ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

ZHORŠENÉ ŽIVOTNÍ PODMÍNKY ZAJÍCŮ V LETNÍM OBDOBÍ A MOŽNOST JEJICH ZLEPŠENÍ

Dr. Miroslav Vodňanský
ZHORŠENÉ ŽIVOTNÍ PODMÍNKY ZAJÍCŮ V LETNÍM OBDOBÍ A MOŽNOST JEJICH ZLEPŠENÍ
Pojem doby nouze pro zvěř je většinou automaticky spojován se zimním obdobím. Proto si také mnoho lidí v souvislosti s mysliveckou péčí o zvěř v prvé řadě vybavuje v mysli obraz myslivce, starajícího se o plné krmelce v zasněžené krajině. Naprosto odlišná situace je u zajíců, pro které skutečné kritické období nepředstavuje zima, ale naopak doba od pozdního jara do začátku podzimu.
Na začátku jarního období představuje zemědělsky intenzivně využívaná krajina pro zajíce zpravidla velmi vhodné životní prostředí. Nejenže mají v tuto dobu k dispozici dostatek živinami bohaté potravy, ale především také mohou prakticky celé rozsáhlé polní plochy využívat jako životní prostor. Do daleka přehledná krajina s nízkým porostem jim umožňuje na bezpečnou vzdálenost rozpoznat nebezpečí a včas uniknout před přirozenými nepřáteli. Pouze u čerstvě narozených zajíčků dochází v této době v důsledku nepříznivého počasí a působení přirozených nepřátel často ke zvýšeným ztrátám. Jejich skutečný rozsah a význam pro populační přírůstek je však mnohdy přeceňován.

Postupem jara se životní podmínky zajíců, jejichž jediná ochrana před četnými přirozenými nepřáteli spočívá v časném rozpoznání nebezpečí a rychlém útěku, v důsledku prudkého vegetačního růstu zemědělských plodin velmi rychle zhoršují. Zvlášť obtížná situace pro ně nastává, jakmile hustě rostoucí plodiny, např. obiloviny nebo řepka, dosáhnou výšku přes 40 cm. Ve vysokém, hustém porostu mají totiž zajíci nejen značně omezený výhled, ale také velmi ztížené únikové možnosti v případě náhlého nebezpečí. Jejich zvláštní stavba těla s dlouhými zadními běhy a krátkými předními běhy, která jim v otevřeném prostoru velmi dobře umožňuje rychlý start a obratný útěk, se v tomto případě mění ve značnou nevýhodu, neboť způsobuje, že jakýkoliv, dokonce i pomalý pohyb je ve vysokém, hustém porostu spojen se značným vypětí sil. Za těchto podmínek je naproti tomu liška jako jeden z hlavních přirozených nepřátel zajíců ve velké výhodě. Nejenže je schopná svou kořist na dálku lokalizovat pomocí svého výtečného čichového smyslu, ale může se v hustém vysokém porostu i velmi rychle pohybovat.

Poněvadž se velké části polních ploch v závislosti na klimatických podmínkách nejpozději v období od konce května do poloviny června stávají pro zajíce jako stanoviště nevhodné, zužuje se od této doby velmi značně jejich životní prostor. Současně s tím se pro ně zpravidla zhoršuje i potravní nabídka, neboť u většiny kulturních rostlin dochází v pokročilejším vegetačním stádiu v důsledku postupujícího ukládání dřevnatých látek do jejich stonků a listů ke značnému snížení jak jejich chuťové atraktivnosti, tak i výživné hodnoty.

