ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Jemná krása v paroží

Silvie HÁVOVÁ
Jemná krása v paroží
“Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami…”, tak přesně tohle mi blesklo hlavou, když jsem s redakční Felicií chvílemi pendlovala kousíček od okraje srázu na stráni hlubokého lesa. Strastiplná pouť plná výmolů, kořenů a kamenů však byla zakončená úspěchem. Lesní cesta mě vyvedla na rozsáhlou planinu s malým rybníčkem a pohádka mohla pokračovat. Přede mnou stála krásně upravená hájovna, u jejíž vrátek mě již vítala paní Hanka Semecká s úsměvem a se slovy: “Vy jste se asi ztratila, že?” Za zády jí zvědavě vykukovaly dvě děti. Třetí - osmiměsíční holčička se už mé návštěvy nedočkala, a naštěstí pro mě, tvrdě usnula. Ukradenou chvilku jsem se rychle snažila zúročit a paní Semeckou, která vytváří do daňčích shozů vkusné rytiny s mysliveckou tématikou, jsem začala zpovídat.
"To, že jsem začala dělat rytiny do daňčích lopat má vlastně na svědomí můj manžel. Kdysi jsme byli na návštěvě u jeho kolegy, který vlastnil rytinu s motivem daňka. Moc se mi líbila, ale protože jsem nikdy nic podobného nezkoušela a navíc jsem tak trochu skeptik, tvrdila jsem, že něco podobného nedokážu a že to prostě dělat nebudu. Faktem je, že jsem v té době malovala obrázky krajinek a lesní zvěře, a od toho je k rytinám už blízko. Manžel mě neustále přemlouval, abych to zkusila, až mi nakonec přinesl daňčí lopatu. Já jsem si tenkrát samozřejmě vybrala ten nejtěžší motiv, a to muflona. Tak to také podle toho dopadlo. Místo muflona jsem vytvořila spíše nějakého křížence s kozou."

Paní Semecká se však nevzdala. Rytiny stále zkoušela a zkoušela, až se jí podařilo najít si svou techniku a rytí ji začalo velmi bavit. Od té doby již uplynulo téměř 10 let a za tu dobu má na svém kontě tisíce rytin. Tvrdí, že teď už má rytí jako způsob relaxace a s každou lopatou si doslova pohrává. Vybírá si k motivu tvar lopaty i její povrch, dopředu si rozvrhne kam zvěř umístí, a ze které lodyhy udělá třeba kmen stromu. Rytinu zapasuje tak, aby byla pěkná i opticky. K technice výroby říká: "První rytiny jsem začala dělat pomocí provizorní zubařské frézky, jejíž motor jsem okamžitě spálila. Teď již mám frézku, která je upravená a vylepšená, musí mít dost vysoké otáčky. Jelikož lopata, tedy vlastně kost při rytí značně práší, používám kromě odsávání ještě respirátor. Frézka také do ruky přenáší velké vibrace, takže nesmím pracovat moc dlouho a ruku přetěžovat. Optimální doba rytí, a to i pro oči, je tak tři až čtyři hodiny denně s kratšími přestávkami."

Jak se mi paní Semecká přiznala, ze všeho nejtěžší bylo zvládnout anatomii zvěře. Malování obrázků je prý přece jen něco jiného než rytí, při kterém je třeba mít prostorové vidění a cit pro plastičnost. Zvěř, kterou si vybere pro svou rytinu, musí také zapasovat do krajiny, ve které žije. Na první pohled jsou to maličkosti, ale určitě dost důležité, vždyť ostřížímu zraku nimrodů neunikne žádná odchylka od reality. Takže, jak paní Semecká sama řekla, učí se vlastně stále. Jejím nejoblíbenějším motivem je tetřev, ale je schopna Vám do shozu vyrýt v podstatě cokoliv podle Vašeho přání: vysokou zvěř, černou, sv. Huberta, Dianu nebo třeba portrét Vašeho loveckého psa. Na všechny motivy si můžete přinést i svou předlohu. Kromě zvěře u nás žijící dělala paní Semecká na zakázku třeba motivy bighornů, jelence viržinského nebo grizzlyho. V takovém případě musela anatomii toho určitého zvířete předem nastudovat z knih nebo fotografií. Mezi nejpracnější patří například rytiny postav nebo zvěře u nás nežijící. Takové vznikají přibližně měsíc.

