Časopis Myslivost

Orla živí křídla

Ukázka z knihy LOVECKÁ ROZJÍMÁNÍ, která vyšla v minulém měsíci  Drahomír ILLÍK
Orla živí křídla
Mario se zasnil. Miloval tento drsný, ale překrásný kraj. Miloval zdejší lidi. Tady se narodil, založil rodinu a dá Bůh, že vychová řádně i své děti. K lásce k člověku, k přírodě a k životu.
Slunce dostupovalo pomalu k zenitu, když se Mario vydal na další cestu. Občas dalekohledem prozkoumával strmé stěny skal a zjišťoval kolik suti splavila voda, kde suť přehradila potoky, nebo vyhloubila nová koryta. Takové vrcholové okraje lesa zkoumal bedlivě. Prudké deště a vichřice nezpůsobily žádné neobvyklé škody. Byl celkem spokojen. Měl rád tento kout svého revíru a bolestně nesl každou přírodní katastrofu o které v těchto končinách nebyla nikdy nouze. Tím více byl potěšen, když se mohl přesvědčit, že přírodní prostředí nebylo narušeno.

Přešel velký kus revíru, obhlédl nejdůležitější úseky a mohl se celkem spokojeně vrátit. Ještě naposled prohlíží dalekohledem obzor, ale jen prohřátý vzduch pozdního odpoledne se tetelí. Všude vládne klid. Ale přece, v nevelké vzdálenosti, při úpatí hlavního hřebenu se něco tmavého pohlo. A zase!

Mario zpozorněl. Chvíli upřeně pozoruje místo pohybu a utvrzuje se v přesvědčení, že se jedná o orla, který je poraněn. Nemotorně poskakuje a táhne za sebou bezvládně levé křídlo. Okamžitě se rozhoduje. Dravce musí chytit a ošetřit křídlo. Jinak zahyne. Věděl, že to nebude jednoduché. Orel skalní je silný pták. Rychle vysypal obsah batohu, natáhl si pevné kožené rukavice, které vždy nosil s sebou kvůli šplhání a přelézání skal, uchopil svou širokou vlněnou pláštěnku a kryjíc se za obří kameny, rychle postupoval k orlu. Snažil se našlapovat co nejtišeji, ale bylo to málo platné. Občas pod botou zachrastil kamínek, zrychlený dech a pohyb orel záhy zpozoroval. Neutíkal, byl příliš dvoudenním strádáním, hladem a žízní vysílen. S obřím balvanem v zádech se přikrčil, roztáhl zdravé křídlo a v bojové pozici očekával útok člověka. Ten se přiblížil co nejvíce k dravci s roztaženou pláštěnkou. Viděl úzkost ve světlech orla, cítil jeho bezmocnost, ale i odhodlání bránit svůj život a hlavně svobodu do posledního dechu. Ale nic mu to nebylo platné. Mario byl zkušený a obratný. Rychlým pohybem přehodil přes orla pláštěnku a po krátkém ohleduplném boji ze strany Maria orla přemohl. Především mu navlékl na hlavu rukavici, pak srovnal opatrně jeho poraněné křídlo podél těla, rukou v rukavici jej uchopil za pařáty a vsunul do tlumoku. Hlavu s krkem ponechal v otvoru, volně utáhl tkanici a teprve pak sundal orlu rukavici z hlavy. Ten udiveně hleděl okolo sebe a s velkou nedůvěrou pokukoval na masité sousto, které mu Mario podával ze svých zbylých zásob. Nejprve si uklovl ždibec. Zachutnal mu a proto zbytek pozřel hltavě. Po celou tu dobu Mario mluvil na orla tichým vemlouvavým hlasem a snažil se jej uklidnit. Neztrácel však čas. Z pláštěnky si vyrobil tlustý úzký límec na krk a pokrývku hlavy, aby jej orel klovákem po cestě nezranil. Přehodil si batoh s orlem na záda a zamířil co nejrychleji k domovu.

Branku předzahrádky otevíral v okamžiku, kdy slunce zapadalo za nejvyšší vrchol a ozářilo celé pohoří růžovým závojem.

Jen vrzla vrátka, psi se s radostným štěkotem vrhli k Mariovi. Na dva kroky však zarazili, zježili srst a začali zlostně vrčet. Mario zavolal na Nicolku, aby zavřel psy do voliéry. Jen to udělal, už běžel k otci, aby se podíval co to ukrývá v batohu.

"Nicolko, dones rychle z lékárničky dlahy, obinadlo, náplasti a misku čerstvé vody!"

Nemusel Nicolku pobízet. V okamžiku byl zpátky a nesl všechno, oč jej požádal. To už také přiběhla Nunzia a jala se Mariovi pomáhat orla ošetřit. Mario mu znovu nasadil na hlavu čepičku, slepil pařáty k sobě náplastí, položil jej na pravou stranu a opatrně se snažil poprvé podrobně zjistit rozsah dravcova poranění. Narovnal přeraženou křídelní kost, podložil ji dlahou, druhou přiložil nahoru a celé složené křídlo upevnil k tělu.