Začátkem letního období se zajíci shromažďují převážně na okrajích polních celků, a to hlavně v místech, kde v tuto dobu nejenže snadněji nacházejí vhodnou potravu, ale zároveň se i mohou v méně hustém rostlinném krytu snáze pohybovat. Čím omezenější je nabídka těchto vhodných stanovišť během letního období, o to menší je skutečná biologická kapacita prostředí pro zajíce. Důležitou roli hraje ekologická struktura krajiny. Čím menší je počet druhů zemědělských plodin a čím větší rozlohu mají jednotlivé polní celky, o to více se zajíci v tomto kritickém období soustředí na několika málo plošně omezených vhodných stanovištích. Co to v praxi znamená, můžeme si lehce představit na jednoduchém modelovém příkladu. Pokud v honitbě s průměrnou jarní hustotou kolem 30 zajíců na 100 ha se jejich skutečně využitelný prostor ještě v době před sklizní obilovin zmenší na pouhou jednu desetinu celkové plochy, připadají při teoretickém pravidelném rozptýlení i bez ohledu na populační přírůstek 3 zajíci na 1 ha zbývajících vhodných stanovišť. V přepočtu to znamená dočasně průměrnou populační hustotu 300 zajíců na 100 ha využitelné plochy. Takto dochází dokonce i při celkově nízké nebo přiměřené populační hustotě zajíců k časově omezenému lokálnímu přezvěření určitých stanovišť, které myslivci vzhledem k bohatému rostlinnému krytu v této době většinou vůbec nezpozorují. Stejně tak ale zpravidla nezaregistrují ani zvýšené ztráty, především u mladé zvěře, ke kterým za těchto okolností nevyhnutelně dochází.

Nevyhnutelným následkem vysokých koncentrací zajíců na malých plochách je oslabení jejich organismu z důvodů značného stresového zatížení a nadměrné potravní konkurence. Zhoršená kondice a vysoká koncentrace zvěře na omezeném prostoru značně usnadňuje přenos parazitů a zárodků různých infekčních onemocnění. Zúžení vhodného životního prostoru zajíců se navíc časově kryje s jejich hlavním reprodukčním obdobím, neboť právě v době mezi dubnem a červencem se rodí největší počet mladých zajíčků. Poněvadž většina z nich přichází na svět právě v době, kdy se gravidní zaječky soustředí na prostorově omezených plochách, jsou u nich nadměrně vysoké ztráty, dokonce i za příznivého počasí, nevyhnutelné. Mladí zajíci jsou totiž velmi citliví vůči parazitům a původcům bakteriálních onemocnění, jejichž přenos je na těchto exponovaných stanovištích v důsledku dočasně vysoké populační hustoty zajíců značně usnadňován. Kromě toho se mladí zajíci stávají velmi snadnou obětí přirozených nepřátel, kteří se cíleně stahují na místa se zvýšenou koncentrací zvěře. Tato místa se tímto stávají pro zajíce i jinou drobnou zvěř takzvanými ekologickými pastmi, jejichž nebezpečí je o to větší, čím menší je ekologická členitost krajiny. Velmi často se v letním období zajíci shromažďují především v blízkosti silnic, jejichž okraje pro ně mnohdy představují velmi lákavá stanoviště s atraktivní potravou.

Kritická situace pro zaječí zvěř přetrvává i v době po ukončení žní, jakmile je velká část polí podmítnuta nebo zorána. V tomto období se zajíci znovu stahují často z velkých vzdáleností do míst, kde mohou nalézt vhodnou potravu. V důsledku toho dochází také v této době k jejich nadměrným koncentracím na prostorově omezených plochách se všemi uvedenými negativními následky. Tato stanoviště představují opět typické ekologické pasti. Například se zajíci velmi rádi zdržují zejména v okolí silnic, zvláště pokud jejichž travnaté kraje představují jediné zelené plochy mezi zoranými poli v dalekém okolí.

