Časopis Myslivost

Uvidím v předjaří sluku?

Václav HAVELÍK
Uvidím v předjaří sluku?
Meteorologové vyhodnotili rok 1998 jako nejvlhčí od roku 1876, přičemž většina srážek připadla až na jeho konec. Také zimní mimořádně bohatá nadílka sněhu měla garantovat dostatek vláhy. Sluka vlhká prostředí vyžaduje, suchá místa ignoruje, stejně jako bažiny. Francouzi, známí lovci sluk, tvrdí, že sluky vyhledávají přednostně lokality, které vykazují nejen vyšší vlhkost, ale mají navíc jílové podloží a pouze porost s nižší vegetací.
Neuplynul ještě ani první březnový týden a už mě to táhlo postávat zvečera u porostních stěn. Před dvěma lety byl tah v jedné z místních pasek. Nyní se tu nachází odrůstající borová kultura.

Jaro se blížilo. Všichni opeřenci byli dávno v párech, doposud se ještě ozývaly samopalové dávky hledajících se strakapoudů, ptáků tolik typických pro imisní oblast. Jejich drnčivý projev je slyšet na vzdálenost delší než půl kilometru. Zrána, kdy byl ještě klid, doléhal strakapoudí "virbl" z lesa až do našeho domu otevřenými okny.

Marně jsem vyhlížel sluky a jejich "indikátora", žlutého konipasa. Štěstí mi nepřálo, poslední nedělní večer 21. 3. jsem v lese musel přiznat svou porážku. Pověstnou bílou vlajku se mi ale přesto nechtělo vztyčit. Změna strategie - každý večer pojedu na jiné místo, snad sluku uvidím.

Dne 26. března jsem navštívil kamaráda, abych s ním dojednal jakési stavební práce. Zpět jsem se vydal pěšky, bylo pěkné teplé počasí. U manipulačního skladu seděl na drátě elektrického napětí žlutý konipas. Bílý konipas na drátech vysedává, žlutého jsem viděl vždy jen na zemi. Tento exemplář se chtěl asi "zviditelnit", možná mě jen razantněji zval na tah sluk. Jeho výzva nebyla tentokrát vyslyšena, večer se konala totiž veřejná schůze obecního úřadu. Hned několik hodin po schůzi jsme vyjeli do jižních Čech, abych byl v přírodě před rozedněním. "Na otočku" jsme se vraceli domů po strakonické dálnici. Asi ve 14.40 mě žena upozornila na letouny směřující na Balkán. Jeli jsme už téměř krokem, když slyším "stop, konipas vlevo!". Mimořádně žlutý překrásně vybarvený ptáček se procházel svou typickou chůzí po dálničním náspu. Ještě ten den mě to lákalo někam vyjet.

Dávno zmizelo za mnou údolí Berounky, projížděl jsem lesy, kde se psala slavná česká historie. Na jednom místě chci zastavit. Kdysi tu kamarád střelil mou skeetovou kozlicí dvě sluky jednou ranou. Pak mě to táhlo dál, do revíru, kde jsem nebyl čtvrt století. Nedošlo mi, že les za tu dobu dostane úplně jinou tvář. Jedinými nezalesněnými místy zůstaly elektrovody. Pod nimi býval vždy dobrý tah, zůstanu tedy zde. V hlubokých lesích působí zpěv brávníka slavnostněji než doma, první hvězdička nenechá na sebe taky dlouho čekat. Teď by měla jít sluka. Jsem krajně pozorný, večerní čtvrthodinka kdy sluka táhne je vykoupena sedmi litry benzinu. Hlavní protagonistka večera se ale nedostavila. Někde vysoko se ozvaly kachny, táhnoucí od blízké přehrady.

