky (podpory) pozůstalým ve výši určené členskou schůzí. Smrtí člena jeho členství nemůže přejít na rodinného příslušníka, i když by s tím vnitřní předpisy mysliveckého sdružení počítaly, resp. zavedly institut postoupení členství učiněný členem pro případ smrti. Ustanovení by bylo v rozporu se stanovami mysliveckého sdružení a s obecně závaznými právními předpisy. O přijetí rodinného příslušníka zemřelého za člena musí rozhodnout obvyklým postupem členská schůze mysliveckého sdružení.

Oprávnění stráže vůči osobám


Oprávnění myslivecké stráže platí nejen ve vztahu k cizím osobám, ale i k osobám, které jsou v zaměstnaneckém, členském či jiném vztahu k uživateli honitby, poněvadž i takové osoby mohou být přistiženy při neoprávněném výkonu práva myslivosti (lovu). Naopak oprávnění příslušející myslivecké stráži nemůže uživatel honitby přenést na jiné osoby neustavené okresním úřadem jako myslivecká stráž.

V oprávnění myslivecké stráže ve vztahu k osobám (§ 21 odst. 1 písm. a/ zákona) působí výkladové potíže pojem lovecká výzbroj, za nímž jsou uvedena slova "popřípadě střelnou zbraní". Definice by měla střelnou zbraní začít a pokračovat dále příkladmým výčtem dalších zařízení umožňujících nebo usnadňujících lov zvěře, jako jsou praky, luky, kuše, kopí, tesáky, železa, oka. V dalším textu pak jsou použity pojmy lovecké a chytací nástroje ačkoliv snad jde o stejné věci, jaké byly myšleny pod pojmem lovecká výzbroj.

Rovněž jde zbytečné rozlišovat chycenou a ulovenou zvěř - postačí ulovená. Ustanovení umožňuje odebrat loveckého psa, ale neumožnuje odebrat neloveckého psa, i když ho osoba zjevně používá při lovu. Zákon měl zřejmě na mysli spíše "lovícího" než "loveckého" psa. Celé ustanovení je vlivem vývoje neustále měněno a doplňováno, až se stalo nepřehledným. Pojem střelné zbraně je nutno vykládat podle předpisů o střelných zbraních (zákon č. 288/1995 Sb.), nemusí tedy jít o loveckou zbraň, nýbrž i o vzduchovku, kuši, atd.

Odebrání věcí je možné jen u lovecké výzbroje, psa, fretky a ulovené zvěře. Při odebrání věcí od zadrženého pachatele trestného činu není rozhodující a není nutno rozlišovat, zda mu věc patří či nikoliv. S odebranou loveckou výzbrojí je třeba zacházet tak, aby nebylo zmařeno kriminalistické posouzení (daktyloskopické a jiné stopy); předávají se neprodleně policii. Naproti tomu odebraný pes, fretka a ulovená zvěř se policii nepředává neprodleně, ale až na její výzvu; proto je musí myslivecká stráž vhodně uskladnit v prostorách uživatele honitby. U zvěře pak neprovádět její ošetření (např. vyvržení) a zajistit ihned veterinární prohlídku s nálezem (způsob usmrcení či poranění, další okolnosti potřebné k určení výše škody a k posuzování trestného činu pytláctví - viz tam).

Knihu "Myslivost a právo" lze na pultech našich knihkupectví vřele uvítat. Zaplňuje totiž mezeru v poměrně bohaté nabídce odborné myslivecké literatury zabývající se souhrnně právní úpravou veškeré činnosti myslivců a jejich organizací.

Rozčlenění na historický exkurs, současný právní stav a platnou účetní a daňovou problematiku je velmi logické a navíc přehledné pro potřeby čtenáře pátrajícího po odpovědi na různé otázky legálnosti postupu myslivce či myslivecké organizace, ať již mysliveckého sdružení, honebního společenstva či mysliveckého spolku.

Autor první části knihy Dr. Ing. Rudolf Novák nezůstal dlužen své tradiční úrovni znalce problematiky vývoje myslivosti v českých zemích. Vhodně uvádí čtenáře do vývoje jednotlivých institutů myslivecké praxe v koncentrované zkratce od počátku druhého tisíciletí a pak podrobněji zejména v devatenáctém a dvacátém století prakticky až do současného stavu myslivecké legislativy. Jeho výklad je velmi instruktivní, zejména ve vztahu k logice vzniku současné právní úpravy.

JUDr. Ing. Vladimír Čechura, stěžejní autor knihy, jmenovitě její nejobsáhlejší části nazvané "Zákon o myslivosti s komentářem a další předpisy", záslužným způsobem pojal netradičně výklad dané problematiky. Plasticky porovnává předchozí právní stav jednotlivých institutů s platnou právní úpravou a dochází na řadě míst ke smutnému zjištění, že "překonaná" legislativa byla v mnoha směrech dokonalejší a pro mysliveckou praxi kvalitnější než ta nyní platná. Jen namátkou: chudá prováděcí vyhláška k zákonu o myslivosti postrádá - oproti předchozí - instruktivní výčet úkolů mysliveckého hospodáře, naproti tomu v rozporu s legislativní kázní (a Listinou základních práv a svobod) nepřípustně supluje zákon v oblasti zakázaných způsobů lovu. Nebo nelogická liberalizace přípravy uchazečů o první lovecký lístek ze strany Ministerstva zemědělství, když nemusejí před zkouškou konat žádnou praxi v honitbě (ba ani cvičnou střelbu údajně dostatečně nahrazenou praktickou zkouškou k získání zbrojního průkazu) kontrastuje s žádoucí náročností takové přípravy budoucího myslivce v předchozím období. Kniha je o to cennější, že upozorňuje na řadu legislativních "nečistot" a hluchá místa v zákoně o myslivosti, což je chvályhodný počin "de lege ferenda" (pro budoucí očekávaný nový zákon o myslivosti).