Většině negativně působících faktorů lze vhodnými mysliveckými opatřeními úspěšně čelit. V jednom musí mít ale myslivci absolutně jasno. Doby, kdy bylo možné zejména v nížinných oblastech dosahovat vysokých výřadů zaječí a jiné drobné zvěře bez zvláštní myslivecké péče, jsou nenávratně pryč. Čím více negativních faktorů v dnešní kulturní krajině na zvěř působí, o to důležitější je cílevědomá celoroční práce v honitbě. Přitom je třeba mít na vědomí, že dobře provozovaná myslivost klade vysoké nároky nejen na volný čas, ale i dostatečné finanční prostředky, bez kterých jsou opatření na zlepšení životních podmínek zvěře v dnešní době nemyslitelná. Ale ani dostatek času a materiálních možností nestačí k úspěchu, pokud chybí odborné vědomosti o potřebách zvěře a schopnost správně posoudit její situaci v daném životním prostředí.

Pro mysliveckou praxi existuje celá řada praktických návodů jak zlepšovat životní podmínky nejen zajíců, ale i ostatních druhů drobné zvěře v současných agrárních ekosystémech. Většina z nich již byla popsána v různých obměnách v četných odborných publikacích, mimo jiné i na stránkách časopisu Myslivost. O tom, že intenzivní myslivecká péče má i za ne zrovna příznivých ekologických podmínek dobré vyhlídky na úspěch, dokazují praktické zkušenosti z mnoha dobře vedených honiteb. Jako jeden z příkladů může posloužit honitba Wilderndürnbach, která je názornou ukázkou toho, co lze dosáhnout intenzivní péčí o zvěř a její prostředí dokonce i v dnešní době. I když se jedná o honitbu, nacházející se v Rakousku, kde jsou poněkud odlišné podmínky, přesto může její konkrétní příklad posloužit jako návod k a myšlení i pro mnohé české myslivce. Honitba Wilderndürnbach, nacházející se v Dolním Rakousku v bezprostřední blízkosti českých hranic, má celkovou rozlohu 2.140 ha a lze ji charakterizovat jako typickou polní honitbu v oblasti s intenzivní rostlinnou výrobou. Podíl dřevin, převážně polních remízů a ochranných stromových pásů, činí pouhých 5,6 % celkové plochy. Ještě počátkem devadesátých let bylo zde ročně stříleno kolem 400 zajíců. V roce 1999, to znamená zhruba o pět až osm let později, dosáhl počet ulovených zajíců již 2.084 kusů. O rok později, v roce 2000, bylo v této honitbě uloveno dokonce 2.692 zajíců, což představuje průměrný úlovek 125 zajíců na 100 ha honební plochy. Zvlášť pozoruhodná je ale skutečnost, že při zaječím sčítání, provedeném po ukončení lovecké sezóny na závěr roku 2000, činila průměrná zjištěná hustota přežívajících zajíců dalších 129 kusů na 100 ha.

Jaké jsou hlavní příčiny pro tak značný vzestup početních stavů zajíců v této honitbě během takto krátké doby. Velký význam má samozřejmě vzrůstající důraz na ekologizaci zemědělské produkce. Tak například podíl dočasných úhorů činí v současné době kolem 10% celkové plochy. Kromě toho je zhruba 25% zemědělsky obdělávaných ploch hned po sklizni obilovin oséváno meziplodinami, v prvé řadě hořčicí, za účelem zeleného hnojení. V tomto směru se ale tato zmíněná honitba příliš neodlišuje od mnoha jiných rakouských honiteb se srovnatelnými klimatickými a zemědělsky-výrobními podmínkami. Co je však v honitbě Wilderndürnbach význačné, to je velmi fundovaná, intenzivní myslivecká péče. Velkou roli hraje přitom hraje kromě soustavného zlepšování životního prostředí a tlumení škodné, zejména intenzivní přikrmování zaječí zvěře a její dostatečné zásobování vodou v době kdy to nejvíce potřebuje. To znamená během letního a podzimního období.

