ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

MYSLIVOST ANO ČI NE?

Zdeněk DOSTÁL
MYSLIVOST ANO ČI NE?
Jsem myslivec a myslivost mám rád. Mám rád přírodu, zvířata i lov. Někomu se to může zdát nenormální - mít rád zvířata a současně je usmrcovat. Mně ne. Vysvětlím vám proč. Vše se pokusím zakomponovat do současné diskuse o nově vznikajícím zákoně o myslivosti a s ohledem na ochranu přírody. Můj článek je i kritikou do vlastních řad.
Hlavní argument odpůrců myslivosti je z kategorie hysterického pseudohumanismu: "Myslivci jsou vrazi" říkají a vůbec jim nevadí, že před chvílí dojedli vepřovou se zelím. Je až nepochopitelné, jak bezcitní mohou být lidé k hospodářským a laboratorním zvířatům a současně přecitlivělí vůči psům a volně žijícím živočichům. Všem těmto rádoby humanistům doporučuji jednu věc. Zajděte si do nějakého velkokapacitního koncentráku pro krávy, vepře nebo drůbež. Poté si zajděte na jatka a pak si sedněte na posed s nějakým myslivcem. A jsem strašně zvědavý, jak budete mluvit po těchto zážitcích. Odsuzovat někoho, že střílí zvěř nebo toulavé psy a mít přitom plnou pusu telecího řízku, je velmi neuvážené.

Život na této planetě je tak zařízen: ze smrti jednoho organismu vzniká život druhého. Člověk na tom nic nezmění. Najdou se lidé - vegetariáni, kteří odmítají jíst maso právě kvůli smrti jiného živočicha a nechtějí si uvědomit, že není absolutně žádný rozdíl mezi zabitím prasete a poražením stoletého stromu. V obou případech se jedná o totéž - ukončení existence živého organismu. Každý organismus něco prožívá a každý bez rozdílu si uvědomuje svůj konec. Jinak by se nejednalo o živý organismus.

Člověk má tu zvláštní vlastnost, že vše poměřuje podle sebe, podle svých pocitů a prožitků. Navíc jako pravděpodobně jediný živočich, díky schopnosti myslet, si uvědomuje svou minulost a budoucnost. To zvířata nedovedou a žijí pouze v přítomném okamžiku. Dokážou si pamatovat určité věci - učit se, ale jejich vnímání světa je "teď a tady". Rychlé a humánní usmrcení je tedy z hlediska "vyššího řádu" naprosto přirozené a normální. Pokud se budu rozpakovat zahubit nějaký živý organismus, umřu hlady. Naše těla jsou taktéž vystavena ataku miliónů různých organismů, až nakonec člověk podlehne, umírá a stává se součástí potravního řetězce (pokud nedojde ke zpopelnění).

Co by asi lidé jedli, kdyby nikdo nechtěl usmrcovat živé organismy? Staneme se snad proto všichni vegetariány, byť charakterem svého zažívacího traktu patříme mezi všežravce? Konzumací masa se na smrti zvířat každý nepřímo podílí.

Usmrcování jiných organismů z důvodu nutnosti není nic amorálního, ale musí se dít maximálně ohleduplně. Štvanice, naháňky, lov do želez a podobně je nepřijatelný způsob lovu. Lov sám o sobě špatný není a všichni odpůrci se musí nejspíš naučit myslet komplexně.

Přes problematiku usmrcování zvířat se dostávám k dalšímu stěžejnímu tématu poslání a smyslu myslivosti. Již pravděpodobně nikdy se v našich končinách nedostaneme do situace, aby život volně žijících větších zvířat mohl probíhat bez zásahu člověka. Dnešní kulturní krajina je na hony vzdálená přírodě v době, kdy se tito živočichové vyvíjeli, tedy před rozvojem zemědělství. Potravní řetězce velkých býložravců jsou silně narušeny nepřítomností velkých predátorů - rysů, vlků a medvědů, radikální změnou biotopů, vysokou hustotou lidských sídel a spoustou dalších civilizačních faktorů. Jinak řečeno planeta je přelidněná. To je ale jiné téma.

