ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Zamyšlení před společnými podzimními hony

Jan SOMMER
Zamyšlení před společnými podzimními hony
Za několik dní nadejde doba společných honů, doba v níž bude houkat tisíce výstřelů po polích, v lesích i na vodních plochách, období mysliveckých žní, mysliveckých radostí.
Lov zvěře při společných honech je opravdu hezkou zábavou. Kdo jeho přednosti poznal, nebude nikdy nikomu zabraňovat v tom, aby jeho "rozkoše" také nezažil. Nesmí si však nikdo myslet, že při něm dosáhl již takové dokonalosti a zručnosti, aby se mohl v přítomnosti jiných bezstarostně pohybovat s puškou v ruce. Vždy si má být vědom toho, že nemá v ruce nějakou hračku, nýbrž zbraň, která, je-li v rukou nesvědomitých, je velmi nebezpečným nástrojem. A dále si musí být vědom toho, že jediné neopatrné unáhlení, malá nepozornost, by mohly mít za následek zmaření nadějného lidského života a pro toho, kdo se toho dopustil, výčitky svědomí po celý život.

Podívejme se třeba do těch řad střelců, kteří se scházejí na místě, kde se má společný hon zahájit. Prohlédněme si jejich pušky a uvidíme, jak bezohledný střelec se mezi nimi najde. Nelze totiž nazvat bezohledností fakt, když se někdo pohybuje na tomto místě se zavřenou puškou a různým způsobem nošenou. Jak máme třeba nazvat případ, kdy při přecházení z jedné leče do druhé si střelec hodí nabitou pušku na rameno a klidně si ve skupině druhých bezstarostně vykračuje na jiné stanoviště. Nebo, když se takový myslivec obrátí s nabitou a nezajištěnou puškou proti svému kamarádovi a ukazuje mu, co je s puškou, kterou nemůže zlomit, aby mohl vyjmout náboje? Nebo snad máme chválit střelce, který zajišťuje svoji pušku po skončené leči a počíná si při tom tak neopatrně, že mu vyjde rána "šťastně" do vzduchu, nebo do země? Co si asi myslí takoví střelci o svých spolulovcích? Jak asi vysoce si jich cení? Má u nich nějakou cenu lidský život? Jsou si vůbec vědomi toho, že jsou těmi největšími hazardéry, jaké kdy lidská společnost mohla stvořit!

Kdo se zúčastní jakéhokoliv druhu společného lovu má si být vždy vědom toho, že na místě schůzky, odpočinku, přechodu z jednoho stanoviště na druhé, nesmí mít nikdy pušku nabitou, ale vždy zlomenou (otevřenou). Kolik takových neštěstí se už v podobných případech přihodilo.

V těchto několika řádcích jsem se jen letmo zmínil o nepříjemnostech, jež nás mohou potkat na společném honu, mimo leč. To však podle mne, který absolvoval stovky společných honů, není ještě vše. Ten, kdo nezachovává alespoň nejnutnější bezpečnost v místech, kde je to poměrně snadné, nezachovává ji určitě tam, kde se musí s puškou nabitou a odjištěnou pohybovat. Jistě si všichni vzpomenete, jak jste se ošívali, když váš soused ve své lačnosti po ráně neváhal střelit na bažanta, který vytáhl před střelcem napravo nebo nalevo od něj a když vám broky hvízdaly před obličejem. Nebo při honě na kachny střelil váš soused - protějšek na kachnu, dokonce plovoucí po vodě, mezi vámi a ním.

Zamysleme se nad tím, jak to vypadá při kruhovém honě, kdy po odtroubení, že se nesmí střílet do kruhu, několik ukvapených si nedopřeje výstřel na zajíce, který se snaží z kola uniknout, Jaké pak hrozí nebezpečí spolustřelcům, je-li třeba zmrzlá zem apod.

Proto vždy mějme na paměti, že opatrnosti nikdy nezbývá.

I při lesních honech se snadno může přihodit neštěstí. Tu ovšem může vedoucí honu zabránit nejedné nepříjemné události. Ten zná nejlépe místa, kde mají střelci stát a kam mají střílet. Ví, co by se mohlo při takové příležitosti přihodit. Nejlépe je nestavět střelce někde na cesty, na průseky, nebo do vysokého lesa, nýbrž těsně k houštině, neboť tak jsou střelci nuceni střílet na zvěř, která již překročila čáru obsazenou střelci, nemohou střílet do leče, odkud se zvěř očekává, ale jen šikmo ven, před sebe.

Nelze ovšem říci, že by nebezpečí při společných honech číhalo jen na lidi. Vždyť již nejeden miláček myslivcův, nejeden dobrý lovecký pes, přišel při takovém honě nejen o zdraví, ale i o život. A co následuje potom, všichni dobře víme.

Proto je třeba střelce před každým honem (i lečí) důkladně poučit, aby se těmto pokleskům předešlo. Když by tato poučení nebyla respektována, je třeba přijmout i prostředků ostřejších, prostě nezvat je příště na hon! Neboť u koho lidský život má méně ceny než nejistý kus zvěře, ten nemá místa ve společnosti řádných myslivců.

