Časopis Myslivost

Jeden z mužů klouzal dalekohledem po nejvyšších patrech stěny. Dlouze se zastavoval na každé zastíněné římse a hledal jakýkoliv náznak života. Po chvíli se široce otevřenýma očima odklonil od čoček a ukázal kamsi nahoru. Zbylí dva chvíli přehrabovali spousty věcí v plátěných vacích na bocích koní, aby se nakonec do stěny se svými dalekohledy zabořili všichni tři. Tenoučká nitka chodníku se párkrát zhoupla z nejvyššího patra do štítu, kde se najednou ztratila pod převisem, který byl z dálky patrný pouze svým tmavým stínováním. Ale ani tam se nic nehnulo.

"Počkej, dívej se tam. Jo, jasně, pod ten převis, a počkej!"

Stáli všichni ztrnule vedle sebe, hlavy zakloněné dozadu, lokty rozevřené doširoka a v dlaních svírali to, co jejich očím alespoň přiblíží vidění těch, co jsou zde v horách opravdu doma. Menší, ale svalnatý pořízek párkrát dýchl na skla, očistil je cípem propocené košile a znovu se očima opřel do skály. Nad okrajem římsy se objevila hlava a opatrně, pátravě nakoukla dolů do údolí. Krátká slecha několikrát zastříhala, aby se nakonec nasměrovala přímo na skupinku dole. Jako kamenná sfinga nehnutě pozorovala každé koňské přešlápnutí, každý pohyb jejich rukou. Jak nenápadně se objevila, tak se i ztratila. Vše zase přikryla kulisa navenek mrtvé skalní stěny. Jenom její obyvatelé pro které je nedobytným hradem, znají nekonečnou spleť chodníků a nástrah pro nezvané hosty.

Mrkli na sebe a postupně se vyhoupli do sedel, patami popíchli koně a levýma rukama přehmátli uzdy do správné polohy. Kopyta znovu skřípala ve štěrku mezi hrubými balvany a koně se ve stráni zase rozdýchávali do pravidelného tempa.

***

Vlk se s hlavou u země a hřbetem těsně pod horizontem keřů se protáhl ke skalnímu masívu a výborně krytý se plížil k vyhlédnuté kořisti. Na okraji zalehl. Kozorožec se pastvil na náhorní planině, odkud měl přehled na všechny strany. Od keřů si stále udržoval odstup více než dvě stě metrů. Znal nebezpečí, které mu odsud už několikrát hrozilo. I vlk věděl, že vzdálenost je příliš velká. Musel dál. Opatrně se plížil několika metry otevřeného prostoru. Ještě pár kroků a zasune svoje pružné tělo za skupinu z trávy vykukujících balvanů. Ještě. Kozorožec však zvedl hlavu. Zadíval se na šedivý pruh v trávě a ihned registroval nebezpečí. Měl dostatek času, aby vše vyřešil jako obvykle. Seběhl pár metrů obloukem do skalní stěny padající prudce do údolí. Na velkém balvanu se zastavil a rozhlédl se. Nikde ani náznak pohybu. Klidně seskočil na úzkou římsu a popošel pár metrů. Tolikrát již vyzkoušená finta. Teď už jenom klidně přejít po uzoučké římse, seskočit o pár metrů níž a schovat se pod skalní převis. Rozhlédl se po okolí. Vítr se ani nehnul. Ranní sluníčko už vykukovalo nad čínskou stranou Altaje a ozařovalo její zasněžené vrcholky. Dole v údolí ještě ležely šedavé zbytky noci, které se již ale pomalu schovávaly za balvany a skalní stěny. Nahoře zaskřehotaly horské koroptve a rozfrčely svoje zakulacená řídla do krátkého letu. Klidně se rozešel po římse. Ještě pár metrů .. Proti němu však stál vlk. Sklonil hlavu a přidal do kroku. Mohutné více než metrové rohy mu byly dostatečnou ochranou. Byl sebevědomý, za více než deset let života už věděl, že se na ně může zcela spolehnout. Lehké drcnutí a vlk poletí z římsy dolů. Divoce na něho vrčel a cenil své tesáky. Jeho oči však plály nejen divokostí a rozhodnutím zabít, ale i děsem z většího a dobře vyzbrojeného soka. Zuřivě vrčící pomalu couval po římse k malé plošince. Kozorožec ohnul hlavu. Šlachy na zadních bězích se napnuly k závěrečnému skoku. Najednou v nich však ucítil ostrou bolest. Ohlédl se a uviděl toho, kterému se už v duchu před pár vteřinami vysmíval. Držel ho pevně za běh a děsivou silou ho táhl zpět. Prudce se po jeho hlavě ohnal druhým během. Jak jednoduchý cíl by to byl kdekoliv jinde. Jak lehce by se ho kdekoliv jinde takovým kopem zbavil. Teď však cítil jak ztrácí stabilitu, hřbet se mu děsivě odklonil od skalní stěny. Spárky ještě několikrát škrábly o hranu skalní římsy, ale už nenašly oporu pro váhu celého těla. Ostrá bolest ve druhém běhu najednou povolila. Ucítil, že je znovu volný, ale tentokrát svojí skalní stěnou zrazený. Padal kamsi dolů. Snažil se zachytit se o její výčnělky do kterých při pádu narážel. Stále padal. Děsivé zlomky sekund se mu zdály věčností. Tělo žuchlo do jemného štěrku a klouzalo stále hrubším a hrubším kamením dolů. Zvedl hlavu a předními běhy divoce hrabal v již klouzavé jízdě. Zastavil se až v hrubých balvanech téměř dole. S hlavou vzdorovitě nahoře se postavil na přední běhy a zabral do úniku. Zadní část těla však už jeho příkazům nerozuměla. Divoce bil předními běhy a klouzal dál až mezi nejnižší velikánské balvany na konci sutě. Mezi nimi se však najednou objevily zbylé dvě hlavy jemu dobře známé smečky.

