Časopis Myslivost

V České republice je zhruba 6 850 000 ha honební plochy, přičemž lesní půda je vyčíslena výměrou ve výši 2 570 000 ha, což je 37,5 %. Je samozřejmé, že se nejedná o lesní půdu spravovanou LČR. Jsem však názoru, že neřešení problému týkající se vztahu myslivců a lesníků při projednávání návrhu zákona o myslivosti by bylo chybou a jsem rád, že diskuse, byť v této fázi vedena agresivnější formou, zajisté přispěje ke zlepšení pohledu na problémy, které v myslivosti skutečně existují.

Úvaha, kterou jsem uplatnil ve svém článku o vztahu  Lesů České republiky k myslivosti, nesměřuje proti řadovým lesníkům a není třeba stavět lesníky a myslivce proti sobě. Hlavní příčinu nedorozumění či neochoty k řešení existujících problémů vidím v nedohodě s managementem Lesů České republiky. Marně si kladu otázku, proč neexistují problémy např. se zemědělci, PF ČR, VLS, ale též nejsou problémy u soukromých vlastníků lesních pozemků či dokonce u velkých vlastníků, kteří mají vlastní honitby a mají poměrně vysoké stavy spárkaté zvěře, mají k ní i vztah a příčiny škod a dalších činitelů jsou pro ně zanedbatelné ve vztahu k imisím a k ostatním škodám abiotických činitelů.

Českomoravská myslivecká jednota si nečiní nárok na správný a neomylný názor na spravování lesů v ČR. Je a bude však zřejmě jeden z mála subjektů, který se nebojí otevřeně poukázat na problémy v českém lesnictví, které se dotýkají myslivosti a vzájemných vztahů.

Je zcela evidentní, že se LČR podařilo rozdělit lesníky na ty, kteří rozhodují a na ty, kteří jsou nucení poslouchat. Lze konstatovat, že vznikla mnohdy i určitá řevnivost a averze mezi kolegy, kteří proti sobě seděli za jedním stolem, přičemž je dnes jeden z nich pracovníkem LČR a druhý pracovníkem lesní akciové společnosti.

Tyto napjaté vztahy jdou mezi lesníky i tak daleko, že při setkání absolventů lesnické fakulty došlo k hádce mezi kamarády, kdy se pracovník LČR povyšuje nad pracovníka akciovky. Rozdílnost názorů na lesnickou problematiku, lze najít i mezi pracovníky LČR. Avšak obavy o existenci (ztráty zaměstnání) nutí pracovníky s odlišným názorem jak se lidově říká "držet hubu a krok". Taková situace nepřispívá k objektivnímu pohledu na problém zvěře a lesa. Čímž zcela zákonitě dochází a dojde k ekologickým omylům a obávám se, že v některých případech může dojít i k nenapravitelným pochybením.

Jsem přesvědčen též o tom, že ověřený vztah po generace: dobrý lesník = dobrý hospodář = dobrý myslivec a vzájemně propojené tyto činnosti dokázaly vypěstovat kvalitní lesy i při dobrých stavech zvěře. Každý extrém v tomto směru je zavádějící a nezdravý.

ČMMJ a myslivcům je ze strany vedení LČR vytýkáno to, kolik daňový poplatník zaplatí za plezír myslivců, tedy těch, kteří se o zvěř z vlastních prostředků starají, přikrmují, zajišťují ochranu a jiné činnosti s tím související a kolik na to LČR doplácí .

Ze strany generálního ředitele ing. Olivy je ČMMJ vytýkána nákladná kampaň v mediích ohledně diskuse nad zákonem o myslivosti. To snad pan ředitel nemyslí vážně. Zcela zákonitě si musíme položit otázku, kolik stála daňového poplatníka reklama v televizi "Lesy české republiky pro třetí tisíciletí", kolik stála stejná stránková reklama v tuzemských a dokonce i v zahraničních periodikách a jaký efekt státnímu podniku přinesla. Jen pro zajímavost uvedu, že celostránková reklama v MF Dnes stojí 352 350 Kč + DPH, v Právu 199 272 Kč + DPH, v ELLE 200 000 Kč + DPH, za třicetisekundový šot v České televizi zaplatí objednatel 100 000 Kč + DPH!

Kolik asi stál průzkum veřejného mínění objednaný LČR, Hnutím Duha a Agrární komorou ČR u firmy TNS FACTUM, s.r.o. na některé otázky směřující proti myslivosti, potažmo zvěři. Opět je třeba si položit otázku, zda v miliardových obratech se neobjevují i další náklady, které daňového poplatníka zatěžují více než myslivost. Vykazované škody zvěří ve výši 20 000 000 Kč nejsou zanedbatelné, ale jsou pouhým odvarem proti 500 000 000 Kč uplatňované LČR vůči elektrárenským a podobným podnikům.

