Časopis Myslivost

Chystáme se ”na srnce”

Mgr. Josef Drmota
Chystáme se ”na srnce”
Srnčí zvěř hraje v životě českého myslivce mimořádnou úlohu. Poskytuje mu totiž radost prakticky ze všech vlastností, které může u chované zvěře očekávat. Srnčí zvěř je krásná a ušlechtilá na pohled, hravá v bezstarostné mladosti, nedůvěřivě obezřetná ve stáří, elegantní v pohybu, urputná v teritoriálních bojích, něžná v době milostných her i statečná v období vyvádění mláďat. Je naší zvěří původní, stala se symbolem české krajiny a na rozdíl od mnoha jiných volně žijících druhů se dokázala výborně přizpůsobit pochodům, které dramaticky změnily její životní prostředí během několika posledních desetiletí.
Srnčí zvěř v současnosti osídlila v našich podmínkách prakticky všechny typy krajiny, s výjimkou nejvyšších horských poloh. Pro mnoho honiteb představuje hlavní druh lovné zvěře, který nese na svých bedrech nejen tlak ekonomických nároků spojených s výkonem práva myslivosti, ale představuje také pravděpodobně nejpřístupnější způsob mysliveckého vyžití. K tomu nutno ještě připočíst kvalitní trofej, která je jedinečná především pro svojí obrovskou tvarovou různorodost.

Zamyslíme-li se nad těmito skutečnostmi, snadno pochopíme přímo magický význam 16. května pro život většiny aktivních myslivců. Snad se mi podaří být nápomocen, především našim začínajícím kolegům, dobře míněnou radou k tomu, aby si blížící se krásné období mohli naplno prožít a dokázali si plně vychutnat také lov právě toho "svého" letošního srnce.

Srnec obecný se dnes loví výhradně individuálními způsoby lovu na čekané a šoulačce za použití kulové zbraně. Zcela zvláštní kategorii lovu srnčí zvěře představuje lov vábením.

Srnčí zvěř není příliš vitální a k jejímu odstřelu lze úspěšně použít celou škálu kulových ráží, včetně ráží menších, jakou je např. .222 Rem. Vzhledem ke specifickým vlastnostem jednotlivých ráží je nutné dopředu dobře uvážit jejich ranivost a u silnějších případnou možnost rozsáhlejšího poškozování zvěřiny. Volbu ráže je pochopitelně potřeba také přizpůsobit konkrétním podmínkám lovu a vzdálenosti na kterou střílíme.

Místy nejčastějšího setkání se srnčí zvěří jsou její ochozy, okraje úkrytů, v lesích travnaté paseky, keře maliníku, hroznatého bezu, v zimním období pak s oblibou vyhledává ostružinové porosty. V důsledku zcelování zemědělských ploch se poněkud odlišným způsobem života vyčlenila tzv. "polní" srnčí zvěř, která se po většinu roku zdržuje v bezpečném a přehledném prostoru uprostřed intenzivně obhospodařovaných lánů a její lov vyžaduje značnou dávku trpělivosti.

Lov srnčí zvěře vychází zejména z pohybové aktivity vázané na uspokojování potravních požadavků. Běžně se udává, že srnčí zvěř dodržuje během dne 8-12 cyklů, což ovšem dnes nemusí být zcela pravdou. Častým znepokojováním, zejména v období intenzivních prací v poli i lese a vyrušováním prostřednictvím turistického ruchu, se počet těchto cyklů může snížit na 3-4. Zvěř si však téměř vždy zachovává velmi výrazné potravní periody ranní a večerní.

Za zmínku stojí také perioda dopolední, která se nejčastěji umisťuje do období okolo 11 hodiny. Osobně znám myslivce, kteří upřednostňují čekanou na srnce právě v této denní době. Místy pro čekání (ale i opatrné šoulačky) v dopoledních hodinách bývají slunné lesní paseky, okraje luk, lánů pícnin či obilovin, kde srnčí zvěř nachází dostatek klidu a krytiny spolu se žádanou potravou. Nutno mít vždy na paměti, že zvěř není v této denní době příliš aktivní, spíše pouze povstává z lože, popochází, postává, bere paši a znovu zalehává. Ideální jsou proto čekání zejména na vysokých posedech či terénních nerovnostech poskytujících dobrý výhled do okolní krytiny.

Úspěch vedoucí k úspěšnému lovu může být samozřejmě dílem náhody, kdy se nám podaří ulovit srnce již v rámci prvního vzájemného setkání. Tak bývají uloveni nejčastěji srnci dosud neznámí nebo ti, kteří se do revíru náhodně zatoulali. Ve většině případů se však musíme spolehnout především na dokonalé obeznání srnčí zvěře předcházející před samotným lovem. To ale konec konců plně odpovídá všem zásadám platícím pro kvalifikovaný a zodpovědný přístup k průběrnému odstřelu v rámci dobře vedeného chovu srnčí zvěře. Základním požadavkem pro obeznání zvěře je dobrá znalost její biologie a především jejích pobytových znaků.

