Časopis Myslivost

Co se týká odstřelu i vzácných druhů živočichů, vede k tomu podle mého názoru jednak "zvrácená touha" lovce po vzácnější trofeji, která mu chybí ke štěstí v jeho loveckém pokoji v podobě vycpaného jestřába, káněte, krahujce nebo motáka, či dokonce luňáka, o tetřívcích nemluvě. Proč ne, tvrdí, vždyť jestřáb nebo káně je stejně škodná, co do revíru s drobnou zvěří nepatří. Na druhé straně vede k odstřelu neznalost zvěře a živočichů, zejména ptáků. Sám jsem byl svědkem toho, jak na večerním tahu na kachny přišel jeden kolega s kormoránem, co je to za divnou kachnu! To se však netýká znalostí myslivců v rozpoznávání druhů zvěře podle zbarvení či kontur. Co se člověk dozví na společných lovech ze života zvěře, to není myslivecká latina, ale naprostá neznalost elementárních věcí v myslivosti. Jak by to asi dopadlo, kdyby místo přezkušování myslivců ze Zákona o zbraních a střelivu a souvisejících předpisů bylo nařízeno přezkoušení podle norem pro adepty-uchazeče o 1. lovecký lístek. Domnívám se, že zkušební senáty by se asi nestačily divit nad znalostmi, nebo spíše teoriemi z myslivecké zoologie, názvosloví, péče o zvěř či chovu a lovu zvěře.

Souhlasím i s názorem na myslivecké výstavy. Chtěl bych však dodat, že pokud, jak pisatel píše, jsou na výstavě vidět červené body za chovný kus, je to známka alespoň toho, že lovec předložil skutečně jím ulovenou trofejovou zvěř. Znám jiné, horší, případy. Jsou to ty, kdy lovec sice přizná ulovený trofejový kus zvěře, ale do výstavy se "změní", věkově zestárne nebo naopak omládne, ztratí koruny a dlouhé opěráky, toulce a věk se zkrátí, ztratí objem a podobně. Pak se na výstavě objevují trofeje staršího data (zažloutlá špatně přebělená lebka, pavučina v mozkovně), které jsou vydávány za "čerstvě" ulovené trofeje v loňském mysliveckém roce. Skutečně ulovení srnci, jeleni či mufloni pak zůstávají hluboce utajeni v mysliveckých pokojích a nikdy nespatří světlo výstav. Není to jen tím, že by ulovená zvěř byla chovná, ale znám případy, kdy jen proto, že jelen měl raritní paroží, nebo byl silným starým průběrným jelenem třetí věkové třídy, je lovec pod strachem ze závisti a jejích následků raději nevystavuje a předloží na výstavu jinou trofej, aby vydržel ve svém kolektivu myslivců. O další kategorii, se kterou se setkávám, jsou lovci, kteří musí ulovit za každou cenu "ber kde ber", jakýmkoliv způsobem. Jestli je však MS z těch lepších a zásadových, s takovým jedincem se bez ohledu na jeho podnikatelské aktivity či politické ambice rychle vypořádá.

Kde s pisatelem souhlasím ze všeho nejvíce, je oblast myslivecké závisti a zloby. Je to proto, že jsem ji poznal v její až nenávistné povaze sám na sobě. Pan Veber zde píše o závisti z nové zbraně. A jestlipak se již setkal, když se jednalo o nákup dvou zbraní? Pak následovaly pomluvy typu "Kde na to bere při jeho platu" až po "pytlačí na zakázku pro hospody". A což teprve když si myslivec pořídí nejen štěně, ale dokonce si dovolí s ním postupně udělat i různé zkoušky lovecké upotřebitelnosti, a co ještě horší, všechny v první ceně. Pak se stane při kolektivním lovu terčem pro samozvanou skupinu závistivců v podobě "rozhodčích z výkonu" kteří sami psa nikdy neměli, nebo jej mají, sice lovecké plemeno, ale bez průkazu původu, výcviku, na parádu, "pro oko." O to jsou chytřejší a moudřejší, jak to má dělat druhý a čekají na Vaši chybu či drobné zaváhání psa, přičemž zasvěceně hodnotí výkon slovy "jak ten pes mohl udělat zkoušky, tohle dělá mizerně" a podobně.