Úterý 30. března mě zastihlo na brdských hřebenech. Dopoledne procházím paseky na severních svazích, mnohé jsou zarostlé třtinou křovištní až do výše pasu. Všude zurčí potůčky plné vody. Míst, kde by sluka měla, nebo alespoň mohla, táhnout, je tu nesčíslně. Zkušenost mých předchůdců však říká, že na jižních svazích tu začíná tok sluk o sedm až deset dnů dříve. Kytínský revír byl vyhlášeným slučím revírem. Před válkou sem denně jezdila tříčlenná skupina myslivců z Prahy, aby ulovila za jarní tah vždy asi padesát sluk. Nutno dodat, že na výřadu se podíleli vlastně jen dva, třetí byl slabší střelec.

Večer jsem se postavil vedle polorozpadlé rochotské myslivny. Lesní školka, která bývala chloubou každého fořta, byla zpustlá, na dvoře před vytlučenými okny budovy vyrůstaly břízy a osiky. Rozpadlé hospodářské budovy stejně jako ozdobné konifery v zabuřeněné zahrádce žalovaly, že byly svědky lepších časů. Opřel jsem se o dvoják lípy a čekal. Co asi tato náhorní plošina pamatuje, mihlo se mi hlavou. Před třemi stoletími tu Švédové vypálili malou podbrdskou vesničku, nikdy už nebyla obnovena. Jak asi dopadli její dávní obyvatelé? Změnili jsme se jako lidé od té doby vůbec? Denně přicházejí zprávy z Jugoslávie...

Vybavuji si oba poslední fořty zde sloužící. Oba byli výborní, každý jinak. Ten předposlední byl mým velkým učitelem, dnes by mu bylo hodně přes sto let.

Znenadání přitáhl téměř bezocasý pták, obletěl mě vlevo a zdálo se mi, že zapadl do bývalé školky. Tma mě pak vyhnala domů. Druhý den ráno volám kamarádovi, nenechal mě ani domluvit a pochlubil se: "Tak jsem včera letos poprvé viděl sluky. Jedna zapadla přede mnou do trávy snad na deset kroků, pískala. Druhá kvorkala". "Já viděl jednu, ještě k tomu němou," dokončil jsem své sdělení.

Pro letošní rok byl se slučím tahem konec. Nepříjemný hukot stále většího počtu vojenských letounů znemožňoval večerní pobyt v lese.

Přesto mi bylo dopřáno sluky ještě spatřit. O velikonočním pondělí (5. 4.) pršelo od noci tak, že by příslovečného psa nevyhnal. Dobře oblečen jsem procházel loukami, ale příroda mi tu připadala jako mrtvá. V potoce, kde se to dříve touto dobou jen hemžilo ondatrami, nebyla znát přítomnost jediného páru těchto hlodavců. V 9.45 jsem už chtěl jít domů, když mi z jednoho místa asi 20 m vzdáleného postupně vystartovaly snad ve dvouvteřinových intervalech tři sluky asi tak, jak to dříve dělali bažantí kohouti při honech. Každý dobře ví, že se sluka v polích či lukách přes den nezdržuje, naopak před rozedněním zatáhne do lesních houštin. Proto býval ranní lov sluk méně úspěšný než večerní. V noci si naopak sluka vyhledává na loukách a nakonec i v polích potravu. Podle výzkumů používá mimo jiné svůj píchák jako jakýsi stetoskop, takže jím "monitoruje" pohyb své budoucí potravy. Co vedlo sluky k tomu, aby se zdržely v lukách? Nejspíš silný déšť, vrbové proutí u potoka zřejmě chápaly jako dostatečný kryt.

