Časopis Myslivost

VLIV NARUŠENÍ POTRAVNÍHO CYKLU JELENÍ ZVĚŘE NA VZNIK A ROZSAH ŠKOD LOUPÁNÍM A OHRYZEM

Dr. Miroslav Vodňanský
VLIV NARUŠENÍ POTRAVNÍHO CYKLU JELENÍ ZVĚŘE NA VZNIK A ROZSAH ŠKOD LOUPÁNÍM A OHRYZEM
Při vzniku škod působených jelení zvěří na lesních porostech ohryzem a loupáním kůry hraje roli celá řada různých faktorů. Jedním z nich je nedostatečná a kvalitativně nevhodná potravní nabídka. Úživnost biotopu, a tím i jeho ekologická kapacita, je přitom závislá nejen na množství a kvalitě potravních zdrojů, ale v prvé řadě také na jejich přístupnosti pro zvěř. V podmínkách současné kulturní krajiny je však jelení zvěř často donucena pod vlivem nadměrného zneklidňování zdržovat se převážně na stanovištích, které, co se týče dostupnosti potravy, neodpovídají jejím přirozeným potřebám.
Studium denního režimu jelení zvěře prováděné v našich pokusných zařízeních v Nitře potvrdilo, že za normální situace, to znamená pokud má dostatečný klid a stálou možnost příjmu vhodné potravy, se její denní potravní rytmus skládá z většího počtu pastevních fází, probíhajících v různě dlouhých intervalech během celého 24hodinového cyklu. Celková doba příjmu potravy u námi sledované jelení zvěře činila v jarních a letních měsících zhruba 400 až 470 minut (zhruba 5 - 7 hodin), což představuje asi 28 až 33% z celkového 24hodinového cyklu. Přitom převážná část doby strávené příjmem potravy připadala v našich pozorováních na část dne probíhající mezi východem a západem slunce. Během této denní doby se uskutečňovaly prakticky dvě třetiny (65 - 72 %) veškerých pastevních aktivit. Oproti tomu na noční periodu mezi západem a východem slunce připadala pouze jedna třetina (28 - 35 %) z celkové doby strávené příjmem potravy. Jednotlivé fáze příjmů potravy byly od sebe odděleny různě dlouhými časovými úseky, během kterých zvěř převážně přežvykovala přijatou potravu, odpočívala nebo pospávala.

Z tohoto pozorování vyplývá, že pokud není jelení zvěř zneklidňována, tráví během jarní periody, která představuje z hlediska vzniku škod často zvláště kritické období, za příznivého bezvětrného počasí většinu času na pastevních plochách, kde se převážně věnuje příjmu potravy a přežvykování. Teprve v letních měsících se častěji stahuje během dne do hustých porostů, které jí poskytují lepší ochranu proti letním vedrům a hmyzu. Na podzim se nerušená jelení zvěř opět za příznivého počasí s oblibou zdržuje po většinu dne na otevřených pastevních plochách. Také v této době probíhá velká část jejího potravního cyklu během denních hodin. V našich pokusech připadala u nezneklidňované jelení zvěře v podzimním, stejně jako i v následujícím zimním období, i přes značně prodloužené noci zhruba polovina (45 - 60 %) veškeré doby strávené příjmem potravy na denní periodu mezi východem a západem slunce.

Podobné výsledky přinesly také telemetrické studie, které na volně žijící jelení zvěři opatřené vysílačkami prováděl GEORGII v bavorských Alpách. Jak jeho sledování názorně ukázala, měla jelení zvěř v oblasti s maximálním klidem velmi pravidelný denní režim s vysokým počtem krátkých pastevních aktivit, probíhajících v rovnoměrné husté frekvenci během celého 24hodinového cyklu. Oproti tomu u zvěře zdržující se v níže položených polohách s vyšší intenzitou zneklidňování se hlavní část doby příjmu potravy přesunula do nočních hodin, zatímco během dne byl registrován pouze velmi omezený počet krátkých pastevních fází.

Jelení zvěř, která přijímá potravu rovnoměrně v průběhu celého denního cyklu, využívá efektivněji danou potravní nabídku. To pozitivně ovlivňuje nejen její kondici a zdravotní stav, ale má především velký význam pro snížení rozsahu škod na lesních porostech. Tento poznatek vyplývá nejen z četných praktických zkušeností a závěrů z různých studií prováděných v modelových honitbách, ale byl také jednoznačně potvrzen výsledky pokusů v našich experimentálních zařízeních.

Cílem uvedených výživářských pokusů bylo zjistit, do jaké míry ovlivňuje narušení potravního cyklu jelení zvěře intenzitu ohryzu kůry dřevin. V jejich průběhu byl pokusným jelenům umožněn volný přístup k potravě buď nepřetržitě během celého dne, nebo jen v době mezi 19 hodinou večer a 7 hodinou ráno. V prvním případě mohli pokusní jeleni zachovávat přirozený pastevní cyklus a přijímat potravu bez jakéhokoliv omezení. V druhém případě jsme simulovali situaci, kdy je zvěř v důsledku nadměrného zneklidňování v průběhu dne donucena k pobytu v hustých porostech s nedostatečnou potravou a na pastevní plochy vychází pouze v nočních hodinách. Pokus jsme provedli opakovaně v různých ročních obdobích. Jeho první část proběhla v jarních měsících mezi dubnem a červnem, kdy pokusní jeleni měli k dispozici zelenou paši a luční seno. Druhá část pokusu byla provedena v zimním období od prosince do února, kdy jeleni dostávali kvalitní luční seno z první seče. V průběhu pokusů byla uvedená potrava zvěři předkládána buď celodenně (přirozený potravní cyklus), nebo pouze v průběhu nočních hodin (narušený potravní cyklus). V obou případech měli jeleni celodenní možnost ohryzávat kůru kmínků smrkové tyčoviny, které jim byly do pokusných zařízení po celou dobu trvání pokusů pravidelně v čerstvém stavu předkládány. Rozsah ohryzu kůry během pokusných etap byl stanoven podle velikosti ohryzových ploch na předkládaných smrkových kmenech. Při sledování intenzity ohryzu během jarních i zimních pokusů jsme současně prováděli laboratorní analýzy odebraných vzorků kůry, abychom zjistili eventuální souvislost mezi jejím chemickým složením a chuťovou atraktivitou.