Když údolím o hodinu později projížděl pastevec ke svému stádu koní, zahlédl, jak všichni čtyři vlci nakvap opouští údolí malým otevřeným sedýlkem. Dole mezi balvany už z krvavé ranní hostiny zůstala jenom hlava a pár kousků kůže s jedním během. Vzal hlavu za rohy, krátce se podíval na pravidelné oblouky vrubovaných rohů a zavěsil ji za jejich ohnuté špičky do koruny stromu. Ani vlastně nevěděl proč.

***

Potkali se nahoře na hřebeni. Jezdci se navzájem pozdravili podáním ruky a koně na sebe bujně ržáli a pokyvovali hlavami. Chvíli se motali kolem sebe na místě a nakonec se celý hlouček vydal společně přes horskou pastvinu dolů do jedné z mnoha oblých vrás, postupně se prolamujících v náhorní plošině až někam do údolí kdesi v dáli. Koně bujně poklusávali a jezdci je krotili stahováním uzdy zpět, nejen aby v sevřené skupině dobře slyšeli, ale i byli sami slyšeni. Smáli se, povykovali a navzájem se slovně poštuchovali. Až na hosta se všichni dobře znali. Před salaší je vítali tři mohutní hafani. Z nízkých dveří s vysokánským prahem vykoukla mladá pohledná žena a zpod sukně asi roční, dohola ostříhaný hošík.