Z uvedeného vyplývá, že bez pomoci člověka by zde již nebyl žádný srnec, jelen či zajíc. A není už podstatné, zda by došlo k vymření díky nedostatku potravy, či k přemnožení a následnému vyhynutí z důvodu nějaké epidemie. Příroda se dnes bez pomoci člověka v době nouze a bez lovu, v okamžiku přemnožení určitého druhu, neobejde.

Klasickým příkladem je liška. Ve světě zemře ročně několik desítek tisíc lidí po nakažení vzteklinou. Myslivci proto provedli několikrát v posledních letech vakcinaci hlavního přenašeče - lišek proti vzteklině a ty se u nás nyní tak přemnožily, že leckde hrozí vyhubení posledních zbytků drobné zvěře. Opačné je to se srnčí zvěří. Ve většině honiteb je přemnožena, dochází k velké vnitrodruhové konkurenci, stresu a pakliže přijde tuhá zima jako v letech 1995-96, velké množství oslabených kusů hyne - u nás tehdy to byla zhruba polovina kmenových stavů. Přemnožená je i černá zvěř, proto nejspíš vypukají epidemie prasečího moru.

Zcela určitě vás napadlo, že vše by řešilo navrácení velkých predátorů do přírody. Jsem pro! Ale to musíme napřed zalesnit 80 zemědělské půdy a zlikvidovat asi 4000 vesnic a veškeré chatové oblasti. Velcí predátoři totiž potřebují ke svému životu obrovská teritoria bez trvalé přítomnosti člověka. Při současné populační hustotě je tedy smysl myslivosti neoddiskutovatelný. Někdo se o to vše musí starat. Není důležité kdo, ale někdo to dělat musí. Myslivci to už dělají stovky let, proto není důvod to měnit.

Bohužel nebyli bychom lidé, kdyby fungovalo všechno stoprocentně. To, že rapidně ubývá drobné zvěře a velká zvěř je většinou přemnožena, je důsledkem mimo jiné špatného přístupu některých myslivců. Nechtějí si uvědomit v čem je poslání myslivosti a vše berou jen jako zábavu. Těch, kteří nejdou do revíru jak je rok dlouhý je hodně a o to víc potom chtějí pořádat společné hony na drobnou zvěř a uspokojit tak svůj lovecký pud. Ne myslivost, ale přístup některých myslivců je špatný.

Nezodpovědné chování však není výsadou jen myslivců, ale je charakteristické pro celou současnou civilizaci. Nebudu teď rozebírat jednotlivé případy, kdy si lidstvo pod sebou řeže větev a ještě se přitom vychvaluje, jak je pokrokové, technicky vyspělé či humánní. Uvádím to proto, že někteří myslivci budou mé názory vnímat jako zradu a já cítím, že vytrhnout chování myslivců z kontextu by bylo trochu nefér. Až na světlé výjimky se celé lidstvo chová notně přihlouple a bohužel myslivci nejsou o nic lepší. Stavy zvěře to dokazují.

Úkolem člověka mimo jiné je chovat se k životnímu prostředí tak, aby nebyla ohrožena sama podstata života. Člověk nemůže existovat sám o sobě, je součástí nesmírně složitých přírodních vazeb a bez funkční přírody je odsouzen k zániku. Technologický pokrok může jeho konec pouze oddálit. Šílené krávy nebo AIDS jsou toho důkazem. Kdo si to neuvědomuje, ten si snad nezasluhuje žít. Nejde teď o nějaké plané moralizování či katastrofické harašení. Jde o logiku věci, neboli zdravý selský rozum. Jak vypadala a jak fungovala příroda v době, kdy se vyvíjel člověk? A jak dalece je člověk závislý na přírodě - půdě, lesích, fauně i flóře? Může existovat bez toho všeho? Co myslíte? Ne, vracet se do jeskyně a na stromy není opravdu nutné. Kompromisní řešení je možné. Nevím, zda lidstvo najde dostatek síly a odvahy k pohledu do zrcadla. Pevně doufám, že ano. Vnitřně jsem však připraven na obě varianty. Ale zpět k myslivosti.