Chci ještě poukázat na jiné nepřístojnosti, jichž jsme svědky na společných honech. Je to např. přílišná lačnost po ráně, po úlovku, jež mnohdy zaviní nejen politováníhodné neštěstí, ale která nadělá nejednou mnoho zlé krve mezi pozvanými hosty, ba někdy i zkazí a ohrozí zdar honu úplně.

Vzpomeňme jen na to, jak kyselé tváře vidíme v řadách střelců postupujících v kruhu tehdy, když několik nedočkavců, kvůli tomu, aby si vystřelili dříve a vícekrát, udělá na některém místě kruhu tzv. pytel, který na takovém honě znamená někdy úplné pokažení leče. Myslím, že by si měl při takové příležitosti vzpomenout na to, jak by mu asi bylo, kdyby se nacházel v kůži toho, kdo hon organizuje a řídí.

Někdy se i stává, že se několik "nenasytů" odtrhne od řady střelců a žene se třeba za zajícem, který je postřelen, bez ohledu na bezpečnost i pokyny, které vedoucí honu vydal. A myslím, že stejná klasifikace náleží těm střelcům, kteří nerespektují místní podmínky honitby a odcházejí, hlavně při lesních honech, z míst, která jim vedoucí honu určil, na místa, jež jsou podle jejich názorů vhodnější. Že tím ke zdaru honu nepřispívají je nabíledni, neboť tvoří nejen citelné mezery v obsazení leče, nýbrž znamenají i jistá nebezpečí pro ostatní účastníky honu.

Když jsem se zmínil o těch "neposlušných", pak nechci opomenout ani ty, kteří jsou na honě a v revíru skutečnou "škodnou". Těmi myslím ty, kteří nedbají pokynů vedoucího honu, a střílejí beze všeho na zvěř, kterou vedoucí prohlásil za hájenou. Někdy se tak děje z neopatrnosti, jindy z neznalosti, ale nejednou ze zlomyslnosti i z frajeřiny - vždyť se mi za to nemůže nic stát, vedoucí honu je přece můj kamarád, tak co?

Nevím co si o takovém střelci myslí ti ostatní, slušní střelci? V každé myslivecké společnosti jsou vítanými hosty myslivci, ale ne újedníci, kteří se nikterak neohlížejí na to, že několika svými ješitnými výstřely ničí to, co nebylo k lovu povoleno.

Dalším zlem, kterého býváme svědky na společných honech jsou nevycvičení a neposlušní lovečtí psi. Je fakt, že dobrý pes je při honě nepostradatelným myslivcovým pomocníkem. Špatný pes je však zlem, na které pokaždé doplatíme. Takový pes, který pobíhá např. 200 kroků před střelci, který všechno plaší a nedá se odvolat, ten je schopen pokazit celou leč, ba i celý hon.

Jiný příklad, který jsem prožil na kruhovém honě. Přes noc napadla neočekávaně silná vrstva sněhu, ve které se zajíci prostě bořili. Ne tak ovšem nevychovaní psi některých střelců, kteří schytali zajíce dříve, než-li se dostali před ústí hlavní našich pušek. Ptám se, kdo na tom nesl vinu? Myslím, že odpověď na to nebude nikterak nesnadná, protože je jisté, že každý střelec zná dobře svého psa a ví, co od něj může očekávat. A tolik slušnosti a ohleduplnosti na spolustřelce má mít každý, aby jim zábavu nezkazil a psa buď nechal doma, anebo ho vodil na vodítku.

Nelze opomenout ani další nešvar, který se nepodařilo doposud u některých střelců vymýtit. Jde o požívání alkoholických nápojů před i v průběhu honu (zpravidla po lečích, při odpočinku) apod. Takový střelec se nejen že dostává do nepříjemného konfliktu se zákony, ale manipuluje-li navíc s nabitou puškou, pak ho možno považovat a to jednoznačně, za potencionálního vraha. Takové střelce, i když jsou to třeba vítaní "hosté", je třeba okamžitě vyloučit z honu a poslat domů, nebo do nejbližší hospody. Takoví na hon nepatří, ale tam ano.

Povinností každého střelce by mělo být, aby měl vždy u sebe platný lovecký lístek a zbrojní průkaz a používal zbraň, která je ve zbrojním průkaze zapsána. Pro střelbu používal náboje a velikost broků v nich takovou, aby zvěř po správném zásahu okamžitě zhasla. Proto je třeba, aby vedoucí honu namátkou provedl kontrolu nábojů a nevyhovující prostě střelci odebral.

