Časopis Myslivost

Biologické aspekty lovu jelení zvěře

Kvalitativní výběr v dané populaci   Jan PINTÍŘ, Marek TUMA
Biologické aspekty lovu jelení zvěře
Česká myslivost (což víceméně platí o celém evropském systému) vychází z po staletí téměř neměnných tradic, což je obdivuhodné a záslužné. Hlavními markanty ve sledované oblasti jsou zejména trofejový kult a s ním spojená snaha o dosažení co nejmohutnější trofeje. Cestami k dosažení těchto cílů (tj. hlavně silných trofejí) jsou průběrný odstřel, udržování kmenových stavů zvěře, přikrmování, zvyšování úživnosti honiteb, omezování rušivých, negativních vlivů aj. Ve stávající myslivecké praxi je kladen důraz na přísný průběrný odstřel především jelenů, a to ve všech věkových kategoriích, přičemž jeleni nad 12 let jsou obvykle považováni za "sklizňové". Pokud jde o lov laní a částečně i kolouchů, tak se spíše sleduje, aby byl splněn plán lovu a výběr se příliš neprovádí, přičemž bývá argumentováno hlavně chronickým nedostatkem času na takovou činnost.
Pokud přihlédneme k tomu, jakým způsobem a metodami se provádí odhad plemenné (chovné) hodnoty hospodářských zvířat, ale i jelenovitých chovaných na zahraničních farmách, ale částečně i oborách (v Čechách se až na výjimky dosud neprovádí), kde probíhá standardně jako u hospodářských zvířat, tak záhy zjistíme, že takový odhad je ve volnosti, bohužel, zcela nedosažitelný. Tedy označování barevnými body trofejí na chovatelských přehlídkách z hlediska odhadu chovné hodnoty ve smyslu dědičnosti znaků (tvorby paroží aj.) je nemožné a úplně vyloučené! Stejně tak je prakticky zcela vyloučené provádět průběrným odstřelem účinnou selekci na tvorbu paroží, stejně jako na kterýkoliv kvantitativní znak (viz dále). Tím ovšem nemusíme zcela rezignovat na tuto činnost a stejně jako chovatelské přehlídky je zrušit jako neopodstatněné. Chovatelské přehlídky zcela nepochybně mají (a budou mít) nesmírně pozitivní význam kontrolní i prezentační, ve studované oblasti by bylo možné jich využít při analýze na úrovni populací jelení zvěře (srovnání kvality jednotlivých populací) a možná i při hodnocení vývinu znaků u mladých jedinců vzhledem k predikci jejich utváření v dospělosti (to je však tématem na rozsáhlou samostatnou studii). Pokusme se, alespoň velmi heslovitě a rámcově, jak by z hlediska zoologických, genetických a etologických poznatků by mohl být odlov jelení zvěře s ohledem na budoucí zkvalitnění biologické, konstituční a kondiční hodnoty veden. To vše při vědomí, že výběr (selekce), jehož cílem je dosažení co nejvyššího genetického zisku, je ve volnosti nerealizovatelný (nemožnost značení zvěře, zjištění paternity, testovaní vlastních potomků otců, pravidelných kontrol, odfiltrování vlivů vnějšího prostředí atd.). Ve volnosti tudíž nemůžeme vybrat jedince podle genotypu, ale pouze kusy, které mají vyšší předpoklady k lepšímu projevu fenotypu (hmotnost, paroží) v dospělosti. Tedy půjde spíše o to, jakým způsobem odlovit část populace jelení zvěře, aby zůstala zachována její optimální početnost (a zejména její sociální struktura a biologická kvalita!), a aby tento významný zásah měl co nejmenší negativní vliv na tuto populaci, ale dopad pozitivní a podařilo se mu alespoň částečně přiblížit výběru přírodnímu. Tento přírodní výběr je pro člověka (myslivce) ovšem cílem zatím zcela nedostižným.

