Časopis Myslivost

Přístup k řešení problémů myslivosti v Rakousku na příkladu jelení zvěře

Dr. Miroslav Vodňanský
Přístup k řešení problémů myslivosti v Rakousku na příkladu jelení zvěře
V souvislosti s probíhající diskuzí o předložených návrzích zákona o myslivosti se v poslední době velmi často setkáváme s dotazy jak ze strany myslivců, tak i veřejnosti, jaká je situace mysliveckého hospodaření v ostatních evropských zemích. Pro českou myslivost, o jejímž dalším vývoji se právě v současné době rozhoduje, by měly být především zajímavé poznatky o úrovni a podmínkách myslivosti v těch okolních zemí, které mají porovnatelnou mysliveckou tradicí. Zvláště poučné by mohly být například zkušenosti z Rakouska. A to nejen proto, že se jedná o zemi, která má tradičně vyspělou myslivost s vysokými stavy kvalitní zvěře. Současné rakouské myslivosti se totiž do veliké míry úspěšně daří sloučit tradici s novými moderními prvky a tak přiměřeným způsobem reagovat na požadavky, které přináší dnešní doba. Také myslivecká legislativa, zejména v některých spolkových zemích (myslivost spadá v Rakousku do zemských kompetencí), patří v mnoha ohledech mezi nejvyspělejší v Evropě. Jejím velkým kladem je především široce pojatý ekologický přístup a snaha o vyvážené řešení protikladů mezi jednotlivými sférami zájmů různých uživatelů krajiny. Významným charakteristickým prvkem je přitom snaha řešit většinu problémů cestou konsensu. Že tato cesta je nejen možná, ale pro myslivost, a v konečném pohledu především pro zvěř, velmi prospěšná, je možné názorně ukázat na příkladu současné situace jelení zvěře, která patří vzhledem k častým škodám na lesních kulturách k nejproblémovějším druhům zvěře v podmínkách současné kulturní krajiny.
Jelení zvěř se v Rakousku trvale vyskytuje zhruba na ploše 4 500 000 ha, což odpovídá více než jedné polovině územní rozlohy celého státu. Zajímavé je, že areál jejího rozšíření se kromě krátkého období v druhé polovině osmdesátých a počátku devadesátých let stále zvětšuje. V současné době se jelení zvěř zdržuje na více než 70 % ploch pokrytých lesy. Roční odstřely jelení zvěře se již od sedmdesátých let trvale pohybují mezi 35 000 až 45 000 kusy, což znamená, že se každoročně uloví průměrně zhruba 9 až 10 kusů na 1000 ha. V mnohých oblastech se přitom trvale střílí i více než 20 kusů na 1000 ha. Nejvíce jelení zvěře žije ve spolkových zemích Štýrsko, Tyrolsko a Korutany.

Sčítání zvěře a hlášení jejích početních stavů se až na určité výjimky zpravidla neprovádí. Výjimku tvoří např. Štýrsko, kde bylo v roce 2000 hlášeno přes 28 000 kusů jelení zvěře zjištěných na celkové ploše o velikosti kolem jednoho milionu hektarů, což znamená průměrnou populační hustotu přibližně 28 kusů na 1000 ha. Stejně tak nejsou stanoveny určité předepsané (normované) početní stavy. Obecně se vychází ze skutečnosti, že udržení kvalitní, myslivecky obhospodařovatelné zvěře při ekologicky a ekonomicky únosných škodách je ve společném zájmu jak mysliveckých uživatelů, tak i vlastníků honebních pozemků. Zvláště pro mnohé menší vlastníky je totiž pronájem honebních pozemků, na kterých se může lovit jelení zvěř, nezanedbatelným ekonomickým faktorem. Praktické zkušenosti potvrzují známou pravdu, že v moderní společnosti prospívá zvěř (to se týká nejen jelení zvěře) především tam, kde jsou na jejím zachování a trvalém obhospodařování společně zainteresováni jak myslivci, tak i vlastníci těch pozemků, které představují životní prostředí zvěře. Orgánům státní správy náleží přesto kontrolní a regulační funkce. K regulačním opatřením je v praxi přistupováno zpravidla pouze v případech, kdy není dosažen konsens mezi uživateli a vlastníky honitby, nebo při ohrožení veřejného zájmu. Nadřazeným veřejným zájmem přitom je, aby nedocházelo k nadměrným škodám na lesních porostech. Proto je základním předpokladem, aby myslivecké hospodaření se zvěří probíhalo v rámci ekologické a ekonomické únosnosti jejího životního prostředí. Praktické zkušenosti, stejně jako ekologické modelové studie jednoznačně ukazují, že intenzita škod není v prvé řadě závislá na statistických údajích o počtu jelení zvěře v určité oblasti, ale především na tom do jaké míry jsou její fyziologické potřeby v daném prostředí uspokojovány. Proto je možné při správném provádění vzájemně sladěných mysliveckých i lesnických opatření zabránit škodám na lesních porostech i při vyšších stavech zvěře, pokud se pro ni vytvoří vhodné životní podmínky. To dokumentuje i mnohokrát prokázaná skutečnost, že intenzita škod není vždy v přímé korelaci s početními stavy zvěře a výší jejích odstřelů. Tak například spolková země Korutany, ve které je jedna z nejvyšších populačních hustot jelení zvěře s trvale vysokým počtem odstřelů (v roce 2000 to bylo12 kusů na 1000 ha), vykazuje podle výsledků lesních inventur poměrně nízké škody. V našich pokusných revírech v oblasti Koralpe v severovýchodních Korutanech, kde Institut ekologie zvěře Veterinární a farmaceutické univerzity Brno a Büro für Wildtiermanagement und Ökologieforschung Wien společně zabezpečují z pověření Korutanské zemské vlády modelový projekt na téma "Management jelení zvěře" bylo na celkové ploše necelých 8000 ha v letošním zimním období opakovanými sčítáními u krmelišť zjištěno více než 400 kusů jelení zvěře. V této oblasti, ve které ještě před několika lety docházelo ke značně vysokým škodám, se podařilo v poměrně krátké době i přes velmi vysokou populaci jelení zvěře, přesahující 50 kusů na 1000 ha, snížit škody na úroveň, která je jak ze strany lesního hospodářství tak i z hlediska zachování celospolečenských funkcí lesa absolutně přijatelná.

