Pronikavé stakato ptačího křiku mě přišpendlilo k zemi uprostřed náměstí rušného velkoměsta. Takhle se přece ozývají poštolky ve vrcholné chvilce svého milostného rozložení! Zrakem smýkám po střechách domů. Tamhle jsou! Na samém hřebenu střechy. Vedle ohavného sousoší televizních antén nádherný projev nespoutané přírody. Vysoko nad hlučícím davem, který se kdesi dole pinožil za svými přízemními cíli, prožívaly poštolky své nejkrásnější období roku a nijak se tím netajily. Člověk by jim až záviděl. Setkání s tímto dravčíkem jsou vůbec vždy radostná. Je jediným z dravců, který se těší lidské náklonnosti. Je to jednak proto, že její jídelníček tvoří v naprosté většině drobní hlodavci a snad také pro její optimistický zjev a tu veselou, dovádivou povahu. Dokázala se dokonce přizpůsobit prostředí pro přírodu tak nepřátelském, jako jsou velkoměsta. Každý rok pozoruji hnízdění poštolčího páru pod střechou ocelárny jednoho strojírenského podniku. Kupodivu ten hluk kolem a neutěšenost průmyslového prostředí jim nijak nevadí. Pro hnízdo si volí výstupek klimatizačního otvoru. Sameček se vždy snaží dlouho přesvědčovat tu svoji, že právě tohle místo je pro jejich domov nejvhodnější. Ona předstírá nezájem, jak už to tak ženské dělají, a že jako takových může mít na každém křídle deset. Ale to ho neodradí, ví své, vítězství bude na jeho straně. Mnoho je podobného mezi zvířaty a člověkem. Víc než si myslíme nebo jsme ochotni připustit.
Více >