Časopis Myslivost

Zásady mysliveckého zákonodárství

Prof. Ing. Josef Hromas, CSc.
Zásady mysliveckého zákonodárství
Zpočátku nepsaná a později i písemně přijatá lovecká a myslivecká pravidla ve vztahu k volně žijící zvěři existují již od samého počátku vývoje lidské společnosti.
Lovecké období zcela jednoznačně ovlivnilo fyzické i duševní schopnosti člověka a postupná výroba loveckých nástrojů zase způsobila myšlenkové vyčlenění člověka z ostatní živočišné říše. Toto období z hlediska historie lidského rodu trvalo nejdéle a zanechalo v nás všech následky v podobě loveckého pudu , který' je dnes u většiny z nás transformován do honby za bohatstvím, za uznáním, slávou apod., což vše lze dnes chápat jako skrytou podobu lovu. Dříve i nyní si výsledky různých druhů lovu přivlastňujeme a mnohdy nám ani nevadí jakých loveckých způsobů a prostředků k dosažení potřebných cílů používáme. Většinou se už nejedná o prostředky krvavé, i když například potírání konkurence může být pro někoho také velice bolestné.

V lovectví a myslivosti je vše přímočařejší, neboť lovem záměrně ukracujeme násilně a někdy i předčasně život živočichům - v našem případě zvěři, u rybářů zase rybám. Stejně ale postupujeme i v zemědělství, a protože mezi živé organizmy náleží i rostlinstvo, pak je tomu stejně nejen v zemědělství, ale i v lesnictví. To vše se ovšem děje v zájmu lidské společnosti, jejíž další život a vývoj jsou a budou na těchto činnostech závislé. V tomto celospolečenském zájmu jsou pak koncipovány zákony o půdě, o lesích, o vodách a ovšem i zákony o ochraně přírody a také o rybářství či o myslivosti.

Společnost musí mít nyní i do budoucna zájem na udržení obnovitelných přírodních zdrojů a na přirozené funkčnosti - v současnosti nejen u nás, ale i v celosvětovém měřítku zdevastované - krajiny a v ní volně žijících živočichů, mezi něž patří odedávna i zvěř.

Také všechny dosavadní zákony o myslivosti proklamovaly zájmy zvěře a jejich vědecky usměrňovaných chovů, nicméně mnohdy zůstalo právě jen u těch proklamací, neboť' zájmy vlastníků honiteb často převýšily (a nevylučuje se, že mnohdy i opodstatněně) zájmy myslivecko-chovatelské. Není třeba zastírat, že to byly nejen zájmy uživatelů honiteb , ale i jejich vlastníků, které v minulosti způsobily přezvěření našich honiteb například zvěří jelení.

Nově předložený poslanecký návrh zákona o myslivosti je právě v chápání nezbytných potřeb chovů zvěře v odpovídajícím životním prostředí zcela nově koncipován. Vychází z toho, že na stavech jednotlivých druhů zvěře chovaných v optimálních počtech a strukturách s ohledem na stav prostředí, v němž žijí, má celá naše společnost bezprostřední zájem. Paralelu ke zvěři lze spatřovat v přístupu společnosti i k chovu ryb či ostatních volně žijících živočichů.

Do mysliveckých chovatelských opatření se promítá nejen nezbytná znalost morfologie a biologie jednotlivých druhů zákonem jmenované zvěře, ale i jejich ochrana a u některých druhů zvěře samozřejmě i geneticky a početně limitovaný odlov. Tyto znalosti jsou vyžadovány již u všech uchazečů o 1. lovecký lístek, kteří se posléze stávají konkrétními a reálnými ochránci druhů celoročně hájených a chovateli druhů majících zákonem stanovenou dobu lovu. Poměrně obsáhlý výčet druhů zvěře v návrhu zákona vychází přitom z našich dlouholetých tradic a je zřejmé, že v případě druhů chráněných našimi i mezinárodními předpisy se bude jednat o ochranu dvounásobnou. Rozhodně je nutno odmítnout tvrzení, že druhy zvěře vyjmenované v zákoně o myslivosti budou také loveny. Nebylo tomu v minulosti a nebude tomu ani nyní.

V té souvislosti je třeba připomenout, že ojedinělým případům odstřelu chráněného druhu zvěře se mediálně bohužel připisuje celoplošná účast myslivců. Je přitom třeba říci, že s takovýmito neukázněnými myslivci se například Českomoravská myslivecká jednota okamžitě rozchází. Současně platný zákon však zatím za takové přestupky ani neodebírá lovecký lístek. Proto je také v zákoně navrženo, aby držení loveckého lístku bylo vázáno na členství v myslivecké organizaci (tedy nikoliv pouze na ČMMJ, neboť' v současné době jsou v ČR , s celostátní působností organizace tři). Jedná se ovšem o nátlak morální, který je však s úspěchem využíván ve všech okolních státech včetně Rakouska (v Maďarsku existuje dokonce myslivecká komora). I u nás se dříve tento postup osvědčoval včetně jistého tlaku na dodržování mysliveckých tradic, jimiž je naše myslivost stále ještě světově proslulá. Ostatně i tyto tradice byly vkomponovány do znění nového mysliveckého řádu, který byl přijat vloni na 2. sjezdu ČMMJ a jsou nyní pro naše myslivce závazné.