Hlavní odlov nezaměřovat výhradně na jeleny, protože jelen budoucímu potomku předává pouze polovinu sady chromozómů. Pokud bychom si mysleli, že se tím výrazně ovlivní kvalita paroží potomka, tak koeficient heritability tvorby paroží (zhruba h2 = 0,1 - 0,4) nás přesvědčí o pravém opaku, tj. o nízké účinnosti takto vedené selekce na zmíněný znak. Parožení je totiž řízeno větším množstvím (doposud blíže neurčeným) genů malého účinku (polygenů), a proto je jeho dědivost nízká (jedná se o typický kvantitativní znak stejně jako je např. živá hmotnost a reprodukční ukazatele). Navíc se nejedná o jednoduchou mendelistickou (kvalitativní) dědivost, ale uplatňuje se vzájemná kombinovatelnost jednotlivých alel, jejich interakce, což je oblast nesmírně složitá a doposud velmi nedostatečně objasněná i u mnohem významnějších znaků, např. u člověka. Rozhodující vliv u zmiňovaného fenotypu mají různé faktory vnějšího prostředí. Mezi ty patří zejména kvalita prostředí z hlediska potravní nabídky, sociální struktura populace, klimatické podmínky, rušivé vlivy. Tedy jelen, který má slabé paroží, ještě nemusí mít špatné genetické dispozice, ale spíše je vývin tohoto znaku podmíněn nekvalitním prostředím a podmínkami, ve kterých se vyvíjela laň (jeho matka) a on.

Naopak selekce zaměřená na laně nám dává značné předpoklady ke zlepšení biologické, konstituční a kondiční hodnoty populace jelení zvěře do budoucna, protože laň, kromě předání poloviny sady chromozómů má velmi významný vliv na budoucí kvalitu svých potomků (kromě jiného je nutno počítat s efektem maternálním). Velikost a tělesná hmotnost jedince v dospělosti je totiž závislá mimo jiné na hmotnosti jeho matky, na jejím zdravotním stavu, sociálním postavení a na její výživě. Tyto zmíněné faktory však nepůsobí jen v době kladení, ale prakticky již v době od oplození, jehož datum je neméně důležité. Čím dříve je kolouch narozený (což závisí na datu zabřeznutí), tím déle využívá nabídky vegetace a do zimního období vstupuje lépe připravený než kolouch narozený později. Toto vše kromě věku matky ovlivňuje hlavně její hmotnost a kondice. Dalším významným faktorem je vývin kusu přibližně do 1,5 roku, tedy v období, kdy je pod vlivem své matky. V této době je růst koloucha závislý především na kojení, a to hlavně zhruba do půl roku jeho života. Zde je důležitá výživa, dobrá kondice, zdraví laně a také její sociální postavení v tlupě. Dále potom schopnost laně vybírat kvalitní stávaniště s ohledem na nabídku potravy, bezpečnost, překonávání nepříznivého počasí apod. a předání těchto schopností na potomka učením.

Při selekci kolouchů je základem jejich tělesná hmotnost, přičemž zdravotní stav je samozřejmostí. Tělesnou hmotnost koloucha, kromě výše jmenovaných faktorů, dále ovlivňuje jeho porodní hmotnost (a to významně) a výživa v prvním roce života. To znamená, že jelínci a laňky s nízkou porodní hmotností a nedostatečně živení v prvním roce života již tento handicap v budoucnu nedoženou, i kdyby měli podmínky sebelepší, včetně kvalitního přikrmování. Navíc laně, které z takovýchto kolouchů vyrostou, kladou též podprůměrné kolouchy. Zde je možná na místě zmínit jednu možnost výběru na paroží. A to, že první paroží, tedy ve věku 1,5 roku jelena, je dobrým indikátorem paroží v budoucnosti. Tedy, že nadprůměrní jedinci na prvním paroží budou zřejmě dosahovat nadprůměrnou tvorbu paroží i v dospělosti. Pokud tedy provedeme kvalitní výběr v tomto věku, můžeme očekávat nadprůměrné jedince ve vyšších věkových kategoriích. Nesmíme však podléhat jistě líbivé představě, že tím současně vylepšujeme genetické pozadí populace! Toto je však odraz stavu popsaného v tomto odstavci - hmotnost a kondice kusu v prvním roce života má nezastupitelný vliv na kondici a hmotnost kusu v celém životě.