Od hliněné pícky se šířilo nejen příjemné teplo, ale i vůně večeře. Chlapi se povalovali na koňských houních okolo nizoučkého stolečku, zbouchaného z pár starých prken a postupně kolem sebe odhazovali svoje svršky. Na stole zacinkaly misky a paní domu nabídla čaj. Krouživým pohybem nalila silnou zavarku na dvě lžičky mléka a vše zalila horkou vodou. Miska nejprve proběhla řetězem rukou k nejvzdálenějšímu stolovníkovi a za chvilku se ze všech stran ozývalo blažené srkání. Žena mlčela, brala zpět misky a stále dokola je plnila čajem. Vždy stejně, obřadně a mechanicky přesně. Po půlhodině postavila doprostřed stolu velikánský hrnec jídla. Vše co dům a návštěvníci dali dohromady. Chlapi si plnili misky ze kterých sotva dopili čaj až po okraj, srkali dlouhé nudle, převalovali v ústech horké kousky brambor a hlasitě mlaskali nad sušenými špalíky přece jenom trochu rozmočeného a nabobtnalého skopového masa. Nabírali si další a další porce, odlamovali si nizoučký domácí chléb, upečený ve starém lavoru přímo nad ohněm, máčeli ho ve vývaru a vytírali s ním zbytky v misce. Malý hošík se batolil mezi nimi a sem tam prstíkem dloubal chlapům do jídla. Vousatého Rachimbaje tahal za knír a vážně se mu díval do očí. Ten se smál, odložil misku a posadil si ho na rameno. Klučina roztáhl ručky k mámě a dal se do křiku. Vzala mu ho a na chvilku s ním vyšla ze salaše ven. Všichni dojedli a vraceli hostiteli s poděkováním misky. Žena je posbírala, lehounce vypláchla vodou a za chvíli se v nich znovu objevil čaj s mlékem. Muži se dali znovu do hovoru. Lovci se zmínili o zvěři, kterou zahlédli ve skalách. Pastýř chvilku mluvil o svých stádech a nakonec se zmínil i o vlcích. Všichni najednou ztichli a napjatě poslouchali. Před měsícem mu vlci roztrhali telátko, které strhli přímo v poděšeném stádě. Přehlédl vážné obličeje okolo stolu, zasmál se a nad vlky jenom mávl rukou.

"Z něčeho žít také musí. Zatím to s nimi ještě jde. Uvidíme ale v zimě."

***

Leželi v podvečer na nízké skalce a pozorovali skaliska nad sebou. Zelené pásy trávy se v mnoha prstech opíraly o skály a obrovská dlaň horské louky se rozpínala přímo pod nimi. Slunce se jim opíralo do obličeje spolu s mírným větříkem. Ideální místo. Rachimbaj přivíral slastně oči a zdálo se, že i chvílemi pospává. Najednou sáhl po dalekohledu a dlouze pozoroval skalisko, vybíhající jako dlouhá kosa z údolí před nimi.

"Vidíš?"

"Ne, kde?"

"Teď ho musíš vidět. Vidíš ho ?"

"Jasně. Stojí jako socha přímo na vrcholku,"

"Je to stráž. Dej pozor."

Stál na samém vrcholku skalní věže. Opravdová socha. Nehnul se a stále pozoroval okolí až do vzdálenosti několika kilometrů. Dokonalá rozhledna. Všude kolem se však nepohnul ani svišť. Ruce začínaly brnět od loktů zabořených do skály. Opatrně se pomaloučku posunovali, převalovali a vzdychali nedočkavostí. Stráž však stále pozorovala okolí. Zvedli dalekohledy a znovu pátrali po okolních skalách.

"Vidíš je, už jdou."

"Kde?"

"Přímo v té průrvě pod stráží. Dívej se jenom do stínů. Půjdou až dolů k  řece tak, aby sami byli ve stínu a dobře viděli do světla."

Sluníčko se jim opíralo přímo do očí. Stínili si dlaněmi a dávali pozor na reflex skel. Už necítili tlačení do kolen a loktů ani chlad a vlhkost prostupující nenápadně do těla. Fascinovaní zvěří, pozorovali jak skupina dospělých kozlů sestupuje pozvolna dolů. První z nich se najednou rozběhl a ztratil se ve skalách. Po pár minutách se objevil jako silueta stráže na nejvyšším vrcholku. Pozorovali ho oba dva, hodnotili jeho délku šavlí i stáří. Stál jistě na více než tři sta metrů. Jiskrně čistý vzduch a dohlednost na několik kilometrů však sváděla, že to není daleko. Sklouzl pohledem na vrcholek, kde uviděl první stráž. Skála už byla prázdná. Skupina se pomalu krok za krokem blížila. Ještě přeběhnou malý průlom nad jednou z větví údolí a budou na vzdálenost pod tři sta metrů. Střelec si již připravil kulovnici a začal ji podkládat čepicí. Nahlédl do puškohledu. Kozli se začali vynořoval za balvany na protější stráni. Pootočil zvětšením a řádně se zapřel do ramene. Zastavili se.