Autor této části knihy věnuje chvályhodně neobvykle rozsáhlou pozornost judikátům (nálezům Ústavního soudu, publikovaným rozsudkům Nejvyššího i krajských soudů) i stanoviskům Ministerstva zemědělství, jimiž přesvědčivě dokládá správnost svého výkladu a jejichž citací přispívá ke snadnějšímu pochopení některých složitých právních dedukcí. Trpělivě připomíná různé vadné návyky naší myslivecké praxe a vysvětluje, proč jsou vadné a jaké by měly správně být.

Zvláštní ocenění zaslouží autorova nekompromisní kritika nedostatků platné právní úpravy některých institutů myslivecké praxe, jako například farmových chovů, formulace standardních povolenek k lovu i ustanovení zákona o "usmrcování" a "hubení" pytlačících psů a koček (s přihlédnutím k zákonné úpravě zábrany týrání zvířat). Vůbec za jednu z nejcenějších stránek publikace nutno hodnotit vyvážené vysvětlování provázanosti vlastních mysliveckých předpisů s předpisy do myslivosti zasahujícími, ač nejsou tak hodnoceny, jako jsou zákony o ochraně přírody, o ochraně živočichů před týráním, veterinární zákon, trestní zákon atd. Je tak například doložen zákaz tradičního zárazu postřelené spárkaté zvěře, o němž asi myslivecká veřejnost příliš neví. Stejně zajímavý je doložený názor autora, že myslivecký hospodář musí při tlumení pytlačících psů a koček být vybaven písemným dokladem, že na něho uživatel honitby přenesl toto oprávnění z myslivecké stráže (není-li současně mysliveckou stráží), i když v praxi je to právě on (s dalším oprávněným funkcionářem uživatele honitby), kdo mysliveckou stráž okresnímu úřadu navrhuje a standardní povolenkou k lovu toto přenáší na jiné myslivce.

Snad možno pouze mít pochybnost o správnosti závěrů publikace, že vlastník honebního pozemku nemůže být platně členem dvou nebo více honebních společenstvech: Autor zřejmě zde nevzal v úvahu praktický příklad, kdy jeden občan může být, v důsledku restituce či dědictví, vlastníkem honebních pozemků v různých, vzájemně nenavazujících okresech.

Naproti tomu zaslouží pochvalu publikované stanovisko, že ke stanovení výše škody vzniklé neoprávněným ulovením například spárkaté zvěře (pytlákem) by zásadně měl být orgány činnými v trestním řízení (nebo ve škodním řízení civilním soudem) přibrán kvalifikovaný znalec, který v posudku vyjádří i škodu z hlediska chovatelského, která bude mnohdy výrazně vyšší, než pouhá tržní cena zvěřiny (což ostatně může mít podstatný vliv na kvalifikaci činu.

Stejně lze uvítat publikovanou obavu autora, zda (bez platného výslovného zákonného příkazu) soudy ukládající pytlákovi trest zákazu činnosti - provozování myslivosti vyrozumívají příslušný okresní úřad, aby odebral odsouzenému na dobu zákazu činnosti lovecký lístek. Takový odsouzenec i v případě odebrání zbrojního průkazu v důsledku odsouzení může totiž za využití neodebraného loveckého lístku lovit sokolnicky, odchytem apod.

Přínosem čtenáři budou i v potřebném rozsahu citované platné státní normy pro dopravu ulovené zvěřiny, její ukládání apod.

Část publikace vysvětlující účetnictví a daně v myslivosti si nečiní nárok na vyčerpávající výklad, ale i tak je pro myslivecké funkcionáře přínosem - vodítkem, co všechno a jak by v souladu s právní úpravou měli dělat v této oblasti, byť po kontaktování s příslušnými finančními úřady (a asi lépe za využití odborníka z oblasti účetnictví a daní).

Z hlediska formy je kniha dobře vypravena, vybavena tradičními náležitostmi (věcným rejstříkem, přehledem použité literatury, adresářem, cizojazyčným sukusem) i vkusnými obrázky a vzory potřebných tiskopisů. Několik tiskových chybiček nic na výborné úrovni knihy neubírá.

Jde tedy o dílo potřebné, s patřičnou kvalitou, které bude jistě přínosem pro zájemce o danou problematiku. Nemělo by chybět v knihovně žádného mysliveckého sdružení nebo spolku, ale ani v soukromých mysliveckých knihovnách. Nepochybně užitečně poslouží i pro potřeby přípravy uchazečů o první lovecký lístek a o získání kvalifikace u vyšších odborných mysliveckých zkoušek.

JUDr. Vladimír NECHANICKÝ


Krátce o autorovi:


Vladimír Čechura se narodil se v roce 1931 v Praze, ale má stálý vztah k západním Čechám, kam po absolvování lesnické fakulty nastoupil na 7 let do služby ke státním lesům (Lesní závod Manětín). Po dokončení právnické fakulty byl přijat na místo podnikového právníka Západočeských státních lesů, odkud byl po třech letech přeložen na Ministerstvo zemědělství. V právním a legislativním útvaru lesnické sekce ministerstva působil až do odchodu do důchodu. Účastnil se činnosti ČMS, resp. ČMMJ v organizačně-právní komisi, poslední dvě volební období jako předseda dozorčí rady. Působil jako znalec v oboru lesního hospodářství a myslivosti. Z jeho činnosti publikační lze uvést zejména odpovědi na dotazy v rubrice Právní poradna časopisu Myslivost a knihu Vzory podání, smluv a rozhodnutí podle lesního zákona (Matice lesnická Písek, 1966).



Zpracování dat...