Právě v průběhu léta a počátkem podzimu, to znamená v době představující pro zajíce hlavní kritické období, je až do opětovného plošného zazelenání polních ploch v celé honitbě zajícům ploše předkládána krmná řepa a zkrmováno kvalitní vojtěškové seno. Celkově se během této doby spotřebuje kolem 10.000 kg řepy. Poněvadž v této době není běžně krmná řepa ještě k dispozici, objednávají si ji místní myslivci u jednoho sedláka v předpokládaném množství již na jaře. Objednaná řepa je pro ně sklízena předčasně v době, kdy jí potřebují i přesto, že ještě není dostatečně narostlá. Proto také za ni myslivci platí sjednanou cenu podle oseté plochy a ne podle odebraného množství. Velký význam plošného předkládání řepy zajícům během letního období spočívá nejen v tom, že značně zvyšuje nabídku potravy v době jejího největšího nedostatku, ale zároveň i významně přispívá k jejich dostatečnému zásobování vodou. Její nedostatek představuje totiž v mnoha nížinných oblastech právě během letních měsíců velmi závažný problém, který je však v myslivecké praxi dosti často značně podceňován.

Vzhledem k tomu, že krmná řepa se skládá zhruba z 85 až 90% z vody, je v uvedené honitbě v předloženém celkovém množství 10.000 kg krmné řepy zajícům dodáváno přibližně 9.000 kg vody. Kromě toho je ještě v honitbě v letním období rozmístěno a pravidelně doplňováno více než sto napáječek a jiných umělých zdrojů vody. To znamená, že jeden umělý zdroj vody připadá v průměru na 20 hektarů honební plochy. Díky plošnému předkládání atraktivní potravy a dostatku vody zůstávají zajíci nejen v době sklizně, ale i po podmítnutí a následném zorání polí víceméně stále pravidelně rozptýleni na celkové ploše honitby, což podstatně přispívá ke snížení jejich ztrát během letního období. Na toto letní přikrmování navazuje již od října plošné předkládání cukrové řepy a kvalitního vojtěškového sena, které trvá až do pokročilého jara i přesto, že zimy jsou v této oblasti zpravidla velmi mírné. I při dostatku lehce dostupné potravy v podobě ozim je předkládaná řepa zajíci velmi dobře přijímána a její celková spotřeba za zimní období činí zhruba 30.000 kg.

Nezbytným předpokladem zvýšení početních stavů drobné zvěře je intenzivní tlumení škodné. To potvrzují také zkušenosti z uvedené honitby, ve které se počet ulovené škodné zvěře od počátku devadesátých let podařilo zvýšit na více než trojnásobek. Že se takto intenzivní myslivecká péče pozitivně projevuje nejen u zajíce, ale i u ostatních druhů drobné zvěře, je velmi dobře patrné i na vývoji úlovků bažantů. Ještě počátkem devadesátých let se v honitbě Wilderndürnbach, ve které se bažanti zásadně nikdy nevypouštěli, střílelo ročně kolem 200 kusů, a to slepic i kohoutů dohromady. V současné době se zde střílejí pouze kohouti a jejich úlovky dosahují více než 900 kusů, což znamená průměrný odstřel zhruba 45 bažantích kohoutů na 100 ha honební plochy. Uvedená honitba není ale v žádném případě jediná, kde bylo dosaženo tak vynikajících výsledků. Takových příkladů o významu správně prováděné péče o zvěř je možné uvést více. Podobné výsledky byly dosaženy také v celé řadě jiných honiteb, o jejichž zkušenostech jako vhodném návodu k zamyšlení budeme postupně seznamovat i čtenáře časopisu Myslivost.

Literatura: VODNANSKY, M. (2001): Feldhasen: Zu wenig Lebensraum und Äsung im Sommer, Österreichs Weidwerk, 5, S. 14-16;


Kontaktní adresa:

Dr. Miroslav Vodňanský
Institut ekologie zvěře Veterinární a
farmaceutické univerzity Brno
Palackého 1-3, CZ-61242 Brno
Zpracování dat...