Mezi nejvýraznější pobytové znaky srnčí zvěře patří pochopitelně pravidelné ochozy a stopy zanechané zvěří ve sněhu nebo měkkém podkladu. Na přítomnost, ale i pohlaví či věk srnčí zvěře, lze také usuzovat na základě loží, výtlučků či hrabánků, ukládaného trusu a ždímání zvěře.

Srnčí stopa je dostatečně známá, tvořená při klidné chůzi pouze dvěma sevřenými spárky, hrázky mají lehce prohnuté okraje. Srnec zanechává ve stopě spíše srdcovitý a srna vejčitý otisk, i když rozeznání pohlaví podle stop je problematické. Na pohlaví srny lze spíše usuzovat ze současné přítomnosti dalších stop menšího rozměru zanechaných v souběžných stopních drahách srnčaty.

Podle stáří a vyspělosti kusu měří délka šlépěje od 3 do 5 cm na délku a 1,9-3,5 cm na šířku. Délka kroku je od 35 do 45 cm, šířka rozkroku od 5 do 16 cm. Stopa má tvar dvojotisků, kdy zadní šlépěje jsou uloženy do předních. Na pohlaví lze usuzovat také podle šířky rozkroku, protože stejně starý srnec má širší rozkrok než srna.

Rozdílná stopa vzniká při úprku, kdy se srnčí pohybuje dlouhými skoky, zadní běhy jsou kladeny před přední a všechny čtyři otisky jsou samostatné. Spárky jsou ve špičkách rozevřené, doplněné otiskem paspárků. Paspárky se otiskují rovněž v hlubokém sněhu nebo bahnitém podkladu.

Trus neprozradí pohlaví tvarem, ale leží-li za rzí, pochází od srnce, srna ždímá rez i odkládá trus na totéž místo. Rozměry trusu jsou okolo 1 cm, barva tmavohnědá až černá, v zimě jde o samostatné válečky s oblým čelem a komolou špičkou na straně opačné, v létě se jedná o hrudky složené z několika kousků.

K pobytovým znamením teritoriálních srnců patří výtlučky na slabších kmíncích stromů, prutech i pevných stoncích bylin a hrabánky. Při této aktivitě otírá srnec výměšky pachových žláz a vyznačuje tak hranice svého teritoria, které čas od času obchází. Toho poznatku lze také poměrně úspěšně využít při vlastním lovu. Traduje se rovněž, že mladší srnci vytloukají na silnějších prutech než srnci starší, osobně jsem však k této poučce poněkud skeptický. Na základě své zkušenosti bych si spíš dovolil tvrdit, že na mladší věk srnce ukazuje větší počet a rozsah výtlučků, včetně stupně destrukce poškozené rostliny. Obzvláště srnci druhé věkové třídy bývají natolik temperamentní, že až vylamují či přelamují jednotlivé stromky a doslova převracejí na zemi ležící klest, větší ulámané větve či smrkové vrchy.

Pro vlastní obeznání srnčí zvěře má značný význam období začínající poměrně dlouho před vlastním odstřelem. S touto činností lze začít v podstatě již v rámci únorových obchůzek honitby v okamžicích, kdy dochází k prvním výraznějším předjarním oblevám. Srnčí přestává být silně závislé na bezprostřední blízkosti krmných zařízení, rozchází se postupně po honitbě a vyhledává zejména jižní, dobře osluněné partie. Po zimním období je rovněž poměrně klidné, déle drží v loži, umožňuje dobré přišoulání a pozdě se dává na úprk. Nejlépe tak lze obeznat zejména početní a zdravotní stav populace na konci zimy, ale většina srnců má již v určité fázi vývoje také trofej.

Zejména dobře se v tomto období vyhledávají srnci s abnormálními, nepravidelnými a raritními trofejemi. Rád bych ale upozornil na častá zklamání vznikající při takto časném obeznání srnců první věkové třídy. Musíme si totiž uvědomit, že dobře založení srnci v prvním roce života právě shodili svoje dětské paličky a vývoj trofejí, které budou nosit v době lovu u nich teprve začíná. Do začátku června, kdy budou tito srnci vytloukat, se jejich obraz až dramaticky změní !

