ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Co se většinou nepíše o španělech

Ing. Jan JIRÁČEK
Co se většinou nepíše o španělech
Španělé patří ke skupině psů, která se v posledních padesáti letech dosti výrazně prosadila v široké paletě lovecky využívaných plemen. Dnes je snad předčí pouze retrívři, kteří přes svůj opožděný nástup (v porovnání se španěly) získali ještě více na oblibě mezi myslivci i nemyslivci a početně předčí mnohá dříve dovezená nebo domácí plemena. K oblibě a využívání loveckých španělů přispěly nemalou měrou pochvalné články o jejich vlastnostech, loveckých schopnostech a využitelnosti v myslivecké praxi. Přes počáteční nedůvěru u mnohých myslivců se tak podařilo přesvědčit širokou mysliveckou veřejnost, že lovečtí španělé patří mezi lovecká plemena, mají poměrně širokou využitelnost a mohou z velké části nahrazovat práci mnohých tradičně využívaných plemen, zejména ohařů.
Přesto nelze opomenout, že španělé, jako všechna plemena loveckých psů, mají své osobité vlastnosti a nelze jimi k plnému uspokojení nahrazovat práci všech loveckých plemen. Reaguji na článek v Myslivosti č. 8/2000 pod názvem Anglický špringršpaněl, ze kterého by si nezasvěcený čtenář mohl učinit dojem, že není lepšího loveckého psa, použitelného téměř pro všechny způsoby lovu (pochopitelně kromě norování), než je anglický špringršpaněl. Proto bych chtěl v tomto krátkém příspěvku poněkud "zredukovat" pochvalné ódy na španěly, v neposlední řadě i proto, že jsem se sám v publikaci Lovečtí španělé mnohdy nedokázal zcela oprostit od nepřiměřené chvály. Pan Václav Novák ve výše zmíněném příspěvku v Myslivosti však tuto chválu rozvinul do neuvěřitelné šíře, která by mohla u nezkušených myslivců, kteří si opatří prvního psa - španěla, přivodit mnohá zklamání.

Chovám španěly více než třicet let a za tu dobu jsem poznal jejich různá plemena. Zprvu to byli angličtí kokršpanělé, od nichž jsem nedokázal odejít po dobu delší dvaceti let, i když za vynikajícího kokra mohu prohlásit pouze prvního, fenu modrého bělouše Citu Janproch. Všichni další měli určité nedostatky, pro které jsem s nimi po lovecké stránce nebyl nikdy zcela spokojen. Hlavním důvodem byla špatná hlasitost na stopě, která je v našich podmínkách velmi důležitá, avšak na zkouškách loveckých psů se mnohdy velmi benevolentně posuzuje. Mnozí rozhodčí, a zejména pak chovatelé, se spokojují pouze s hlasitostí na viděnou, která pro práci psa v lesní honitbě již nemá prakticky žádný význam. Španělé na Britských ostrovech, v zemi původu, se využívají jiným způsobem, při němž hlasitost na stopě není zapotřebí, a proto ani není vyžadována. To pochopitelně ještě dále ztěžuje udržení této pro nás důležité vlastnosti v našich chovech. Se stejnou situací, pravděpodobně s ještě o něco horší, se setkávám u anglických špringršpanělů. Při jejich posuzování se často setkáváme s velmi nedostatečnou hlasitostí, pouze na krátko a na viděnou. Hlasitost na stopě se oceňuje i u dalších plemen, a tak, mají-li španělé být určitou alternativou ohařů, musí je předčit alespoň v této disciplíně. Ohaři mají jiné přednosti (zejména vystavování), pro které jsou lépe využitelní v polních honitbách a tak španělům (zejména těm větším) nezbývá, než aby byli lepšími v lesních honitbách a všude tam, kde se vystavování nevyžaduje a nebo není zapotřebí.