Samotní myslivci nejsou schopni objektivně stanovit výši odstřelu, respektive výši optimálního počtu toho kterého živočišného druhu. Při jarním sčítání (proč ne až na podzim?) počty drobné zvěře obvykle nadhodnocují, aby mohli pořádat hony, velkou zvěř zpravidla podhodnocují, protože lov je mnohem náročnější na znalosti a čas. Počtem lišek se ani nezabývají - lov se neplánuje. Přitom jedna liška dokáže za rok zlikvidovat mimo jiné více než 30 zajíců.

Vrcholem všeho je úřady tolerovaný odlov zajíců za situace, kdy jeden živý zajíc stojí 1900 Kč. Je to nejspíš proto, že o lovu rozhodují na Okresním úřadě a Ministerstvu zemědělství opět myslivci. Živý zajíc tak má větší hodnotu než ulovený srnec a kilogram zaječí zvěřiny vyjde v přepočtu na 400 až 500 Kč. To je jako kaviár! A ti samí myslivci, kteří v našem sdružení odstřelili 50 zajíců a s odpuštěním prožrali téměř 100 000 Kč, se vymlouvají, že nemají pár tisícovek na krmení pro srnce a bažanty! Samotná problematika přikrmování zvěře je také významné téma. Někde jsem četl, že zvěř by se neměla přikrmovat, aby nedocházelo k přemnožení a tak odpadne i potřeba lovu. V kulturní krajině se člověk o zvěř musí starat, to jsem již vysvětlil. Okamžikem odjezdu posledního kombajnu z pole nastává pro větší živočichy období nouze. Ne až v zimě při sněhové pokrývce, ale hned po žních. Pokud člověk nepřikrmuje, zvěř strádá, je oslabena a z různých banálních příčin hyne. Bez přikrmování by došlo k totálnímu vyhynutí. Na holé oranici toho moc k snědku není a ve smrkové monokultuře taky ne.

Na druhé straně mě šokují myslivci, kteří zavezou do zásypu bažantům plesnivé obilí a tváří se, že je to normální. Na mou výtku mi dotyčný myslivec řekl: "A co jsem s tím měl dělat? Vždyť oni si to bažanti přeberou." Svým slepicím by takové obilí nenasypal, protože ví, že je toxické. Přikrmování nekvalitním a nevhodným krmivem je, bohužel, velmi rozšířený nešvar v mnoha mysliveckých sdruženích.

Celý proces chovu a lovu zvěře je nesmírně složitý a proto do něj musí vstoupit ekologové, přírodovědci, uživatelé pozemků - lesníci a zemědělci, ochránci zvířat apod. Nejen vlastníci půdy a myslivci, ale všichni ti, kterých se problém dotýká. Je až nepochopitelné, jak jsou vyzdvihována práva vlastníků pozemků a naprosto ignorováni zemědělci, kteří jejich pozemky obdělávají. To, že vlastním zemědělskou půdu nebo les, neznamená, že jsem automaticky vlastníkem volně žijících živočichů. Zvířata migrují sem a tam a nic neví o našich pozemcích.

Průměrná výměra zemědělské půdy v naší republice na jednoho vlastníka je kolem 3 ha na několika parcelách. V naší tisícihektarové honitbě je těch vlastníků asi 600. Větší část z nich bydlí po celé republice. Drtivá většina své pozemky neužívá - pronajímá je, a ani nevědí, kde se tyto pozemky nacházejí. Tito lidé nejsou schopni, v dobrém slova smyslu, ovlivňovat hospodaření se zvěří na svých pozemcích. Honební společenstvo je jen zástěrka, o žádné demokratické prosazování oprávněných zájmů vlastníků se nejedná ani náhodou. Jednou za rok se sejde pár nejhorlivějších myslivců z řad vlastníků půdy s několika dalšími vlastníky v místní hospodě, sní srnčí guláš, urazí pár piv a ani mnohdy nevědí, kolik se střelilo zvěře.