Slušností je, aby střelci stříleli na myslivecké vzdálenosti, dodržovali pokyny vedoucího honu a důsledně dbali na bezpečnostní hlediska. Vizitkou každého střelce by měl být vhodný myslivecký oděv, neboť hon je vlastně myslivcův svátek, mít slušné chování, skromnost, která je dobrou ctností, dodržovat všechny myslivecké zvyky a tradice, a to nejen v průběhu honu, ale i při poslední leči. Další takovou bolestí našich společných honů, bývá často rivalita mezi pozvanými hosty o místa. Není správné, jestliže někdo na společném honě reklamuje pro sebe lepší místo (stanoviště), pořadí, při zastupování jednotlivých lečí. Jsem přesvědčen, že každý vedoucí honu je při přidělování míst veden jistě nejlepší vůlí, aby si všichni dobře a bezpečně postříleli, pobavili, neboť každý z nich je hostem stejně milým, jako i váženým. Ale je, bohužel, jevem zarážejícím, jestliže se při některých honech zřejmě ukazuje, jak někdo je "vzácným, milejším, vítanějším, hostem" než ti ostatní. Podle mých dlouholetých zkušeností nejsprávnější řešení této choulostivé otázky je, aby si každý střelec, ať místní nebo host, vytáhl lístek s číslem, podle něhož by mu byla po celý hon stanoviště určována. Tak by každý vystřídal stanoviště dobrá i slabší a nikdo by si nestěžoval na protekci nebo zanedbávání.

Další věc, jež bývá velkou slabinou mnoha honů, je ustřelování zvěře, hlavně místními střelci, pozvaným hostům, abych tak řekl "před nosem". Měl jsem několikrát příležitost hrát úlohu statisty na honě, kdy mně ostřeloval místní myslivec bažanty ještě dříve, než se dostali do tahu. To co sděluji není vymyšlené, ani snad vylhané přiznání.

I na pozvané střelce je třeba si někdy postěžovat. Ačkoliv je povinností každého pozvaného, aby svou účast na honě potvrdil a pak také, aby se ve stanoveném termínu a včas na hon dostavil, najde se ještě mnoho takových, kteří se buď vůbec neomluví, anebo tak učiní až na poslední chvíli a tím vystavují vedoucího honu do nepříjemné situace.

Každý kdo je pozván na hon by si měl uvědomit, že pozvání je projevem přátelství a důvěry. Proto povinností takového hosta je splnit tyto podmínky, které předpokládají tuto důvěru a nikdy se nesnažit pozvání nezneužít.

Jestliže jsem se zmínil a učinil několik poznámek jen o některých chybách, jichž se při společných honech dopouštějí střelci myslím, že by nebylo úplné, kdybych tu pominul dalšího důležitého činitele na těchto honech, totiž mysliveckého hospodáře. I tento je jenom člověkem, tudíž tvorem také chybujícím. Není ovšem od něj taktní, zve-li lovecké hosty do "prázdného revíru" s přesvědčením, že to nějak dopadne, anebo proto, aby mohl být pozván na hon k těm majitelům honiteb, které na svůj hon pozval. Věřím ale, že je nezve také proto, aby je nesmyslně vláčel po prázdných polích a lesích.

Proto nepokládám také za seriózní od pravého myslivce, když ihned a bez důkladného uvážení po takovém nezdařeném honě pustí "uzdu" kritice, která mnohdy zasahuje toho, kterého zasáhnout neměla, ale která nejednou i zabolí a mění to, co dřív bylo dobrou vůlí v nenávist a zlobu. Domnívám se, že by každý z takových samozvaných kritiků udělal daleko lépe, kdyby nejprve řádně věc uvážil a pak, pro podruhé si zajistil lepší myslivecké vyžití tím, že by vedoucímu honu (mysliveckému hospodáři) poradil, aby se podobných chyb vyvaroval. Tím by jistě posloužil celé myslivosti víc, než nezřízenou kritikou.

Není také dobrým vysvědčením pro mysliveckého hospodáře, že pozvou na hon (nebo, že musí) větší počet střelců než je, s ohledem na stav zvěře, záhodno. Potom se stává, že honců je málo a při zavádění přicházejí na řadu třeba dva i více střelců, a pak jen jediný honec. Když zajíci dobře drží, zabírají se menší kola nebo leče a následek je ten, že na každého zajíce hned střílí několik střelců najednou. Zajíci jsou pak rozstřílení, nehledě při tom na to, že prohoní-li se celá honitba, nezůstane na budoucí kmenový stav nic.

Nakonec se chci ještě zmínit o povinnosti mysliveckého hospodáře po honě. Ne snad té, jež ho čeká v hospodě o poslední leči, nýbrž o té, která ho poutá jako pravého myslivce a ochránce zvěře k revíru druhý den po honě. Kdy se má mysliveckou dohledávkou o postřelenou zvěř postarat a ukončit muka poraněné zvěři, která byla smrtícím olovem zmrzačena a někde v úkrytu by ještě dlouho za krutých bolestí dohasínala. Tam nelze otálet, ale pospíšit ránou z milosti.

Co říci závěrem. Jen snad popřát k nadcházející sezóně LOVU ZDAR, příjemné myslivecké vyžití, bohaté výřady a ve zdraví se na poslední leči poveselit.


Zpracování dat...