"Střílej, toho druhého. To je velice starý kozel."

Zvedl kulovnici, opřel se o skálu a zalícil. Hrot puškohledu se chvilku nervózně pohupoval po šedé hrudi, aby se nakonec ustálil na komoře. Ukazováček se lehce dotýkal spouště. Dlouze ho stále pozoroval. Měl velmi dlouhé rohy zatočené hluboko dozadu. Výrazně delší a mohutnější než všichni ostatní. Odchyloval se i zbarvením. Byl nejsvětlejší, až popelavě šedý. Znovu mu ustálil hrot kousek za lopatkou a pohladil spoušť. Ticho večera rozetnul výstřel. Několikrát se odrazil od stěn, aby se kradmo ztratil kdesi daleko v údolí. Kozli zmizeli mezi balvany, párkrát se jenom mihli na holinách a v údolí zavládlo znovu ticho. Odklonil se od puškohledu a obrátil se k průvodcům. Oba se již těžce zvedali. Jejich zachmuřené obličeje byly zcela výmluvné.

"Pod. Minuls ho. Kulka dopadla pod něho. Odbíhal zcela zdráv."

Lovec sklonil hlavu a sám vykročil do pozvolna padajícího šera ke koním, popásajícím se na odvrácené stráni. Až do tábora nikdo nepromluvil. Seděli potichu před stany a pozorovali hvězdy.

"Nemáš hlad?"

"Ne, dám si jenom čaj."

"Škoda, takovou šanci už mít asi nebudeš a tak velikého kozla už tady nepotkáme."

Ležel na zádech a díval se do zářící oblohy. Teprve po chvíli se otočil na bok a zasněně s bradou položenou v dlani cosi zamumlal.

"Co říkáš?"

"Že je to ale krasavec."

***

Nahoře nad pastvinami zněl sem tam zvonec. Tentokrát však necinkal klidem, ale ozýval se do kraje zvláštně, divoce. Zněl, jakoby hřebec roztržitě pobíhal okolo stáda, jakoby vodící klisna dnes nevěděla, kterým směrem má zavelet k nejlepší pastvě. Stádo se neustále motalo na malém návrší, koně nervózně ržáli, frkali a rozhlíželi se dokola. I na přijíždějící jezdce tentokrát reagovali divokým kroužením. Shora od skal všechno pozoroval pastýř. Sešli se všichni u stáda. Dlouze spolu hovořili a rozkládali rukama. Koně stále přicházeli k několika zmuchlaným, černým žíním, potahaným po pár stéblech čnících ze zdupané zakrvavené země, vše očichávali a vzrušeně odcházeli, aby uvolnili cestu dalším a dalším přicházejícím. Pohřební průvod spojený do klubka bez konce a začátku. Stará klisna se vracela k pár žíním nejčastěji. Pečlivě je očichávala a v jejich očích se zrcadlil smutek, děs, neštěstí, zloba i otázka - proč? Před několika dny bujarý hřebeček pobíhal okolo mámy na svých legračně dlouhých a kolenatých nohách a každou chvilku se s chutí napil mléka. Očichával vše neznámé, rozbíhal se, aby se na vrtkavých nohách prudce zastavil, poskočil a zase upaloval ke své mámě. Ta ho nenechala ani minutku bez dozoru a hrdě ho stále pozorovala měkkým pohledem. Dnes obcházejí pár krvavých cárů, potahaných po trávě, všichni koně ze stáda, koulí očima a nazlobeně frkají. I pastýř dnes neměl svoji obvyklou jiskru v oku. Odpaloval jednu cigaretu od druhé a často utíkal pohledem do pásu kleče na úpatí kopců.

***

Seděli všichni čtyři pod nevysokou skalkou zachumlaní do houní a kožichů, které vyhrabali kdesi v kolně u salaše, popíjeli z termosky horký čaj a dalekohledy pátrali v temnotě pod nimi. Tráva pastvin se alespoň na chvilku zrcadlila stříbrem jinovatky v měsíci, který sem tam vykoukl za hroudami mraků. Zaoblené tvary drobných kopečků lákaly k pohlazení jako mechové koule ploníku po dešti. Tam někde dole postává stádo koní se svěšenými hlavami, pospává a sní svoje možná ještě dnes divoké sny. Sny, které byly před dvěma dny realitou kruté noci.