Nájemné v honitbách v LČR proklamované od roku 1993 formou výběrových řízení se dostalo v poslední době již do kategorie dražeb pronájmu honiteb. Stát se tak cestou LČR chová vůči pronájemcům - myslivcům zcela nejhůř ze všech nájemců. Jen na dokreslení uvádím, že dříve šlechta i duchovenstvo vybíralo od nájemců pouhý desátek skutečného výnosu. Touto formou si vlastník zajistil ideální správu svého majetku. Jestliže LČR nezmění současnou nájemní politiku a postoje při projednávání návrhu nového zákona o myslivosti , je cesta k pronájmu honiteb drtivé většině českých myslivců uzavřena.

Myslivec musí platit za to, že může chodit do přírody, stavět přikrmovací zařízení, pozorovat zvěř, ochraňovat ji, ale také ji na základě schváleného plánu lovit, a to na rozdíl některých neukázněných občanů, kteří přírodu mnohdy exploatují, jezdí lesním i zemědělským porostem na koni, na motorkách, na kolech, ničí zařízení a porušují řadu zákonů, ale také sbírají houby a ostatní lesní plody atd. a přivlastňují si je za účelem dalšího prodeje ve výkupnách a podél silnic s vyšším ziskem, než myslivci za prodej zvěřiny. A proto se stále domnívám, že nájemné je třeba řešit oproti současnému stavu jinak a jinak je třeba řešit i pronájem honiteb od státních organizací a maximální počet honiteb pronajmout českým fyzickým nebo právnickým osobám, ale zejména mysliveckým sdružením, kteří jistě coby "amatérští muzikanti" budou honitby stejně dobře obhospodařovat jako ,,profesionální houslisté".

Státní podnik Lesy České republiky se svým majetkem a objemem výkonů řadí mezi nejvýznačnějším podniky v České republice. Časté úvahy o jeho neprůstřelnosti však zřejmě v budoucnu dostanou i velké trhliny, a to ve vztahu ke zřízení vyšších územně samosprávných celků, krajů a moc bych se divil, kdyby si hejtmani či krajská zastupitelstva nechávali ze svého území odtékat finanční prostředky do Hradce Králové. Signály, svědčící o těchto aktivitách již nastaly, viz rozhovor hejtmana Jihočeského kraje pana dr. Zahradníka o zájmu převzetí státních lesů v rámci kraje a informace o podobných aktivitách krajů střední a severní Moravy. Ono takové rozdělení státních lesů do krajů by bylo zcela reálným vyústěním snahy o zajištění jejich finančních zdrojů. Je nepochybné, že ne ve všech krajích by byly vztahy k myslivosti tak výrazně záporné, jak je v současné době produkuje vedení LČR Hradec Králové.

Zcela nezajímavým pohledem myslivecké i lesnické veřejnosti by mohl být i odkaz na internetový výpis z obchodního rejstříku Obchodního soudu v Hradci Králové ze dne 27.7. 2001., kdy Hradecká lesní a dřevařská společnost, a.s. se základním jměním společnosti ve výši 35 miliónů korun, kde je LČR, s.p. jen minoritním akcionářem. Přitom ale právě LČR přikazuje jednotlivým lesním akciovým společnostem (jímž je těžba smluvně zadávána) povinnost prodávat podstatnou část vytěžené dřevní hmoty výše uvedené a.s. Na jedné straně snaha o co nejvyšší příjem od myslivců z nájemného z honiteb a ze škod způsobených zvěří, na druhé straně zřejmě jiné hospodaření.

O skutečnosti, že existuje minimálně personální propojení LČR a MZe podávám další důkaz - v internetovém výpisu z obchodního rejstříku působí v představenstvu Hradecké lesní dřevařské, a.s. ing. František Morávek, ředitel státního odboru lesů a myslivosti MZe ČR, který zastupuje LČR ve výše uvedené a.s.

Co k tomu dodat? Nebýt projednávání nového návrhu zákona o myslivosti, zřejmě by nikdy články podobného charakteru nevyšly. Dále bychom vzájemně zachovávali dekorum vzájemných vztahů, přičemž jedna i druhá strana by své úsudky na druhou organizaci uváděla pouze vždy s jakýmsi despektem a úvahami mezi svými soukmenovci. Tyto články nejsou napsány proti ani myslivcům ani lesníkům, jsou jen vzájemným vyjádřením rozdílných názorů vedení jednotlivých subjektů na řešení problémů v myslivosti a lesnictví, ale též na vztah člověka k přírodě a ke všemu živému v přírodě.

Při této příležitosti chci poděkovat panu Zdenku Dostálovi za článek v srpnové Myslivosti pod názvem,, Myslivost ano či ne" a žádám všechny myslivce, aby si jej ještě jednou přečetli a vážně se nad ním zamysleli. Jsme před obdobím společných honů, samostatných lovů, setkání a společenských akcí, ctěme myslivecké zvyky a odkaz historických tradic, dodržujme zásady slušného chování a zákonných norem. Jen tak se můžeme v očích nezasvěcené nemyslivecké veřejnosti představit jako lidé, kterým jde o symbiózu člověka s přírodou, kde myslivost má své nezastupitelné místo.