Mezitím Nicolka zhruba vyčistil voliéru psů, které přemístil na noc do předzahrádky a orla umístili do jeho dočasného obydlí. Miska čerstvé vody, několik soust čerstvého kuřecího masa ho nasytilo a voda zahnala žízeň, kterou trpěl celé dva dny nejvíce.

Hned druhý den se pustil Mario za pomoci Nicolky do stavby velké voliéry pro orla. Vybral horní část zahrady, která stoupala mírně k lesu. Dva dny na ní pracovali než orla do nové voliéry přestěhovali. Orel byl stále nedůvěřivý. Ježil peří, sekal klovcem, ale zdálo se jako by to dělal spíše z povinnosti než ze strachu.

V novém domově se mu líbilo, pokud se volnému dravci může líbit ztráta svobody. Ale jinak měl všechno co potřeboval. Uprostřed voliéry velký kus skály, stíněný košatou pinií a v rohu půl širokého sudu zapuštěného do země, plného vody.

Mario zakázal pouštět psy do zahrady a také co nejméně navštěvovat u voliéry orla. Vysvětlil celé rodině, že orel ani v tomto dočasném zajetí nesmí ztratit svůj instinkt dravce, schopnost lovit a polevit v ostražitosti. Nicolka si však vybojoval povolení, že smí orla každý den po návratu ze školy nakrmit.

První neděli poté, co Mario přinesl orla domů, seděla celá rodina na dvorku a hovor se točil jen okolo něj. Rodina se dohadovala jaké mu dát jméno. Padaly různé návrhy jako Orlík, Střelka, Bystrý a jiné. Nejvášnivěji jméno vymýšlel Nicolka, ale žádné nebylo přijato všemi. Najednou Gina, jež seděla jako pěna, tiše vyhrkla: "Baja!"

Všichni ztichli, podívali se po sobě než se dali do smíchu a o překot volali: "To je ono, to je ono!" Tak se nejmenší Gina stala kmotrou jen o něco mladší orlici než byla sama.

Baja dostávala stravu dvakrát denně. Ráno a k večeru. Zatímco Mario krmil ráno z ruky na kožené rukavici, Nicolka napichoval kousky masa na klacík a orlu je podával přes otvor v pletivu.

Jak dny plynuly, Nicolka trávil u voliéry čím dále tím více času. Baja na něj přivykala a později již netrpělivě čekala až se ukáže u voliéry.

Po šesti týdnech Mario kontroloval křídlo. Byl spokojen, ale dlahy ještě nesundal a i když orlici spoutal pařáty a zakryl světla, již se nebránila. Tiše a trpělivě vyčkávala jak prohlídka dopadne. Již pochopila, že člověk jí nechce ublížit, ale pomoci. Vzpomínala na matčino varování, že člověk je největším nepřítelem orlů. Nyní se ale setkala s pravým opakem. Je to výjimka, nebo pravidlo?

Jaké bylo Mariovo překvapení, když se jednou vrátil předčasně domů a uviděl jak se Nicolka prochází s Bajou po zahradě. Nicolka šel vepředu, trousil za sebou kousky masa a Baja je pečlivě sbírala. Nakonec si otřela klovec o Nicolkovy kalhoty, obrátila se a následována chlapcem, vrátila se do voliéry.

Nejdříve chtěl Nicolku potrestat, ale pak uvážil, že je to tak lepší. Procházky, i když zatím po zemi, Baje jen prospějí.

Po třech měsících Mario usoudil, že křídelní kost je dobře srostlá a sundal Baje dlahy. Poprvé od zranění jí narovnal křídlo. Šlo to ztuha. Pokus opakoval několikrát a máváním rukou se snažil Baje naznačit, aby mávala křídly. Baja zanedlouho pochopila. A tak Mario mohl vidět, že za několik dnů pochoduje po zahradě Nicolka, mávajíce rozpjatýma rukama jako křídly a za ním napodobujíce jej Baja. Když Nicolka povyskočil, Baja se vznesla také. Mario byl potěšen jakou dokonalou rehabilitaci orlici naordinoval jeho synek.

Byl na něj hrdý. Rozpoznával v něm čím dále tím více dobré vlastnosti svého otce. Píli, přemýšlivost a hluboké cítění s jiným tvorem. Musel se v duchu pousmát, když si vzpomněl kolikrát otec rozdal kamarádům všechen svůj tabák a pak sám kouřil ostružinové listí a když ho matka hubovala, tvrdil, že ostružiny kouří, aby si odpočinul od nikotinu a pročistil si plíce.

Nyní již zavírali voliéru jen na noc. Přes den byla otevřená a Baja si chodila volně po zahradě. Jen psi, když se dostali na dohled, na ni doráželi. Ale už v tom nebyla ta počáteční zuřivost, jako když se objevila poprvé. Byla to spíše žárlivost, že v poslední době zaujala více pozornosti jejich pána a Nicolky než dříve.



Zpracování dat...