Časopis Myslivost

ŠMUDLÍK

Jak bráchům úsměv na rtech zmrzl  Ota Bouzek
ŠMUDLÍK
Otec tří nedávno dospělých synů a myslivecký hospodář místního sdružení se chystal na noční čekanou. Při pondělku chodíval do lesa zřídka, ale divočáci se poslední dobou v revíru zdržovali a průzračná noc ho lákala tajuplným pojď, pojď, pojď. Sugestivní měsíční světlo luny, každý den se plnící v úplňkový kruh, rozhodlo definitivně. Proč nezkusit štěstí? V práci to nestálo za nic, mladý podnikatel a čerstvý majitel malé stavební firmy, oděn denně v jiné světlé košili a drahém saku, se jako rádoby manažer choval nesnesitelně. Nejen že nedbal rad zkušených, nejchytřejší z chytrých, ale svoje slabůstky a neodbornost vyrovnával arogancí a hrubostí. Vůbec mu nevadilo, že stejně jednal i s člověkem protřelým mnohaletou praxí, který mu věkem mohl být otcem. A tak i kdyby u lesa nic neviděl, alespoň si pod tichým žlutavým a vševědoucím stařečkem porovná myšlenky i uklidní nervy.
Dva jeho kluci, teprve vloni a předloni přijatí za právoplatné myslivce do Hubertova cechu si usmysleli sebrat ze spánku a též se chystali ven. Prahli po lovu spravedlivou vášní nevybouřených a při oblékání se dohodli, že společně zasednou na jednu sedačku, nejlépe k Vojtěchovu poli. Tam bylo nejvíc poryto. Otec nad jejich rozhodnutím podiveně kroutil hlavou, ale zároveň chápal, že po sobotní svatbě kamaráda z níž se, sakramenti jedni, vrátili až v neděli k polednímu, vzájemnou oporu potřebují. Divil se, že raději nezalehnou dospat probenděnou noc, ale neřekl nic. Tušil, že jim do čela tamtamovými rytmy buší jen velice neochotně ustupující kocovina. Na tu si z mládí docela dobře pamatoval. Vždyť žili ve vinném kraji. Ušklíbl se, ale byl s nimi zajedno v tom, že je rozumné dostat se z dosahu častých a přesně mířených matčiných výtek. A že nejlepší lék na bolení hlavy je letní noční vánek přizná každý, kdo ho alespoň jedinkrát ochutnal.

Na konci vinohradu se při kraji vysokého lesa rozešli. Shůry jim přátelsky kynula naleštěná obloha. Obsadili dva posedy ve stěně smíšeného lesa. Křivolakou, zčásti bahnitou louku, časté lákadlo pro černou zvěř přehlédli snadno. Vypadala jako nevěsta začarovaná do stříbrného přehozu, v hluboké noci vášnivě líbaná měsícem. Světlil vzrostlou zanedbávanou trávu a nehrozilo, že by ji vbrzku měl ztemnit nějaký větší mrak. Už léta nekosená loučka vypadala jako čerstvě namydlená tvář dobře zarostlého chlapa. Anebo, šlo-li jenom o představivost v nadnesené člověčí fantazii, o vymýšlenou předtuchu nočního diváka, třeba i jako průsvitná lesní víla před koupelí. Spolu s myslivci věděla, že když voňavý háv na stéblech travin vydrží do rána a rosa ji nakonec celou skutečně omyje. Lovci se zaposlouchali do zvuků noci. Šetřila jimi, stydlivá.

Vítr mlčel, nezpíval ani brumendo, jenom vzdálený potůček slabounce ševelil vlnkami brnkajícími o kamení, ale dost možná jenom proto, aby nezapomněl řeč. Je až s podivem, jak lidé o čarovné tmě málo ví. A ona je přitom ochotna obohatit srdce myslivce či milenců čímkoliv nevídaným. Stačí jen naučí-li se jí člověk rozumět, dokáže-li ji "prokouknout". Pak může bez překážek dohlédnout až k samému zrodu mnoha jejích tajů. Pozve ho potěšena nebývalým zájmem přímo do soukromí. Hospodář se málem lekl přílišného zasnění. Pohnul se, probral, vrátil do reality a pohodlně uvelebil na sedačce žebříku.

Rozplizlý paprsek citrónového měsíce přesvítil protější olšoví. K němu směřovaly pohledy lovců nejčastěji. V tamních mokřadech se prasata ráda zdržovala. Vlevo zašustilo. Prase! Otec ani nevěděl, odkud se samotný kus tak najednou vzal. Dalekohledem lončáka pečlivě obeznával a ejhle, zázrak - nebylo to mámení nočních světel - divočák měl světlou, černými skvrnami oflekovanou deku. Hospodář naň moment udiveně civěl s pusou dokořán, ale jak se ujistil, že po světlém podkladu netancují šlehance šmouh nočních stínů, hnula s ním silná lovecká vášeň. Ve stejný čas si uvědomil, po kom "to" ti kluci mají a představa, nepochybně raritní, vyčiněné škáry pověšené v loveckém pokoji, mu zcela zrušila dosavadní pohodičku. Jediné, co z náhle nepouživatelného mozku ještě vymačkal bylo, že taková šance se naskytne jednou za život. Raritu buď ulovíš hned anebo nikdy.