Jak dále píše autor článku, závist z ulovení dobrého jelena je velká. Já bych si dovolil to doplnit, že závist u ulovení dobrého kusu trofejové zvěře je dnes při úbytku zvěře a její trofejové kvality "na zabití". Bylo by dlouhé rozepisování, co následovalo, když se mi v letošním roce podařilo ulovit muflona III. věkové třídy v bodové hodnotě zlaté medaile. A aby toho nebylo dost, zanedlouho jsem na pozvání kolegy ze studií ulovil na Slovensku "bronzového" karpatského jelena. Pane Veber, to bych Vám přál zažít na vlastní kůži. To nejmenší, co následovalo, byly pomluvy, které mi však nikdo neřekl do očí, ale pouze za mými zády. Jen málokdo se zachoval jako myslivec a podal mi ruku na lovu zdar!

Jak je dále uvedeno, o dodržování mysliveckých zvyků a tradic by se dalo psát dlouho. I můj postřeh je ten, že jsem si na některých honech připadal a připadám spíše jako na cvičení lidových milicí - vzhledem k "jehličákům" maskáčům.

A mluvit dnes o dodržování myslivecké mluvy a názvosloví je v některých sdruženích zbytečné. Je však velice smutné, když od myslivce, který již střelil pár jelenů a nedělá myslivost první rok, spíše desítky roků, uslyšíte, že jelen "otevřel mordu" a po ráně "vyhodil kopyta". A přitom jde o základní věc, která je v kurzu uchazečů o 1. lovecký lístek na čelním místě, a to je myslivecká mluva. Pak se ale dostáváme až k problému možného jádra věci, a to jsou lektoři okresního výboru ČMMJ a jejich znalosti. Tuto problematiku však nebudu rozebírat, protože z vlastní zkušenosti vím, co umí vosí hnízdo, když se do něj rýpne.

