VESELÁ POVAHA
Josef Ptáček
Pronikavé stakato ptačího křiku mě přišpendlilo k zemi uprostřed náměstí rušného velkoměsta. Takhle se přece ozývají poštolky ve vrcholné chvilce svého milostného rozložení! Zrakem smýkám po střechách domů. Tamhle jsou! Na samém hřebenu střechy. Vedle ohavného sousoší televizních antén nádherný projev nespoutané přírody. Vysoko nad hlučícím davem, který se kdesi dole pinožil za svými přízemními cíli, prožívaly poštolky své nejkrásnější období roku a nijak se tím netajily. Člověk by jim až záviděl. Setkání s tímto dravčíkem jsou vůbec vždy radostná. Je jediným z dravců, který se těší lidské náklonnosti. Je to jednak proto, že její jídelníček tvoří v naprosté většině drobní hlodavci a snad také pro její optimistický zjev a tu veselou, dovádivou povahu. Dokázala se dokonce přizpůsobit prostředí pro přírodu tak nepřátelském, jako jsou velkoměsta. Každý rok pozoruji hnízdění poštolčího páru pod střechou ocelárny jednoho strojírenského podniku. Kupodivu ten hluk kolem a neutěšenost průmyslového prostředí jim nijak nevadí. Pro hnízdo si volí výstupek klimatizačního otvoru. Sameček se vždy snaží dlouho přesvědčovat tu svoji, že právě tohle místo je pro jejich domov nejvhodnější. Ona předstírá nezájem, jak už to tak ženské dělají, a že jako takových může mít na každém křídle deset. Ale to ho neodradí, ví své, vítězství bude na jeho straně. Mnoho je podobného mezi zvířaty a člověkem. Víc než si myslíme nebo jsme ochotni připustit.
V přírodě, mimo město, můžeme samozřejmě uvidět poštolku rovněž. Nejčastěji jak se třepotá, jakoby zavěšena na neviditelné šňůře, na jednom místě. Vzápětí přitáhne perutě k tělu a prudce se spustí dolů. Ale zdaleka ne každý útok je úspěšný a znamená smrt hraboše a potravu pro lovce. Mnohem víc je těch výstřelů naprázdno.
U poštolek se obě pohlaví zbarvením liší. Samice je celá rezavohnědá, tmavě skvrnitá. Dost podobně jsou zbarveny i mladé poštolky těsně po vyvedení. Samec má rezavě skvrnité tělo okrášleno šedomodrou hlavou a rýdovákem. Oči jsou krásně černohnědé. Máme-li možnost se do nich podívat zblízka, skoro se nám zdá, že tam na jejich dně poskakuje šibalský plamínek laškovnosti. S poštolkou se můžeme setkat jak v nížinném lužním lese, tak i v podhorských lesích a dokonce na horských hřebenech. Pravidelně jsem je například vídal při vzdušném dovádění u Velkého Kotle v Jeseníkách. Tu všude nás na jaře mohou upoutat svatební lety poštolek plné kroužení, rozpustilého nalétávání a předstíraných útoků, doprovázených veselým pokřikem. A co by to bylo za svatební obřad, kdyby neměl svůj ceremoniál. Jeho vyvrcholením je u poštolek dar - ulovená myška - předávaná s hlubokými úklonami. To už však je dávno srdce poštolčí nevěsty oblomeno a tímto gestem je tvrz její nedobytnosti nadobro překonána. Následuje, nejčastěji na větvi stromu, akt nutný k rozmnožení poštolčího plemene.
Hnízdit začínají poštolky koncem dubna a v květnu. Při výběru místa pro hnízdo v přírodě nejsou příliš vybíravé. Zvolí si za ně opuštěná hnízda jiných ptáků (havranovitých, dravců) nebo skalní rozsedliny, výklenky hradních zřícenin, věží, stromové dutiny a přijmou i budku, pokud se najde dobrák a nabídne jim ji. Když se po 21 - 31denním sezení na 2 - 8 žlutohnědých tmavě mramorovaných vejcích vylíhnou mláďata, krmí je rodiče po dalších 27 - 30 dní, kdy hnízdo opouštějí, ale zůstávají ještě další měsíc v blízkosti rodičů.
Na poštolčím těle můžeme pozorovat přizpůsobení se lovené kořisti. Protože jsou jí hlodavci a ty loví na zemi, její stoják je dlouhý a pařáty poměrně krátké. Také rýdovák se prodloužil a dovoluje prudké změny směru letu. Křídla jsou srpovitě prohnutá, jako u všech sokolů, do jejich čeledi poštolka patří, i když malinko širší. Jejich rychlá frekvence mávání však prozrazuje sokolí příslušnost. Sokolí je i jejich odvaha. Viděl jsem jak pár poštolek dorážel na letícího orla. Vůbec v tom nebyl vidět strach nebo hněv. Řekl bych, že jen tak dováděly, třebaže hazardovaly. Orel s nimi tuhle zábavu vůbec nesdílel a jeho mocné, třebaže marné sekance mohutnými drápy mohly být v případě zásahu tím posledním, co poštolky na tomto světě zažily.
Je nádherný pohled na laškovní dovádění poštolek kolem kostelních věží v odpoledním slunci, provázené veselým pokřikem. Jsem přesvědčen, že kdyby jim to zobák dovolil, smály by se od ucha k uchu. Zastavte se občas v tom denním spěchu a podívejte se vzhůru, třeba ta jejich radostná nálada přejde i na vás.