Nezapomínejme také, že srnčí zvěř obeznaná na konci zimy není v žádném případě na svém definitivním stávaništi. Její obeznání nám však ukazuje na její přítomnost v honitbě a svým způsobem nám v kombinaci se znalostí místních podmínek napovídá, kam se v následujícím období přesune za potravní nabídkou. Výjimku zde tvoří určité malé procento srnců, kteří zůstávají dle mé zkušenosti pevně věrni svým klidným lesním stávaništím a prakticky je neopouští.

Především potravní nabídka je limitujícím faktorem pro výskyt srnčí zvěře na přelomu zimního a jarního období, kdy se začíná zdržovat v blízkosti polí a luk s dostatkem kvalitní paše, začíná využívat pravidelné ochozy, stálou krytinu a v klidných místech dodržuje pravidelný režim. V průběhu dubna se také objevují hojnější výtlučky, když se srnci začínají zbavovat lýka na paroží. Tato situace vydrží prakticky až do prvních dnů odstřelu. Teprve s postupujícím rozvojem vegetace a zvětšením rozsahu vhodné krytiny, který vrcholící prudkým nárůstem řepky olejky, lučních travin a kukuřice, se část srnčí populace opětovně přesouvá.

Ve znamení prudkého nárůstu úkrytových možností je především měsíc červen. K tomu se navíc připojuje pozvolný narůst teritoriální nervozity srnců, projevovaný častějším hrabánkováním, strouháním a pronásledováním mladších jedinců. V letním období dokáží také výrazně narušit přirozenou biologii zvěře zemědělské a lesní práce, turistika, sport a sběr plodů. Zcela specifické změny pak přináší období říje, která dokáže naprosto převrátit všechna dosud platná pravidla.

Prakticky nejvhodnější dobou pro předběžné a "jisté" obeznání srnce je tudíž měsíc květen. Srnčí zvěř je klidná, po zimě se ještě intenzivně paství a nedochází již k výrazným změnám potravní nabídky. Srnci tak zůstávají poměrně věrni svým stávaništím. Dobrý pozor však musíme v tomto období dát především na opětovné necitelné zrazení vyhlédnutého srnce, které může mít za následek totální změnu jeho návyků ! Počátek doby lovu je jinak poměrně úspěšným obdobím, kdy příliš nerozhoduje zvolený způsob lovu, spíš naše předchozí pečlivost. Máme-li na vhodných místech připraven vhodně zvolený úkryt, vybudovanou záštitu nebo posed a dobře prometené přístupové šouláky, nebývá problém přečteného srnce brzy také složit.

Na tomto místě se však musím ještě pozastavit nad otázkou vlastního časového harmonogramu odstřelu srnčí zvěře, na který panují různé názory. Někdo dává přednost lovu právě v tomto období, jiní loví raději v průběhu léta a uznávají staré pravidlo, že srnec se má lovit v "červeném kabátě".

Faktem je, že v jarních měsících by se lov měl omezit na vyřazení pro chov nevhodných mladých a dospívajících jedinců, sanitární odlovy a dospělé trofejové kusy lovit až na výjimky později. Léto však s sebou přináší celou řadu výše naznačených problémů a nejmladší jedinci jsou navíc nuceni pod sílícím teritoriálním tlakem ustupovat trvale do rozsáhlejších krytin, kde se stávají pro lov nedostupnými. Velkou chybou by také bylo ponechat na počátku odstřelu v honitbě obeznané vysloveně přestárlé srnce a škůdníky, kteří se díky bohatým životním zkušenostem dokáží po prvních ranách na zbytek sezóny mistrně "vytratit".

Samotný vrchol léta a období říje je pro lov srnčí zvěře natolik specifický, že bych se k němu rád ještě vrátil v některém z následujících čísel Myslivosti. Pro úplnost snad jen připomenu, že srnce je v tomto období možné přivábit napodobením hlasu říjné srny, které se provádím pomocí speciální srnčí vábničky, zkušení myslivci mohou používat lístek trávy nebo proužek bukového listu. Úspěšné bývá také napodobení hlasu odloženého srnčete, za kterým často přichází rujná srna a druhotně i srnec, který při ní stojí. Období bezprostředně následující po říji není již pro lov vhodné, jelikož srnci odpočívají a jejich pohybová aktivita je malá.

Teprve září obvykle přináší změnu tím, že po žních rychle mizí velké plochy krytiny i potravní možnosti, zvěř se shlukuje u zbývajících zdrojů, mění svoji denní i noční aktivitu a objevuje se opětovná pravidelnost ve využívání stávanišť a ochozů. Dochází také ke zklidnění vzájemných vztahů v populaci. To nám mimo jiné umožňuje úspěšně dokončit plánovaný průběrný odstřel srnců v rámci první věkové třídy.