Zejména u výčtu druhů zvěře je nám vyhrožováno sankcemi ze strany EU. Naopak ale FACE, která je jejím orgánem pro myslivost, nás před vynětím chráněných druhů zvěře ze zákona o myslivosti přímo varuje.

Strašidlo EU se podle potřeby na předkladatele návrhu zákona vytahuje podobně jako nálepky, že některá jeho znění jsou příliš socialistická. Je tomu tak zejména u zpochybňování práv vlastníků honebních pozemků, jimiž mohou být zatím pouze občané České republiky.

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle zákona o půdě náleží vlastníkovi pozemku pouze to co na něm roste - tedy zemědělské plodiny či les. Nepatří mu ani to co je pod zemí (uhlí, nafta... ) ani to co běhá či létá nad zemí. Nepatří mu tudíž ani volně žijící živočichové včetně zvěře. Ti totiž neznají hranice ani státní, ani krajské a už vůbec ne soukromé. Na honebních pozemcích se ovšem většinou živí působíce tak někdy užitek a jindy třeba i škody. Užitečnost koroptví apod. se ovšem nevyčísluje, naopak škody ano. Ty však uživatelé honiteb podle dosud platných zákonů i podle návrhu stávajícího musí hradit. Uvedené škody, u nichž jsme se dosud nenaučili chápat, že ne každé poškození je také ekonomickou ztrátou, by ale měly být hrazeny pouze tehdy, chová-li uživatel honitby vyšší stavy zvěře než jsou stavy optimální, předepsané státním orgánem jako stavy normované. Tentýž státní orgán dozírá i na zdárné hospodaření v lesích či na polích a není tedy v jeho zájmu, aby svými předpisy poškozoval jednu či druhou stranu. Jiná je otázka škod (ztrát) působených nadměrnými koncentracemi zvěře, zejména v některých ročních obdobích. Ty mohou zavinit sami myslivci (např. nesprávným způsobem přikrmování v zimě), ale třeba i sportovci či jiní návštěvníci honiteb pohybující se v nich bez jakýchkoliv zábran či omezení. Také z těchto pohledů by měly být ztráty na kulturách posuzovány.

S úhradou škod souvisí i otázka nájemného či spíše poplatku za užívání honiteb či honebních pozemků. Do honiteb má přitom ze zákona právo vstupovat každý - tedy nejen vlastník honebních pozemků či myslivec. Myslivci jsou tam ale ve státním zájmu povinni chovat zvěř, která není vlastnictvím majitelů honebních pozemků, ale ani jejich. S výhradou obor, v nichž chovaná zvěř i jako živá musí být logicky majetkem vlastníka obory, obdobně jako je tomu s vlastnictvím ryb v rybnících.

Volně žijící zvěř je ve své podstatě národním majetkem, který' je svěřen do správy odborníkům - myslivcům, shodně jako je tomu s lesy. Myslivci v honitbách pak zvěř přikrmují, chrání před škodlivými činiteli, obdělávají pro ni políčka pro zvěř, po dohodě s vlastníky honebních pozemků vysazují zvěři potřebné dřeviny, staví krmelce a jiná myslivecká zařízení, chovají zákonem předepsané druhy a počty lovecky upotřebitelných psů, napomáhají ke zlepšování zdravotního stavu zvěře a na to vynakládají mnoho osobního času i finančních prostředků. Z tohoto úhlu pohledu už nelze pohlížet na myslivost jako na pouhou zálibu. Navíc jsou myslivci ještě zcela nelogicky nuceni hradit za honitby nájemné. I tento návrh zákona přiznává vlastníkům honebních pozemků o výměře vyšší než 1 ha nájemné. To je však vypočítáváno zcela v souladu s principy tržního hospodářství z příjmů za zvěřinu. Od té by měly být odečteny výše uvedené náklady. Je nám však známo, že v myslivosti jsou náklady mnohem vyšší než zmíněné příjmy, takže je nakonec na vůli myslivců zda si chtějí i za těchto podmínek honitbu pronajmout. Vlastníci honebních pozemků tedy i přesto dostanou odškodnění, takže nebudou oproti dosavadní praxi o nic zkráceni.