A jak je to s odbytem? "Asi od roku 1995 jsem se hodně účastnila výstav, a to hned několika do roka. Ta úplně první byla v Českých Budějovicích na Zemi živitelce. S výstavami jsem prozatím skončila v roce 1999, kdy jsem čekali třetího potomka. Ještě těšně před jeho narozením jsem měla vernisáž v muzeu v Jílovém u Prahy. Takže v podstatě díky účasti na výstavách jsem se dostala do povědomí lidí a musím říct, že o zakázky nemám nouzi. Rytina může sloužit jednak jako dekorace na stěnu, nebo ji lze použít při výrobě lustrů, hodin nebo nábytku. Záleží pouze na přání zákazníka. Velikou radost mi udělaly mé zakázky v zahraničí, zvláště v Kanadě

Měla jsem i hezké výstavy v Německu v Dortmundu, Mnichově a Norimberku, kde se moje práce zvláště líbily, protože Němci, jak je známo, mají ruční práci rádi."

Obchody paní Semecká svými rytinami nezásobuje, má k tomuto způsobu prodeje, jak sama říká, své výhrady. Myslí si totiž, že své zboží nejlépe prodá ona sama. Zákazníkovi předvede výrobu rytiny, popovídá mu o ní, on si všechno prohlédne a může se na cokoliv zeptat. Jsou lidé, kteří vidí daňčí shoz poprvé, jsou ale i lidé, kteří ani nevědí co to je. Prostě a jednoduše - přímý kontakt se zákazníkem je k nezaplacení. Lidé paní Semeckou sami zpětně kontaktují a objednávají si rytinu například jako dárek k životnímu jubileu, pod stromeček či k různým výročím. Zakázkami si tak pokryje téměř celý rok. Aby si zajistila dostatečný počet daňčích shozů, má smlouvu s několika chovnými oborami o odkupu shozů na váhu. Zvláště LZ Konopiště a Hluboká jí vycházejí vstříc tím, že si nabízené lopaty může předem prohlédnout a vybrat ty, které se pro rytí hodí nejlépe. Nedělá si však žádné velké zásoby, protože lopaty během času vysychají a se starým shozem se velmi špatně pracuje. Optimální doba je tak pět až šest let od shozu lopaty. Zákazník si může dodat i vlastní shoz, který však musí paní Semecká předem vidět, aby posoudila jeho kvalitu a zda je možné ho vůbec pro rytí použít. Stalo se, že si zahraniční zákazník přivezl dokonce losí lopatu, na kterou si přál vyrýt grizzlyho. Z této zakázky měla paní Semecká trochu obavu, přece jen losí kost je jiného složení než daňčí, je měkčí, ale hrubší, a navíc poskytuje obrovskou plochu. Ale i to dopadlo na jedničku a zákazník byl velmi spokojený.

Před samotným rytím lopaty paní Semecká očistí a namoří je. Shozy jsou samy o sobě světlé a po jejich namoření světlá rytina lépe vynikne. Po zhotovení rytiny záleží na samotném zákazníkovi, zda si ji bude přát přelakovat bezbarvým matným, či lesklým lakem. Pro její údržbu je to rozhodně lepší.

A jaká je cena takové rytiny? U těch menších a jednoduchých rytin se pohybuje kolem 600 Kč, s náročností motivu se pak cena zvyšuje a může dosáhnout až 4500 Kč. Pokud si zákazník dodá vlastní shoz, pak je cena rytiny o něj samozřejmě snížena. Ještě dražší jsou různé výrobky z rytin. Velmi žádaná je například mísa na ovoce, která je složena ze tří lopat. Na ní je práce nejen paní Semecké, ale i práce truhláře, takže v takovém případě se cena vyšplhá na 5000 až 6000 Kč.

Paní Semecká odmalička miluje přírodu a pobyt uprostřed lesů jí přináší spoustu inspirace. Jak mi na sebe prozradila, jejím velkým snem je napsat knihu o životě ženy na hájovně, kterou by si i sama ilustrovala. Když čas dovolí, ráda by složila i zkoušky z myslivosti a získala tak lovecký lístek. Ne proto, aby mohla lovit zvěř, to by prý ani nedokázala, ale protože je myslivost jejím velkým koníčkem. A taky proto, že by tím určitě udělala radost i svému manželovi - lesákovi.


Zpracování dat...