Co mě mimo jiné v článku pana Vebera zaujalo, je poznámka o lovecky upotřebitelných psech při lovu. Opět se zde musím vrátit zpět ve svém článku k "samozvaným zkušebním komisařům" z výkonu, kteří jsou dle mé osobní zkušenosti nejpočetnější v držení psů bez průkazů původu a výcviku (i výcviku v základní poslušnosti), což však dohání velice rychle kritikou ostatních lovecky upotřebitelných psů. A zde musím jednoznačně konstatovat, co dělá na takovém honu či naháňce myslivecký hospodář, který psa bez zkoušky lovecké upotřebitelnosti, pokud se na zkoušky nepřipravuje, nemá vůbec co na hon pustit. Ve všech honitbách s náročnými mysliveckými hospodáři se toto nestane, protože ráno při společném nástupu na zahájení lovu po kontrole zbraní následuje kontrola průkazů původu psů s doložením absolvování lovecké upotřebitelnosti, a to zkoušky odpovídající druhu lovu a lovené zvěři v duchu zákona. Jestliže toto myslivecký hospodář neudělá a dopustí popisovaný stav bezbřehého pobíhání psů bez vedení vůdci, je zralý na vykázání z lovu stejně jako takoví psi. Jenže je tu ještě jeden problém, a to vykazování počtu lovecky upotřebitelných psů ve vlastních sdruženích. Znám osobně z vlastní zkušenosti několik mysliveckých sdružení v různých okresech, a to jak polních, tak i lesních honiteb, kde myslivečtí hospodáři záměrně, aby vyhověli zákonu o vyhlášce, užívají nesprávné údaje o počtu lovecky upotřebitelných psů ve sdružení, kde pak vykazují psy v držení členů MS bez průkazů původů a tím i složené zkoušky; nebo pes průkaz má, ale nemá požadovanou zkoušku lovecké upotřebitelnosti pro daný typ honitby. A samotné hony či naháňky, to je to samé. Hospodář spočítá střelce, spočítá psy bez ohledu na loveckou upotřebitelnost a jde se na to!! Že to podle některých okresů nelze uhlídat? Ale jde, a velice jednoduše. Sám osobně jsem byl na dvou okresních úřadech na vyzvání referátu životního prostředí, kam jsem se dostavil ve stanovený čas a doložil jsem průkazem původu psa zkoušky lovecké upotřebitelnosti své feny německého křepeláka, dále jsem předložil tabulky ze zkoušek a byla provedena dokonce i kontrola tetovacího čísla ve slechu, zda předložení průkazu původu souhlasí s předvedeným psem! Tak se to má dělat a ne jinak, a že to jde, o tom právě píši. Jestli sdružení vykazuje jednoho až tři lovecky upotřebitelné psy, není problém v provedení kontroly, ale v ochotě a schopnostech konkrétních lidí tuto kontrolu náročně provést. Nechci nikoho napadat, chci jen ukázat, že to jde. S tvrzením, že v tomto ohledu splní požadavky jen málo sdružení a jde o důvod ke zrušení pronájmu honitby, tu nevystačíme. Jestliže chceme provozovat myslivost, musíme dodržovat zákon, a to ve všem beze zbytku, nejen tam, kde se nám to hodí. Nedostatek lovecky upotřebitelných psů má za následek nedohledanou zvěř, ztracené mnohdy silné trofeje, znehodnocenou zvěřinu, za kterou mohlo dostat MS finanční prostředky třeba na péči o zvěř (krmení, odčervovací prostředky), nebo třeba právě na nákup lovecky upotřebitelného psa nebo jeho dotaci pro vůdce (příspěvek na krmení nebo očkování psa), neboť držení lovecky upotřebitelného psa se opravdu vyplatí v dohledané zvěři, jak v polních, tak zejména v lesních honitbách. Mnozí mohou, a právem, namítnout, že pořízení hotového psa je finančně náročné i pro dobře finančně situovaná myslivecká sdružení. Ano, snazší cesta je vychovat si vlastní psy svými členy v honitbách. A že pořízení štěněte je dnes také finančně náročné? A co v myslivosti není? Musíme si uvědomit, že myslivost je pouze záliba. A záliba je odvislá od našich finančních možností. I já si trpce uvědomuji fakt, že vše, co souvisí s myslivostí - oblečení a výstroj, náboje, pohonné hmoty, náklady na psa neustále rostou. Je to skutečnost, kterou neovlivním. A bohužel, mohu provozovat myslivost jen potud, pokud na to mám prostředky a že možná v brzké době v roce 2003 dojde k situaci, že na provoz myslivosti nebudu mít prostředky. Dokud je ale budu mít, tak chci, aby myslivost okolo mne byla bez závisti, poctivá a s dodržováním všech zákonů a předpisů kamarádská a byla zdrojem odpočinku a čerpání nových sil, a ne další sférou stresů a svárů. Pokud toto vše nepochopíme společně, jsme zralí s myslivostí skončit.

Vážený pane Veber, i já naštěstí znám sdružení, kde je radost provozovat myslivost, kde člověk v každé životní situaci najde kamarády do nepohody, ochotné třeba uprostřed noci pomoci druhému myslivci, kde si lidé nezávidí ulovenou zvěř a mají radost, jestliže jim dohledám postřelenou zvěř svojí fenou a zachráním zvěřinu i trofej a kde jedinou odměnou je popřání "Lovu zdar", pevný stisk kamarádovy ruky a vsunutí části úlomku střelce za barvářský obojek psa. A já říkám, díky za tak prostou odměnu, protože dokud bude takové přátelství existovat, bude existovat i opravdová česká myslivost!