Časopis Myslivost

Slučí věrnost

J. LÖFFELMANN
Slučí věrnost
Každému myslivci slovo o slučí věrnosti musí znít podezřele. Aby ne, když slučí slečny mají pověst přinejmenším pochybnou. Na kolbišti slučích lásek jsou právě ony původcem svádění přelétavých ženichů. Lovec od lovce se učí a tak jsme žasli, když si na večerní tah přinesl známý cosi podobného dětské frkačce. Prý na vábení kohoutků. Nechtěli jsme mu věřit, ale přesvědčil nás.
Seděli jsme na pařezu po obrovském modřínu, bylo na něm místo pro oba a ještě pro brašnu. Mezi hustými řádky smrčků, zralých pro vánoční prořezávku, čněly trsy uschlé metlice a lesní ostřice. Za dva tři roky smrčky trávu udusí a zbude pod nimi jen pichlavý polštář suchého jehličí. O kus dál se nad pařezy ohýbal druhý lovec. Byl známý zálibou ve sbírání brouků a motýlů a jeho pozornosti neušla žádná kořist, kterou mohl obohatit svou sbírku.

Slunce se skutálelo za větve a kmeny dubů ve stěně před námi, večer hasnul. První hvězda probudila několik dalších, také už rozžaly lucerničky. Pískání sluky rozjitřilo naši pozornost, Objevila se proti světlejší západní obloze a rychle se přibližovala. Slučí nápadník nám zavorkal přímo nad hlavami, když se od druhého lovce ozvalo jemné, těžko popsatelné zafrknutí, přitlumené dlaněmi. Tohle asi byl opravdu kohoutek, protože reagoval změnou směru a nadlétnutím nad lovce. Padla rána, dobrým střelcem nikdy nebyl, sluka táhne nerušeně dál. Obloukem se vrací zpět nad les. Vidíme ji, lomí dráhu letu, opsala kruh a stejnou cestou se přibližuje. Snad chce ve své večerní pouti pokračovat stejným směrem, snad tam má někde své slučí tajemství či jinou milostnici. Její let zpomalil, hrdelní vorkání se nám tře o klobouky. Letí níž než poprvé, stejný zvuk ji opět stáčí nad lovce s frkačkou mezi dlaněmi. Několik metrů od nehybného lovce zapadá do stařiny.

Po chvíli přitahuje sluka z opačné strany, zdaleka se nese pískání střídané znělým vorrr, vorrr, uíícss. Už je nad lovcem, který ji stejným zvukem donutí obloukem obletět jeho stanoviště. Let se snížil, zpomalil, oba vidíme, jak za letu pootáčí hlavičkou s dlouhým píchákem zleva doprava a zpět. Nádherný zážitek pro dlouhá léta loveckých vzpomínek. Starý pán uznale kývá hlavou. Zapomněl potahovat z oblíbeného viržinka, které mu vyhaslo mezi prsty. Toto jsem v životě neviděl, mumlá si pro sebe, a to jsem celý život v lese. Asi tam někde ve slovenských horách bylo sluk víc než u nás, naučili se je znát líp než my. S úbytkem sluk stále slábla možnost si něco podobného vyzkoušet. Starý pán i lovec motýlů už dávno loví svoje sluky v mysliveckém nebi, přesto na ně dodnes vzpomínám.

Jako každé jaro jsem se nemohl dočkat natřásání zadečků konipasů. Ten rok jsem uviděl prvního horského konipasa s citronově žlutým bříškem. Stalo se to jen jedinkrát, vždy přilétali o pár dnů později než ti obyčejní s kominickou náprsenkou a šedivým fráčkem. Sněhové jazyky se tenčily den ode dne, špinavěly sazemi a prachem. Kola loňského listí s umolousanou stařešinou se zvětšovala, les voněl vláhou.

Z téměř již černé oblohy svítila třepotavá oka hvězd, přihnutá oj Velkého Vozu byla z úpadu doliny zapíchlá do hřebene lesa. Hedvábné vor, vorr, vorrr plavalo oblohu kdesi nad hlavami. Spíš tušení než vidění, červený jazyk výstřelu protne už tmu. Sluka se třepotavě snáší mezi několik živořících smrčků, u kterých končí neroztálý jazyk sněhového splazu. Za pár vteřin slyšíme pomalý dopad, dosednutí do hrany se suchým listím. Nad hlavami pískne sluka, proplete se jasanovými větvemi jako stín a mizí. Nepostřehneme kam, je slyšet slabý šum listí a dost. Hledám s očima upřenýma na místo dosednutí a jsem snad metr od něj, když se sluka vytřepne z listí a odlétá do tmy kolem kmenů bříz k mokřisku. Vzdali jsme to, ani jsme nepouštěli hledat kamarádova psa, přece jsme ji viděli odlétat.

Po neúspěšné čekané na divočáky se druhý den ráno vracím, pod Sedelskou křižovatkou mě nohy samovolně nesou do těch míst. Stále musím myslet na večerní příhodu. Oči mám poutány do blízkosti dvou smrčků s rezavějícím jehličím, odkud mi večer vytáhla sluka téměř pod nohama. Prohlížím místo proti svahu, kam zatáhla a hledám i tam. Nikde nic a tak se znova stáčím ke dvojici zakrslých smrčků, jak přitahován magickou silou. Klekám a prohlížím listí v místě, kde musela přistát. Hledám peříčko, barvu, cokoliv. nemůžu se zbavit dojmu, že jí nebylo dobře, přece by tak divně nepřistávala. Snažím se nadzvednout nejspodnější větvičku pár centimetrů nad listím. Tak jsem se dlouho nelekl, sluka vytáhla před prsty a po pár metrech letu proti svahu přistává ve stejných místech jako večer. Tak přece, určitě je poraněná. S puškou v ruce připravenou k výstřelu prošlapávám listí píď po pídi. Marně, sluka se dokonale ztratila. Na večerní tah přijdeme se psem a musíme ji dohledat. pocit viny sedí za krkem celý den.

Slunečný jarní den končí. Jsme na místě o hodinu dřív než jindy. Váhavě vysvětluji ranní příhodu, moc důvěry nebudí. Pes zabrzdí, tázavě otočí hlavu, sluka se vytřepne z listí před mordou. Střílet nejde, letí nízko a přistává ve stejných místech jako večer i ráno. Ohař ji viděl, popoběhnul a opět vystavuje. Sluka se vytřepne z listí a znova letí při zemi a přistává. Zatím jsem se nehnul z místa, kamarád jde za psem. To se několikrát opakuje a připomíná mi to hru bažantí slepice, když odvádí pozornost od kuřat. Je to nesmysl, ale napadlo mě to. Stojím krok od zaschlého smrčku a nadzvedávám větvičku jako ráno. U kmínku se krčí sluka se zaschlou barvou na peříčkách vlnkované hrudi a hlavičce. Ještě je živá, nezbývá než ji zapeřit.

Radost z úlovku se vytratila. Jedinou útěchou je vědomí, že její utrpení mou vinou je u konce. Měli jsme přece jen večer nechat psa hledat, určitě by ji našel. Začíná mžít, lepší čas jsme si nemohli přát. Je po lovu, ani jeden z nás nechce zůstat a rušit ticho večera. Netypická slučí věrnost na nás zapůsobila. Možná to byla rozvášněnost tokem, ale nám to nikdo nevymluví. Na tah se vypravíme zas příští jaro, až tísnivý pocit vyprchá.



Zpracování dat...