A pokud se nějaký vlastník v této republice zajímá o skutečné stavy zvěře a počty odlovených kusů, jedná se o bílou vránu. Na informace podobného typu musí mít nárok každý občan, a proto by mělo dojít k pravidelnému povinnému místnímu uveřejňování. Není přece důvod něco tajit. Nebo snad ano?

Nepřikládejme proto vlastníkům pozemků větší význam než doopravdy mají. Byli to právě oni, kdo takřka zlikvidoval zvěř v Itálii, Anglii nebo ve Francii. Příroda - zvěř není jejich, je všech a podle toho se k ní chovají. Důkazem je snaha o zavedení miniaturních honiteb o výměře 200 ha a menších. Všichni tito filutové chtějí především střílet a střílet. O právo vlastníků jim nejde ani náhodou. Kalkulují s přirozenou vlastností zvířat rozptylovat se rovnoměrně po krajině - vystřílenou honitbu poměrně rychle osidlují mladí jedinci z okolních honiteb.

Jedno sousední myslivecké sdružení (mají 500 ha) takto "hospodaří" už osm let. V roce 1993 odstříleli oficiálně 15 kusů srnčí zvěře, před třemi lety už jen šest kusů. Jejich lov je tak intenzívní, že zvěř nestačí jejich honitbu znovu osidlovat. Pokud mi nevěříte, projděte se naší honitbou po hranicích při obnově - novém sněhu. Rozdíl v množství stop je tak markantní, že ho zaregistruje i laik (na hranicích s jejich honitbou nejsou téměř žádné). Bohužel ve finále začnou lovit všichni (hloupost je nakažlivá) a zbývající zajíci a srnci skončí v ZOO.

Výměra a umístění honitby musí splňovat nároky zde žijících živočichů a honitby je nutno vytvářet v prvé řadě s ohledem na toto hledisko. Zájmy všech ostatních - lidí jsou zde naprosto bezpředmětné. V této souvislosti musím varovat před dalším extrémem. Ve Spojených státech (i v Západní Evropě) nemají žádné honitby a každý si loví kde chce. V určitý den vyrazí zástupy lovců do přírody a střílí vše, co se pohne. Několik desítek z nich skončí v márnici a zvěř mizí před očima. To není proklamovaná svoboda, to je barbarství.

Zastavme se u dalších zainteresovaných skupin. Zemědělci a lesníci (myšleno uživatelé lesů) mají na přírodu, potažmo na myslivost největší vliv. Čím se převážně zvěř živí? Tím co roste na polích a v lesích. Pokud budou lesníci vysazovat smrkové monokultury (a nutit jelení zvěř k okusu) a zemědělci osívat stahektarové lány jednou plodinou, zvěř bude strádat. Tak jako lidé na betonovém sídlišti, kde se dá přežívat, ne žít.

Tyto dvě skupiny lidí je potřeba maximálně zaangažovat do procesu ochrany přírody. Myslivci jim musí platit něco na způsob pronájmu, protože to je ta nejlepší investice. Pokud budeme zemědělce a lesníky přehlížet, těžko je přesvědčíme, aby vysazovali smíšené lesy, aby snížili výměru honů na deset hektarů, aby používali postřiky šetrné k přírodě, aby pomohli s obnovou remízků, mezí, hájků a větrolamů, aby souhlasili se zatravněním a zalesněním svažitých a zamokřených pozemků apod. Tímto směrem se musí napřít úsilí všech lidí, kteří rozumí přírodě a chtějí jí i sobě pomoci.