"Střelím," rozhodl se a sáhl po kulovnici vědom si, že chlapi ze sdružení budou nezakrytě závidět a že v hospodě bude muset zaplatit nějakou tu rundu. Střelí, ať to stojí co chce. Trochu se zachvěl. O slovo a to velmi razantně se hlásila přísná letitá zkušenost. Vzrušení mírnila a slabý vánek (jako by se i vítr z té podívané probudil, aby do lovcových tváří foukl obezřetnost), ji neměl snahu odvát.

Co když to je bachyňka? Zatracená vysoká tráva - znělo v něm a pušku bezděky položil na kolena. Obě ruce potřeboval pro dalekohled.

Možná je to kňourek, ale nepoznám to. Sakra, bachyni střelit nemůžu, já hospodář, ani jako lončáka! To pak chlapy na uzdě neudržím- meditoval a cosi uvnitř mu pořád říkalo, že je to kaneček. Honem mrkl ke zbrani a zase do louky. Kus černé zvěře svižně postupoval ke kraji lesa.

A je to o hubu. Střelíš ho a do roka jdeš pod kytky. Jako Ferda předloni. Ulovil bílou srnu a pak se zabil v autě-. Stín vržený stromy flekaté prase ztmavl. Táhlo k posedu, kde seděli kluci.

Stejně budou chrápat - myslel, když už věděl, že lovit nebude. Zapálil si cigaretu a divočáka za ohybem už neviděl. Přehlédl zbytek lučiny. Zela prázdnotou. Znuděně žonglovala s neostrými paprsky měsíčního svitu. První šluk patřičně vychutnal. Labužnicky nasával nikotinu, když padla rána.

"To jsou ale holomci," pověděl nahlas. Noc zbystřila.

"Že oni to prase složili. No to je jisté. Jestli je to baška, tak ať si mě nepřejí." V nedotknutelném tichu bezohledně lamentoval, nepohnul se, seděl dál, ale prkénko pod zadkem šíleně svědilo. Když mu bylo jako nahému v trní, slezl a místy stařinou skoro po pás se prodíral rovnou za světlem baterky u lesa.

Chlapci postávali nad uloveným divočákem, skoleným podařenou, byť náhodnou ranou a prohlíželi zvláštní, dvojbarevné zbarvení deky. Už z dálky slyšeli otcovo hudrování. Proč mají poslední dobou samé špatné dny? Kdekdo jim jenom nadává!

"Střelí mi bachyni, barbaři," klel přicházející táta a nezvykle jim onikal. Jelikož právě v tom nebylo ani trošku rodinné vzájemnosti, raději mu rozběhlému, o krok ustoupili. Nestáli jenom před otcem, ale i před hospodářem mysliveckého sdružení a na to byl tatík převelice pyšný. Ve chvilce nastoleného ticha hleděli všichni tři na ulovený, zajímavě zbarvený kus. Otec nevěda, co honem povědět, aby si udržel autoritu a přitom ze sebe neudělal hlupáka, pečlivě vybíral slova.

"Je to kňourek. Jaká bachyně? Co to táto meleš o bachyni?" předešel ho starší ze synů.

"Já melu, jo? Tak já melu. Hele, ty cucáku, dostaneš facku budeš vidět. Takovou dardu, že se tě makovice zatočí kolem dokola děsným fofrem, že i ta kocovina z tebe uteče. Tsss, no tohle? Kdyby tě slyšela máma, ta by nám dala. To mám za všechno, co pro vás dělám, darebáci," málem zajíkavě se rozohnil otec, velký to myslivec.

"A mladému přidám druhou, aby mu to nebylo líto. Kolikrát vám mám říkat, že bachyně střílet nebudeme, že si tím prasata v revíru zlikvidujeme? Kolikrát, hmm? Do zblbnutí, co, ne? Do zblbnutí, že jo!" chytl se za hlavu a zatancoval kolečko. Padal mu klobouk, tak si ho honem připlácl na tvář. Kluci vyprskli, ale odvrátili se. Peskoval svoji krev a dávno věděl, že by mu nelhali, že u nohou leží určitě kňourek. Aby rozmělnil otcovský a zbytečně divoký nástup pověděl už mírněji:

"Jak jste mohli v týdle vysoký džungli poznat, že je to kňour? To tedy nechápu." Zapomenutý otazník na konci věty zvýraznil rukama.

"Podle střapce, ne? Viď brácho," stavěl se do obrany mluvčí z dvojice.

"Nu," pípl nejistě lovec lončáka. Všichni tři se sehnuli a naposled, definitivně, odkývali, že černá je samčího pohlaví.

"Vy jste mi pěkná kvítka," přerušil táta ticho. Poslední slova vylekala sovu. Přelétla nad nimi, vykřikla stížnost a zmizela ve tmě. Protivili se jí rušením nočního klidu.