Obtížnější situace přetrvává po žních v oblastech, kde jsou ještě na stojato velké plochy kukuřice, které poskytují zvěři klid, kryt i paši. V takových místech bývá naděje na úspěch větší pouze tam, kde tyto plochy sousedí s loukami, mezemi a remízky, kde má srnčí zvěř možnost krýt část svých potravních potřeb. Bohužel i na tato místa vychází za takřka úplné tmy. Nelze-li zjistit předem místo pohybu zvěře podle stop, čekáme nejprve v rohu lánu, odkud můžeme kontrolovat obě strany porostu. Větší pozornost věnujeme pochopitelně tomu, který skýtá již zmíněné potravní možnosti. Je-li reliéf kukuřičného lánu zvlněný, vychází srnci s oblibou nejhlubšími sníženinami, nejsou-li ovšem zabahněná. Oblíbeným ochozem je i takové místo, kde je kukuřice nižší po jarních záplavách nebo po přehnojení a která skýtají zvěři dobrý rozhled.

Po žních se stávají oblíbeným místem pobytu srnců také brambořiště, obzvláště, nabízí-li dobrý výběr plevelů. Porost natě skýtá až do postřiku před sklizní srncům dobrý kryt i rozhled a přiblížení je možné pouze s dobrým větrem. Stejně oblíbené jsou v této době u srnčí zvěře také porosty lnu, z nezemědělských porostů pak vrbiny a rákosiny kolem vodních ploch.

Měsícem září odstřel srnců dle platné legislativy končí. Nesmíme tím však zapomínat, že nás v následujících měsících čeká mnohem důležitější část chovatelských selektivních zásahů - odstřel zvěře holé. Mějme na paměti, že již samotné září a první polovina října jsou tím nejvhodnějším obdobím pro splnění těchto úkolů. Bylo by proto velkou chybou zapomínat v honbě za poslední srnčí trofejí na základní povinnosti dobrého hospodáře !

Při lovu veškeré spárkaté zvěře a tedy i zvěře srnčí by mělo být naprostou samozřejmostí, že lovec ovládá problematiku odhadu věku živé i ulovené zvěře a je také dokonale obeznámen se základními zásadami určení její chovné hodnoty (problematice odhadu věku živé a ulovené zvěře, včetně posouzení její chovné hodnoty jsem se věnoval v příspěvcích uveřejněných v Myslivosti č. 7/1999, 8/1999 a 12/1999)

Lov srnčí zvěře nám také poskytuje širou škálu možností pro rozvoj a uplatnění našich bohatých mysliveckých tradic. Naprostou samozřejmostí by proto měla být úcta vůči živé i složené zvěři, etické chování střelce i doprovodu, střelba na mysliveckou vzdálenost, obeznání nástřelu i v případě evidentně chybených ran, použití zálomků, důsledný dosled za použití loveckého psa, ošetření zvěřiny, tradice úlomku, posledního hryzu, používání loveckých hlaholů, slavnostní akt pasování na lovce srnčí zvěře a pečlivá úprava trofejí.

Pro úplnost bych na tomto místě chtěl připomenout, že srnčí zvěř poskytuje kromě klasické trofeje, kterou je paroží na preparované lebce, ev. celá preparovaná hlava s krkem, také poměrně vzácné kelce. Ty často vězí pouze v masité tkáni patra a při preparaci se přehlédnou. Pravidelně je lovci opomíjena poměrně častá trofej, kterou lze získat také ze zvěře holé a tou je hubertka.

Srnčí zvěř, která je často označována za naši nejkrásnější zvěř, se dobře přizpůsobila změněným životním podmínkám v kulturní krajině, o čemž svědčí vysoké stavy z počátku devadesátých let. V následujícím období však mnohde doplatila na změny vlastnických a nájemních vztahů, které se odrazily v časté rozdrobenosti honebních ploch, nevhodném uspořádání hranic, ve zhoršených sousedských vztazích mezi jednotlivými uživateli honiteb i v tlaku vyvolaném potřebou minimalizace škod na lesních kulturách. Je asi nejvíce postižena také rozmáhajícím se pytláctvím. Přes všechny tyto problémy však srnčí zvěř představuje a doufejme, že bude i nadále představovat, dobrou základnu mysliveckého hospodaření ve většině našich honiteb středních i nižších poloh.

I přes poměrně dobré kmenové stavy není srnčí zvěř v našich honitbách ničím obyčejným. Pro českou myslivost představuje, dle mého názoru, zvěř budoucnosti, se kterou lze dobře myslivecky hospodařit také ve složitých podmínkách počátku třetího tisíciletí a dosahovat kvalitní výsledky nejen k radosti nás myslivců, ale dá-li Sv. Hubert i k radosti celé společnosti.



Zpracování dat...