Že to je spousta práce a peněz? To není problém. Nezaměstnaných lidí na práci je dost, peněz taky. Když máme několik stovek miliard na sanaci vytunelovaných bank, proč bychom neměli mít pár miliard na sanaci přírody? A věřte, že investice do přírody je tou nejlepší investicí jaká existuje. Stačí se naučit správně počítat a do všech oblastí lidské činnosti zahrnout vliv degradované nebo naopak funkční přírody. Co myslíte, kolik nás v průměru stojí zdravotní péče o člověka, který žije na sídlišti v průmyslové oblasti, a kolik o člověka z polosamoty v lese? A nebo - jaký pracovní výkon podává panelákový člověk přesycený slaboduchými telenovelami a krváky oproti "zahrádkáři" z vesnice? Že neexistují vědecké důkazy? Právě proto, že neexistují, je nutno se spolehnout na cit a intuici. Bohužel, ve městě nejspíš obojí člověk ztrácí.

Veškerá opatření na ochranu přírody by se minula účinkem, pokud by zde nebyl někdo nezávislý, kdo by prováděl kontrolní činnost. Nápad se sloučením myslivecké, vodní, lesní a jiné stráže do jediné funkce placené státem, je vynikající. Myslet si, že myslivci uhlídají sami sebe (ten, co nasypal plesnivé obilí bažantům, je členem myslivecké stráže), nebo že policisté dokáží zabránit devastaci přírody, je směšné. Lidé chránící přírodu jí musí rozumět, to znamená, že musí mít patřičné vzdělání a musí den ně provádět obchůzky svěřeným územím. Proč myslíte, že japonská auta jsou tak kvalitní? Je to proto, že při výrobě funguje až sedmistupňová kontrola.

Řešit černé skládky či pytlačení je samozřejmost, ale rozsah práce těchto strážců je mnohem širší. Monitorování množství jednotlivých živočichů, stavu zeleně, způsobu přikrmování a lovu zvěře, znečišťování vodních toků, usměrňování návštěvníků přírody (zvláště pubertální motorkáři jsou postrachem všeho živého) a podobně je jen krátkým výčtem náplně práce těchto lidí. A my ostatní jim za to musíme zaplatit. Že na celou republiku jich musí být několik tisíc a bude to větší výdaj, je myslím jasné. Narozdíl například od Temelína se investice do přírody několikanásobně vrátí.

V této souvislosti se nemohu nezmínit o zvláštní skupině milovníků přírody - chatařích. Rozlézají se krajinou jako mor. Tak strašně milují přírodu, že alespoň o víkendu jí musí být na dosah a nechápou, že postavením chaty svoji milovanou přírodu ničí. Pro zvěř je taková krajina nepoužitelná. Omluvou jim budiž to, že na betonovém sídlišti se opravdu žít nedá. Řešením však není vlastní chata, ale maximálně vytížená rekreační zařízení a penziony.

A nyní kousnu do zvláště kyselého jablka - odstřelu toulavých psů a koček. Pes a kočka jsou domestikované šelmy. Páníček se o ně hezky stará, zajišťuje jim stravu, přístřeší a odborné ošetření. A pejsánek večer vstane z pohovky, proplíží se do zahrady a dírou v plotě hurá do přírody. Prohnat srnce a zajíce, pobavit se. A k ránu šupky dupky zpátky do bezpečí.

Je mi naprosto lhostejné, zda někdo zakáže odstřel toulavých psů a koček. Nekompromisně budu likvidovat tyto nepřirozené predátory, proti kterým nemá příroda šanci. Oni nežijí v přírodě celý rok, oni nejsou vystaveni nepřízni počasí a riziku hladovění. Naopak požívají přepychové ochrany od svého majitele. Ne z hladu, ale pro zábavu se prohánějí honitbou a nepředstavitelně škodí. Nikdy v životě bych si nedovolil vystřelit na chráněného rysa, vlka či jezevce. Domestikované šelmy však nemají ve volné přírodě co dělat, nepatří do ní a kdo má přírodu opravdu rád a rozumí jí, musí zakročit.

Nedejte se mýlit povídačkami o náhodně zaběhnutém psu. Drtivá většina odstřelených psů a koček chodila do honitby denně, především v noci. Pokud nevěříte, obejděte si při obnově nějakou vesnici. Budete se divit.