Odpověď na úspěšnost slučího tahu hledalo mnoho odborníků. Maďarský zoolog Schenk vyjádřil názor, že jarní tah sluk začíná v době, kdy cyklonické deprese - oblasti nízkého tlaku - probíhají ve směru sever - jih, nikdy ne opačně. Vzpomínám dobře, že moji lovečtí učitelé nikdy nechtěli jít na lov sluk, pokud vál východní či severovýchodní vítr, za příznivý naopak považovali vítr jižní či jihozápadní. Z literatury jsem nikdy nezjistil, jakou rychlostí postupují sluky ze svých zimovišť na sever. Pouze v brožuře Z myslivcova zápisníku 1966 je na straně 51 uvedeno obecně, že "někteří slukovití ptáci uletí denně až 500 km". Dříve, kdy bylo relativně dost sluk a přilétaly vždy v posledních zimních dnech, za což si vysloužily přívlastek poslové jara, byly známy i včasné případy hnízdění. Například právě z Kytína existuje písemně doložený poznatek, že fenka hajného vyslaná pro hostem střelenou sluku přiaportovala omylem asi dvoudenní slučí mládě (u nás jsme říkali kuřátko). To se stalo 5. dubna! Odečteme-li 22 až 24 dnů na vysezení vajec a další dny na snůšku, dostaneme se k překvapivému datu. Sluky běžně hnízdily dvakrát. Osobně jsem se několikrát sešel s hnízdící slukou na Křivoklátsku, vždy v mlazinách. Nikdy se mi ale nestalo, že by sluka využila svých mimikrů natolik, aby mě nechala k sobě dojít třeba jako tetřeví slepice. Asi v pětimetrové vzdálenosti se z hnízda vytřepala, přičemž vždy působila hluk připomínající zvuk, jako když ohař či jiný velký pes zatřepe slechy. Kohoutků se rodilo prý vždy asi dvojnásobek než slepiček. Protože je slepička v péči o dorost na všechno sama, poletovali v době hnízdění kohoutci po pasekách. Když se šlo večer na srnce, bylo je možno pozorovat, to ostatně myslivci mé generace velmi dobře pamatují.

Prvního června jsem měl v Nejdku odpoledne nějaké jednání. V dlouhých dnech se dá hodně stihnout, chce to jen si zorganizovat čas a nezahřívat dlouho postel. Gumovky, triedr, něco k jídlu, a mohu vyjet. Zrána se zajedu podívat na místa, kde mě kdysi eibenstockský lesní přivedl k tokajícímu tetřevu.

Za celé ráno jsem nic neviděl, dokonce ani jelení zvěř. Trochu zklamán se vracím. Na odpočívadle u Slatinného potoka nechávám auto, udělám si vycházku na Jelení vrch. Pěšina vede smrkovými porosty, stále pěkně stoupám vzhůru. Zdaleka jsem nebyl ještě u cíle, když mi snad z desetimetrové vzdálenosti vyvstala ze země slučí krasavice. Kdybych býval šel přímo k místu, odkud vzlétla, určitě bych jí šlápl na hnízdo. Sluka musela totiž hnízdo opustit, kus popoběhnout a pak teprve vzlétnout. O takovém chování jsem také dosud neslyšel. Možná předpokládala, že pouze popoběhne a skryje se. Je pravda, že kdyby nevzlétla, vůbec bych ji na zemi nezaregistroval. Takto mi aspoň dala příležitost, abych poprvé spatřil v horské oblasti její hnízdo se třemi zašpičatělými typicky rezavě skvrnitými vajíčky.

Hnízdo, pokud se dá u sluky vůbec o nějakém hovořit, bylo v kmenovině, nekryté, nechráněné proti predátorům. Vejce byla uložena tak, že se dotýkala špičkami. Určitě se jednalo o první hnízdění. Ve vyšších polohách se udržuje sněhová pokrývka dlouhou dobu, také počet mrazových dnů tu nikdy neklesá pod 100. Podmáčené a rašelinné půdy také snižují teplotu, ale zároveň zvyšují vzdušnou vlhkost, což vede samozřejmě k častému výskytu mlh a tím i ke srážkám.

Takto jsem si sám sobě zdůvodňoval, proč asi zahnízdila sluka tak pozdě. Důvod, proč pro hnízdo zvolila vyšší polohu a ne údolí potoka, kde je vyšší vlhkost, je asi ten, že právě údolí, ač vlhčí, jsou podstatně studenější. Ranní vstávání se mi tedy nakonec vyplatilo. Když jsem sestoupil opět stezkou na odpočívadlo, přečetl jsem si na informační turistické tabulce, že se nacházím právě v nadmořské výšce 778 m.



Zpracování dat...