Výsledky pokusu jasně ukázaly velký rozdíl mezi ohryzovou aktivitou jelení zvěře s normálním potravním cyklem a ohryzovou aktivitou jelení zvěře s narušeným potravním cyklem (viz grafy 1 a 2). Pokud měli jeleni možnost přijímat potravu v jarních měsících pouze během nočních hodin (narušený potravní cyklus), způsobovali na předkládaných kmenech téměř šestinásobně vyšší ohryz než při celodenní možnosti příjmu potravy (přirozený potravní cyklus). Průměrná denní ohryzová plocha představovala při narušeném cyklu příjmu potravy 1340 cm2, přičemž jednotlivé hodnoty se pohybovaly mezi 220 až 2900 cm2. Jakmile ale jeleni mohli přijímat potravu celodenně, činila denní průměrná plocha ohryzu pouze 240 cm2, přičemž jednotlivé denní hodnoty u jednotlivých zvířat ležely v rozmezí 0 až 530 cm2.

V zimě byla intenzita ohryzu sice celkově podstatně nižší než v jarních měsících, ale i v tomto období se projevil výrazný vliv denního potravního režimu. Při narušeném potravním cyklu způsobovali jeleni více než třikrát větší ohryz kůry předložených smrkových kmenů, než když mohli nerušeně přijímat potravu po celý den.

Uvedené výsledky jasně a přesvědčivě ukazují, že rozsah škod není závislý pouze na početních stavech jelení zvěře a potravní nabídce v daném biotopu, ale je v prvé řadě výrazně ovlivňován tím, do jaké míry může zvěř danou potravu skutečně využívat podle svých fyziologických potřeb. Vysoké početní stavy zvěře sice bezesporu znamenají zvýšené nebezpečí vzniku škod, nejsou ale zpravidla jejich bezprostřední příčinou. Mnohé příklady z praxe dokazují, že lze účinně škodám zabránit i při udržení stabilní populace zvěře. Přitom za minimální hranici pro trvalé zachování stabilní a myslivecky obhospodařovatelné populace jelení zvěře je ve velkoplošném měřítku všeobecně považován průměrný početní stav nejméně 10 až 20 kusů na 1000 ha. V praxi se velmi často projevuje tendence řešit problém škod v prvé řadě pomocí intenzivního odstřelu. Při jeho realizaci se ale mnohdy nebere v úvahu, že nadměrný myslivecký tlak, pokud k němu dochází hlavně v bezprostředním okolí pastevních ploch, krátkodobě problematiku škod zpravidla ještě zostřuje, neboť činí zvěř plašší a vytlačuje ji do méně přístupných hustých porostů s nízkou úživností a zvýšeným stupněm ohrožení škodami.

Je nepochybné, že podstatná redukce stavů jelení zvěře ve svém konečném výsledku může přispět ke snížení škod. Podobný výsledek lze ale často také dosáhnout i při zachování vyšších početních stavů, pokud je jelení zvěři věnována dostatečná péče a je přitom brán maximální ohled na její fyziologické potřeby. Jako jeden z příkladů může posloužit naše pokusná honitba Tilly v korutanských Alpách (Koralpe), ve které se v současné době na ploše necelých 8000 ha zdržuje více než 400 kusů jelení zvěře (zimní stav napočítaný u krmelišť). Přitom i přes průměrnou populační hustotu přesahující 50 kusů na 1000 ha zde nedochází k podstatným škodám. Oproti tomu zhruba před deseti lety byly v této honitbě početní stavy jelení zvěře podstatně nižší a škody v té době dosahovaly i přes prováděný redukční odstřel téměř neúnosné výše.

V souvislosti s péčí o zvěř se velmi často poukazuje na nutnost zlepšování úživnosti honiteb. Samotné zlepšení kvality pastevních porostů, zakládání zvěřních políček a intenzivní zimní krmení však nevede k podstatnému zlepšení životních podmínek zvěře, pokud tato nemůže zlepšenou potravní nabídku v důsledku nedostatečného klidu v honitbě skutečně efektivně využívat. Proto je zajištění maximálního klidu v lokalitách, ve kterých se zvěř s oblibou zdržuje, jedním z nejvýznamnějších opatření právě s ohledem na tlumení škod, jehož důsledné prosazování a praktické dodržování musí být v prioritním zájmu nejen myslivců, ale především také lesníků. Jako vhodné řešení se nabízí stanovení klidových zón v oblastech trvalého výskytu jelení zvěře a cílené soustředění návštěvníků lesa do méně exponovaných lokalit. K tomu je ale na závěr třeba podotknout, že turisté a sběrači lesních plodů jsou bezesporu významnými, ne však jedinými původci neklidu v honitbě. Nejen řadoví myslivci, ale především ti, kdo jsou zodpovědní za plánování a provádění lovu, by neměli zapomínat, že jedním z hlavních faktorů ovlivňujících rozsah zneklidňování zvěře je také výkon myslivosti. Proto právě s ohledem na zabránění mnohdy zbytečných škod hraje velikou roli, jakým způsobem je myslivost v praxi provozována.


Zpracování dat...