Není v lidských silách zjišťovat majitele toulajícího se psa či kočky a následně ho přesvědčovat, aby si spravil plot. Je a musí být povinností každého majitele zabezpečit tato zvířata tak, aby se netoulala. Pokud je mají opravdu rádi, tak to udělají a nebudou své miláčky vystavovat riziku zastřelení. Šance, že myslivec zastřelí náhodně zaběhnutého psa je stokrát nižší než ta, že takového psa přejede auto. Budeme snad proto zakazovat auta?

Vzdělávání myslivců je také zajímavé téma. Ten, kdo žije odpovědně, ví, že se musí učit celý život. Nechápu, jak může někdo požadovat lovecký lístek bez načerpání alespoň základních informací o zvěři, kterou chce lovit. Nejenže složení zkoušek z myslivosti a z používání zbraně je nezbytností, ale navíc je nutné zavést povinné doškolování a přezkušování myslivců. Divili byste se, co všelijakých individuí je mezi myslivci, jak chatrné vědomosti o přírodě mají a jak nebezpeční jsou pro své okolí s puškou v ruce. Mnohdy se jedná o pozůstatky "lidových" myslivců s rudými knížkami.

Dalším diskutovaným tématem je pronájem a užívání honiteb cizinci nebo někým, kdo nežije v blízkosti honitby. Řečeno lapidárně: doma si vše vystříleli a teď to chtějí vystřílet i u nás. Mám-li coby myslivec řádně vykonávat právo myslivosti, musím žít v bezprostřední blízkosti honitby. Dojíždění několik stovek kilometrů, popř. najímání si myslivců v místě honitby, je nesmysl. Takový systém vychází vstříc lovcům, ale ignoruje přírodu. Přednost ze zákona musí dostat ti, co v blízkosti honitby žijí.

Na likvidaci zvěře se podílí nemalou měrou tržní nájemné z honitby. Na vlastní oči jsem byl svědkem, jak z jedné oblasti na Šumavě během tří let zmizeli jeleni (o dovolené rád vysedávám s dalekohledem na posedech). Majitelka penzionu mi potvrdila, že byli vystříleni zahraničními lovci. Myslivec, pokud z finančních důvodů nemusí, tak neprodá odstřel zvěře jinému myslivci. Nájemné proto musí být stanoveno taxativně, zvlášť vlastníkům pozemků a zvlášť zemědělcům a lesníkům.

Další téma vyzní pro myslivce obzvlášť nepříznivé - umělý odchov zvěře za účelem následného odstřelu. Smyslem tedy není obnovit stavy zvěře, ale zastřílet si na živý terč. Je to ostuda a tragédie současně. Pro přírodu jsou uniknuvší jedinci z umělých chovů katastrofou. Nemají naučené správné modely chování a jejich případní potomci degenerují celou populaci. Je to mimo jiné jeden z důvodů proč zmizeli bažanti. Umělý chov není smyslem myslivosti. Myslivec musí vytvořit v honitbě takové přirozené podmínky, aby se zvěř mohla bez problémů reprodukovat. Zde se můžeme hodně přiučit u Poláků. A případný přebytek si může za odměnu odlovit pro svou potřebu. Chovat bažanty ve fóliovníku je slepá ulička.

Na okraj jedna malá poznámka. Směji se žabomyší válce o to, která zvířata se budou nazývat zvěří. Záměrně jsem užíval různé pojmy, abych dal najevo, že důležitý je náš přístup k přírodě, na názvu nezáleží.

Závěrem menší resumé. Funkční příroda je pro život člověka nepostradatelná. Vydat ji v plen uživatelům - myslivcům, zemědělcům, lesníkům či rekreantům znamená kolaps. Vyřadit kohokoliv přímo zainteresovaného z procesu rozhodování, nebo neprovádět důslednou kontrolu, znamená totéž. Hledejme společnou řeč a především učme se od přírody. Jinak...

P. S. pro myslivce: Novináři a ani můj článek nezpůsobili to, že 50 % veřejnosti nás odsuzuje. Způsobili si to všichni myslivci svými neadekvátními praktikami. Ani zdaleka jsem je v tomto článku neuvedl všechny.


Zpracování dat...