Návrh zákona ovšem předpokládá, že nájemné ze státních pozemků bude hrazeno státu, který z příslušného fondu bude následně dotovat některé kontrolovatelné myslivecké aktivity o něž má stát zájem. Může to být výsadba krajinné zeleně, zazvěřování koroptvemi, tetřívky apod.,ale mohou to být i částečné náklady na přehlídky či výstavy, na zkoušky lovecké upotřebitelnosti psů, na rozvoj současně utlumeného mysliveckého výzkumu, na vydávání myslivecké vzdělávací literatury apod. Uvedený fond by měl být dotován i z případných pokut, které jsou v návrhu zákona také zaznamenány.

Požadavek na pronájem 75 % tzv. státních honiteb je v podstatě už nyní plněn, přičemž v návrhu zákona se předpokládá počet a nikoliv výměra honiteb.

Vlastníci honiteb i honební společenstva rozhodnou, tak jako dosud, zda budou honitby obhospodařovat v režii či zda ji pronajmou a komu při dodržování zásady, že vlastník honebního pozemku bude mít právo se stát i uživatelem honitby - bud' sám anebo jako člen honebního společenstva či mysliveckého sdružení. Je také v zájmu vlastníků honiteb (a ovšem i jejich uživatelů), aby se v honitbách hospodařilo řádně a není proto důvod pozastavovat se nad možností (nikoliv nutností) využití v návrhu doporučeného opčního práva.

Řádné myslivecké hospodaření je ovšem možné pouze v honitbách, jejichž výměra odpovídá chovu toho kterého druhu zvěře. Lovit zvěř je samozřejmě možné na docela malých plochách, chceme-li ale zvěř skutečně (a ne pouze proklamativně) chovat, pak jí k tomu musíme vytvořit podle druhových potřeb zvěře odpovídající podmínky co do velikosti honiteb (za biologicky a chovatelsky zdůvodněnou považuji osobně minimální výměru 1000 ha), co do jejich tvaru i co do zřetelnosti a zejména trvalosti jejich hranic. Takovým způsobem utvořené honitby mohou mít dlouhodobé (rozhodně pak více než desetileté) trvání se všemi chovatelsky pro zvěř příznivými důsledky. Z tohoto hlediska je pak zcela logický i navrhovaný návrat k osvědčeným oblastem chovu, do nichž se nenásilně zapojují i nevyhovující malé honitby v Německu či Rakousku. Jestliže zákon nebude respektovat potřeby zvěře a jejího chovu, neměl by se ani nazývat zákonem mysliveckým.

Přitom je nutno znovu podtrhnout, že se nevylučují zájmy vlastníků honebních pozemků včetně jejich rozhodování o honitbách, ovšem na demokratickém principu hlasování podle výměr pozemků vložených do honebních společenstev. Tímtéž způsobem budou mít také možnost objektivně se vyjadřovat i k bonitaci honiteb a tím i ke stanovování normovaných stavů zvěře. Rozhodující slovo musí mít samozřejmě státní orgán jehož všechny stupně by měly mít ustanoveny stálé poradní komise. Tak se může činnost státních orgánů zobjektivizovat a následně i zekonomizovat, zejména budou-li některé činnosti delegovány na osvědčené myslivecké organizační struktury (např. v otázkách výstav, přehlídek trofejí, hodnocení a evidence trofeji, organizace mysliveckých zkoušek atd. atd.).

Mám zato, že poslanecký návrh zákona o myslivosti je vyvážený, logický a přináší řadu nových a pokrokových myšlenek. Mnohé z nich už byly proklamovány v zákonech předcházejících, v nichž však byly i řady nedostatků, které předložený návrh zákona odstraňuje. Vychází se v něm nejen ze současných moderních myslivecko-ochranářských názorů na zvěř a její chov, ale i z osvědčených zahraničních zkušeností.

V krátkém zamyšlení není ovšem možno vyjadřovat se k jednotlivým zněním zákona. I přesto mám zato, že poslanci, senátoři i pan prezident správně pochopí základní myšlenky předloženého návrhu a že přijatý zákon se stane vzorem pro myslivecké zákony dalších zemí, jak nás o tom přesvědčují evropští myslivci s nimiž se setkáváme zejména v Mezinárodní radě pro myslivost a ochranu zvěře (CIC).

Ve svém příspěvku jsem se zaměřil pouze na některé věcné připomínky k návrhu nového zákona o myslivosti. Záměrně nereaguji na mnohdy urážlivé, pomlouvačné a dokonce i lživé až záměrně zlé články a vystoupení, které se v poslední době ve sdělovacích prostředcích objevily. Většina z nich vyplývá z neznalosti předloženého návrhu a z jednostranných informací, což nesvědčí o etice jejich autorů.

Měli bychom si opětovně uvědomit, že tam kde pečovali o zvěř myslivci, nikdy k žádné druhové ztrátě zvěře nedošlo. A nakonec i to, že předkové nás všech byli lovci a že i jejich zásluhou jsme na nynějším stupni vývoje, který musíme respektovat a dále rozvíjet.



Zpracování dat...