Pokud tedy shrneme dosavadní poznatky, vidíme, že se vše neustále točí kolem tělesné hmotnosti. A to je podstata, protože tělesná hmotnost koreluje s dalšími biologickými znaky. Tedy čím vyšší je tělesná hmotnost, tím lepší je parožení, fertilita, dynamika růstu, pozitivní vztah má i ke zdravotnímu stavu a souvislost s kondicí. Například pokud jde o fertilitu - laně s nízkou hmotností (pod 60 kg) mají nižší fertilitu a současně vyšší mortalitu mláďat.

Hmotnost kolouchů těchto slabých laní v době odstavu je výrazně nižší než u laní jejichž hmotnost je nad 90 kg atd. Samozřejmě, že zmíněné korelace neplatí absolutně a existují výjimky z naznačeného vztahu.

Jak ale zvýšení tělesné hmotnosti dosáhneme? V oborách či na farmách se nabízí několik možností, které jsou zejména na farmách snadno realizovatelné. Především je to výživa a krmení, založené na vědeckých základech a skutečných potřebách jelení zvěře, se zvláštním důrazem na výživu laní - matek. Tato výživa umožňuje naplnit a manifestovat genetický potenciál jelení zvěře. Biologický strop jelena evropského je při tom nad hranicí 400 kg živé hmotnosti, což je možno porovnat s živou hmotností, kterou dosahují naši jeleni ve volnosti, a současně porovnat s živou hmotností, kterou na našem území dosahovali středověcí jeleni. V tom je právě podle našeho mínění nutno hledat jádro problému i klíč k řešení. Současně se v intenzívních chovech (hlavně na farmách) nabízí možnost systematické a důsledné šlechtitelské práce, pravidelné kontroly, zabezpečení welfare zvěře atd. Pokud se zaměříme na jelení populace ve volnosti, zjistíme, že naše možnosti jsou velmi a velmi omezené. To jde ruku v ruce s tím, že i ty elementární zásady se ukáží ve volnosti jako nerealizovatelné. Pokud se o jejich uplatnění pokoušíme, tak zjistíme, že z nejrůznějších příčin nejsou uplatňovány důsledně, což pak přináší efekt spíše negativní, někdy přesně opačný. To se týká třeba přikrmování jelení zvěře ve volnosti. V tomto prostředí je realizovatelná činnost vedoucí ke zvyšování kapacity prostředí (zlepšení potravní nabídky), což je ovšem záležitost dlouhodobá. Důležitým opatřením, sice ohromně obtížným (vyžaduje velmi bystrého pozorovatele a stovky hodin strávených v terénu při sledování dané populace), ale do určité míry proveditelným, je úprava sociální struktury populace co do správného poměru pohlaví a věkové struktury. Domníváme se, že zde je ukryta druhá klíčová příčina (s již zmíněnou úzce související) neutěšeného stavu v populaci jelení zvěře. Rozvrácená věková a pohlavní struktura zřejmě vede k tomu, že se pohybujeme v začarovaném kruhu početnosti a škod působených zvěří, přičemž příčina je hledána jednoduše v početnosti a ona mnohdy tkví právě v sociální struktuře. Náprava spočívá v úpravě poměru pohlaví na 1:1, přičemž zřejmě vhodnější by byl širší poměr pohlaví ve prospěch samčí zvěře a v optimálním množství dospělých a starých kusů. Nesmíme zapomínat na stresující vlivy, které se třeba ve vztahu ke škodám zvěří ukazují daleko důležitější než samotná početnost zvěře, což bezpochyby nebude jediná oblast, kterou striktně negativně ovlivňují.

Biologie jelení zvěře, skrývající v sobě poznatky z řady samostatných vědních disciplín, je oblast nesmírně složitá. Proto každý zásah do populace tohoto druhu, kterým lov nepochybně je (navíc velmi významný), musí nutně vycházet z recentních vědeckých poznatků a detailní znalosti populace jelena evropského v konkrétní honitbě (oblasti). Jedině tak si může činit ambice na dosažení stanovených cílů. Možným cestám, jak využít současných poznatků při lovu jelení zvěře, bychom rádi věnovali následující příspěvek.

Použitá literatura je uložena u autorů.



Zpracování dat...