Stejně mám šikovný kluky - pohladil si dušičku, když uléhal vedle spravedlivě oddechující ženušky. Než propadl do snů, byl velmi potěšen, že raritní škára "světlovlasého" prasete nakonec přece jen zůstala doma. Šikulky kluky opravdu měl. Aby se nedozvěděl, jak se při lovu zvláštního prasete všechno doopravdy seběhlo, zážitek pečlivě tajili.

Po skončení myslivecké schůze si členové sesedli do obvyklých formací. Mladí k jedněm stolům a staří zase ke svým. U těch prvních se hospodářův dříve narozený syn chystal ujmout slova. Konspirativně se rozhlédl, zda k jeho doznání není nastrčeno nezvané špiónovo ucho a potom před kamarády rozmotal zapeklitý příběh kolem flekatého divočáka. Musel z duše, ze sebe, ale i za bráchu dostat pravdu ven. Zpověď z hříchu bývá útěchou.

"Dřímali jsme. Brácha do mě dloubl a povídá - hele, liška. Koukám a myslím, že mu haraší v bedně. Zvednu dalekohled a jasné! Kdeže liška. Tu bych v podrostu nemohl viděl. Šeptám mu, co mě prvně napadlo. To není liška, ale jezevec. Brácha na to, že ho střelí. A tak že jo, co? Ne? Jožin zamířil a odmáčkl spoušť," nadechl se vypravěč a ostatní v  pauze upili z piva a nechápavě hleděli - střelit na jezevce?! Žádný se ale na nic nezeptal.

"Zablesklo se a my neviděli nic. Dole v louce bylo ticho, zvěř neprchala a já znervózněl. Všechno se to odehrálo strašně rychle. Bylo mě blbě a v hlavě vrtalo - zrada, zrada, zrada. Kliďánko to mohlo být i prase. Kristovy rány, jenom aby ne bachna, to by nás fotr přerazil, znáte ho. Teprve tehdy mi došlo, že sedí na nedalekém žebři a v mžiku bude u nás. Honem jsme sjeli na zem a rovnou na nástřel. Zhaslý kus jsme našli bez obtíží a první šleh baterky po tom nehybném těle prozradil, že jezevec to není. Koukám na bílý spárek a aniž se hrnu dál, pravím bráchovi: -Tys napálil toho daňka, co chlapi viděli támhle za lesem. Kamaráde, to bude průšvih - předvídám zemětřesení a kouknu ke zvěři. Kluci, nebyl to ani daněk. Prase, divočák, lončák, to byl. Jak já ho rychle obrátil na hřbet, to už se mi do smrti nepovede. Pánové, ten šutr, co se mi utrhl od srdce vážil metrák. Byl to kňourek, lončák. Hurá - chtělo se mi zařvat na lesy." Znovu přejel hospodu podezíravým pohledem. Chlapi hráli karty, vzduch byl čistý.

"Vlevo blikala baterka a táta se blížil. Kývli jsme na sebe s Jožinem a bylo jasné, co budeme mluvit. Povedlo se, i když hospodář nás zkoušel dostat všelijak. A řeknu vám, že vrtání zubů je proti jeho pichlavosti a únavě, která se ještě, potvora pevně držela určitě pevněji než klíště, jako procházka rozkvetlou zahradou. Ještě že nám stál svatý Hubert za zadkem. Možná se také zrovna vracel z nějakého tahu, lovec, copak my víme? Ale takhle divoce jsme lovili naposled. Já vím, Petře, nesměj se. Nikdy se nemá říkat nikdy, i to znám, ale fakt, nekecáme, řekni, brácho. Věřte nám. Přísaháme. Proto vám to tu na sebe slepičíme. Není to snad dostatečný důkaz, že prahneme po polepšení? Na tom přece vůbec nic není." Zasmáli se hodně nahlas a staří hudrali, ať ztichnou, že se na taroky musí soustředit.

"Pane hostinský, doneste nám po pivu. Tedy klukům. Mně a bráchovi sodovku."

"Ale, copak? Dali jste se na pokání? Před čtrnácti dny jsem zrovna vás dva, v neděli po té svatbě, nemohl vyhnat domů pomalu ani vo poledni a teď budete pít žbrdlavou vodu? To sou mi věci," odbrkl Palivec, aniž mu z koutku úst vypadl dávno zhaslý vajgl viržinka.

"Nic takového, žádný alkohol, " zesílil hlas spoluviník Jožin, "večer jdeme s bráchou na čekanou a musíme prubnout, jestli stejně dobře střílíme i úplně střízliví."

Kluci u stolu vybuchli dalším návalem smíchu. Ti od karet poplašeně zvedli hlavy a některý je marně okřikoval. Chlapcům to bylo fuk. A bráchům? Těm nadvakrát. Byli přece v hospodě a ne na hřbitově. A zbaveni těžkého hříchu si najednou připadali lehcí jako skřivan v oblacích.


Zpracování dat...