Dostáváme se tak k využívání španělů při nahánění zvěře. Dnes se opět vrátilo do zkušebních řádů malých plemen a patří bezesporu k dominantním disciplínám vhodným pro španěly. Je však nutné si uvědomit, že od španělů se také vyžaduje slídit na krátko, tzv. "pod flintou". Je proto poněkud složité chtít od nich, aby se jednou příliš nevzdalovali od svého vůdce (v otevřeném prostoru) a jindy zase pracovali samostatně, co nejdále od něho (v neprostupné houštině). Při neuváženém výcviku se proto mnoho španělů zkazí a jejich využitelnost je pak velmi problematická. Stává se to zejména tehdy, když se vůdce o svého psa v honitbě příliš nestará a nebo chce nácvik nahánění "urychlit" a nechává španělu od počátku naprostou volnost. Je nutné počítat s tím, že trvá poněkud delší dobu, než psi pochopí, co se od nich vyžaduje. Každý španěl od přirozenosti neúnavně honí zvěř, která před ním prchá. Podaří-li se mu jednou chytit mladého zajíčka a zadávit, stává se neovladatelným honičem. Vůbec nejhorší je, nechají-li se psi pracovat ve dvojici, a to i v době kladení mláďat, kdy mladá zvěř ještě není schopna sama uniknout. I když si odmyslíme škody, které psi mohou v honitbě napáchat, stává se španěl (zvláště když ani není hlasitý na stopě) naprosto nepoužitelným pro další využití. Na zkouškách se často setkáváme se španěly (pochopitelně i s jinými plemeny psů), kteří se vracejí po povoleném limitu a mnohdy je jim to i tolerováno. Při nácviku nahánění je proto lépe nepospíchat, psy postupně zvykat nahánět pouze v určené houštině, neustále je přitom sledovat a nedovolit jim běhat po celém revíru. Ve dvou letech věku je již španěl schopen rozeznat, co se od něho vyžaduje, jak se má chovat a není-li pokažený stává se platným pomocníkem svého pána. S aportováním u španělů většinou nebývají větší problémy než u jiných plemen.

Spíše záleží na individuálních schopnostech a vlohách toho kterého jedince, než na plemenných vlastnostech. Nelze však u nich uplatnit příliš tvrdé zacházení, jak si mnozí cvičitelé dovolují u některých plemen ohařů. Rovněž ve slídění v rákosí a v přinášení z vody jsou španělé dobře uplatnitelní a zejména větší z nich se vyrovnají ohařům.

Dohledávky a dosledy včetně práce na pobarvené stopě patří mezi disciplíny, které španělé zvládají obdobně jako ostatní běžná k tomu používaná plemena. Zřejmě u nich platí, že čím menší pes, tím lépe pracuje nízkým nosem. Dobří jsou kokři, ale ani větší španělé se nenechávají zahanbit. Všichni, včetně anglických kokršpanělů, mohou zvěř vydatně hlásit i stavět, takže lze úspěšně dohledat i poměrně lehce postřelenou, zejména srnčí zvěř. Přesto nelze jejich práci porovnávat s výkonem specialistů na barvu, barvářů.

Zátěžovou disciplínou bývala ostrost na škodnou, která již dnes není ve zkušebních řádech. Problémy bývaly s kokry, i když i mezi nimi se vyskytovali jedinci, kterým nebylo zatěžko zadávit toulavou kočku v honitbě. Od té doby, kdy chovám velšpringršpaněly, které osobně považuji za nejméně přešlechtěné, i když poněkud hůře cvičitelné plemeno španělů s výbornými vlohovými vlastnostmi, se setkávám spíše s opačnými problémy. Mnoho lidí dnes nelibě nese, když pes, který považuje domácí kočku za lovnou zvěř, ji vytrvale zaštěkává ze svého kotce nebo i s chutí prožene, když se mu k tomu naskytne příležitost. Pokud ji na vsi vyžene na strom nebo někam do rohu, odkud kočka nemůže uniknout, zůstává u ní, nereaguje na zavolání a majiteli psa pak nezbývá, než pro psa dojít a uvázat ho na vodítko. Nepříjemnostem se tak mnohdy nevyhne. Přesto je nutné ostrost na škodnou u španělů oceňovat a v tomto případě jim i tolerovat, že nepřijdou na zavolání. V ostatních případech je však nutné usilovat o maximální poslušnost a ovladatelnost.

Hlídací instinkt nebývá španělům cizí. I když jsou velmi příjemnými společníky a chovají se velmi přátelsky ke "své rodině", mohou být i dosti ostražití a nedůvěřiví k cizím lidem. Týká se to spíše větších španělů, méně kokrů, i když u nich zase bývala svého času více zakořeněna agresivita, kterou se však cíleným chovem podařilo z větší části potlačit.

Je jistě správné zdůrazňovat dobré vlastnosti psů, avšak nemělo by se zapomínat ani na určité nedostatky a na slabší stránky toho kterého plemene. Tímto krátkým příspěvkem jsem jistě nevyčerpal všechny problémy kolem poměrně široké skupiny jednotlivých plemen španělů. Pokusil jsem se pouze zopakovat jejich více méně známé a charakteristické vlastnosti a uvést na pravou míru příliš oslavné, chválou překypující ódy, které se, snad i z důvodu jejich velmi líbivého exteriéru, kolem nich od počátku šířily a dosud se v článcích v odborném tisku stále čas od času objevují.



Zpracování dat...