V rámci územního ekologického plánování, zaváděného od osmdesátých let v různých formách v některých spolkových zemích, je stanoveno, ve kterých oblastech je trvalý výskyt jelení zvěře z ekologického hlediska možný, popřípadě z krajinokulturního hlediska vítaný, a kde je její výskyt nežádoucí. Například ve spolkových zemích Salzburg a Vorarlberg byly ustanoveny oblasti s žádoucím trvalým výskytem jelení zvěře (tzv. Rotwildkernzonen), dále okrajové oblasti, kde je trvalý výskyt jelení zvěře ve větším počtu nežádoucí (tzv. Randzonen) a oblasti bez jelení zvěře (tzv. Rotwildfreie Räume). Přitom je všeobecně uplatňován názor, podložený podrobnými ekologickými studiemi, že v oblastech s žádoucím trvalým výskytem jelení zvěře by měla její populační hustota činit přinejmenším 10 kusů na 1000 ha. Tato hustota jelení zvěře je všeobecně považována za minimální hranici pro trvalé udržení stabilní a sociálně vyrovnané populace, kterou je možné efektivně myslivecky obhospodařovat. Udržení kvalitní populace jelení zvěře však vyžaduje nejen intenzivní a odborně fundovanou mysliveckou péči, ale i ohled na její fyziologické potřeby ze strany ostatních uživatelů krajiny, jako např. lesnictví a turistiky.

Hlavním regulačním nástrojem orgánů veřejné správy je plán lovu. I když postup při stanovení ročních plánů lovu a jejich schválení okresními orgány veřejné správy se v jednotlivých spolkových zemích v určitých detailech poněkud odlišuje, přesto je pro výši ročních odstřelů většinou základním výchozím bodem počet ulovených kusů v uplynulých letech a aktuální situace škod v dané oblasti. Orgány veřejné správy regulačně ovlivňují nejen výši odstřelů, ale v jejich kompetenci je aktivně zasahovat i do jiných mysliveckých opatření, jako například do zimního krmení. V některých spolkových zemích je přímo předepsáno, kde, kdy, jak a čím se jelení zvěř musí nebo případně může krmit. Stejně tak mají orgány veřejné správy právo, nebo v některých spolkových zemích dokonce povinnost, kontrolovat, jak jsou předepsané zásady zimního krmení v praxi dodržovány. V odůvodněných případech může být naopak zřizování krmelišť na ekologicky nevhodných místech nebo předkládání určitých krmiv úředně zakázáno, pokud je to v zájmu odstranění zvýšeného nebezpečí vzniku škod. Velmi důležitá role také náleží zákonným ustanovením na ochranu zvěře před nadměrným zneklidňováním.

V současné době se ve většině honebních oblastí daří i při poměrně vysokých stavech jelení zvěře udržovat škody na lesních porostech na únosné míře. To dokládají i výsledky pravidelně prováděných lesních inventur, podle kterých se v současné době u 76 % ochranných lesů u 77 % hospodářských lesů nevyskytují žádné škody loupáním a ohryzem. U dalších 19 % ochranných a 17 % hospodářských lesů vyskytuje ojedinělý výskyt škod. Naproti tomu masivní škody byly zjištěny pouze u 5 % ochranných a 7 % hospodářských lesů. Velkou zásluhu na této poměrně příznivé situaci škod má nejen vysoká přirozená úživnost honiteb a v mnoha případech i příznivá skladba lesa, ale především intenzivní a odborně fundovaná péče o jelení zvěř. Důležité je, že i naprostá většina vlastníků honebních pozemků má značný zájem na jejím udržení, ať již proto, že ji sami myslivecky obhospodařují nebo honební pozemky pronajímají. Takoví vlastníci jsou také ochotni, brát při své činnosti značný ohled na fyziologické potřeby zvěře, což je jak pro její zachování v dostatečném počtu, tak i pro snížení míry škod nezbytně důležité.

Jak rakouské zkušenosti ukazují, trvale udržet kvalitní populace jelení zvěře v současné kulturní krajině a současně zabránit škodám lze pouze tehdy, když obojí je ve společném zájmu jak myslivců, tak i vlastníků honebních pozemků, stejně jako příslušných orgánů veřejné správy. Pro další vývoj myslivosti je důležité, zda se podaří uspokojujícím způsobem citlivě vyvažovat a slaďovat zájmy těch, kteří se zvěří hospodaří a jsou na jejím zachování zainteresováni se zájmy ostatních seskupení, které svým působením v současné kulturní krajině životní podmínky zvěře výrazně ovlivňují

Adresa autora:
Dr. Miroslav Vodňanský
Institut ekologie zvěře Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Palackého 1-3, CZ-64212 Brno


nebo:
Büro für Wildtiermanagement und Ökologieforschung
Erzherzog Karlstrasse 32-47/2/82
A-1220 Wien




Zpracování dat...