"Slyšels?"

"Vlci!"

"Ještě jsou daleko, ale dneska už nevyspávají, už jim vytrávilo."

Rachimbaj potáhl cigaretu schovanou v dlani a slastně vyfoukl kouř.

"Přijdou, uvidíte, že přijdou zase. Cítím to v kloubech," a slastně se zavrtal ještě hlouběji do kožichu.

Vytí se blížilo. Bylo tesknivé, ale plné síly, divokosti a odhodlání zabíjet. Až dole v údolí u salaše se rozštěkali psi. Dobře věděli, kdo jim zpívá v rajónu. Klid noci byl tatam. Hřebec se rozezvonil nervózním pochodem okolo stáda, které se pomalu posunovalo dál a dál do pastvin, dál od všech křovin a nebezpečných úžlabin. Ale také dál od těch, kteří je dnes v noci hlídali. Chlapi slídili dalekohledy po stráních a nervózně se vraceli ke každému tmavšímu bodu. Rachimbaj zachumlaný v kožichu však jenom poslouchal a pokyvoval hlavou. Už při večeři mával rukou a nabádal ke klidu. Kam spěchat, proč sedět nahoře celou noc a zmrzat tam. Stejně přijdou až nad ránem. Vždycky útočí nad ránem, tak proč sedět celou noc? Neuspěl. Ani pastýř neměl tentokrát chuť sedět doma. Ani netušili jak moc mu hřebeček přirostl k srdci.

Znovu se ozvali. Nebylo to už daleko. Snad za některým z těch spodních pahorků, nebo.

"Vidím ho!" zasyčel Nuržan držící oběma rukama dalekohled zaklíněný navíc mezi koleny. Všichni napínali zrak určeným směrem. Měsíc se zase schoulil do peřin buclatého mraku a pastvina se ztratila v popelavé šedi. Kdosi potichoučku zaklel. Seděli, ani nedutali a pošilhávali po jasné prasklině ve skupince mraků. K vzteku. Dole se producírují vlci a měsíc si jde zatím zchrupnout. Nervozita všech čtyř chlapů byla cítit všude okolo. Ústa pálila chutí na cigaretu, každou chvíli někdo zhluboka vydechl nebo polkl. Tísnivé ticho mučilo bubínky až k prasknutí. Ani koně se nepohnuli a hřebec někde dole tiše stojí a nervózně poslouchá a natahuje do svých nozder zatím stále vůni noci.

Světlý, stříbrný pruh světla se objevil na okraji pastvin a pomalu se sunul jako kužel pátracího reflektoru z hlídací věže. Všichni čtyři hltali každé osvícené stéblo, každý keříček. Teď, teď už tam někde musí být! Tak ještě kousek? Nebo tady? K sakru kde se vypařili? Světlo měsíce sklouzlo po travinách, ale po vlcích ani stopy. Znovu se zatáhlo. Dívali se všichni na oblohu a hledali alespoň místečko, kde by problesklo znovu světlo měsíce. Nic. Šedá čepice. Až na jednoho postupně všichni zalehli, zahrabaní do houní a kožichů. Zkroucení do klubíčka funěli pod kožich, vdechovali stařinu houní a zaschlý pot koní.

S prvním světlem je Rachimbaj probudil. Zvedl se, protáhl se s mručením, otřepal se zimou a šel pro koně. Ostatní se ještě chvilku povalovali, zívali, brblali samé nesmysly a vykukovali, kdy se objeví jejich osedlaní koně. Celou cestu dolů poklimbávali v taktu jejich kroku a stejně jako oni se těšili na voňavé seno dole v salaši.



***

Zastavil koně, seskočil a protahoval se křovím přímo ke stromu. Sundal za dlouhé šavle zavěšenou hlavu kozorožce, ohmatával drsný povrch rohů a objímal jejich hrubou sílu umocněnou desítkami prasklin. Hladil pohledem pravidelné oblouky zakončené ostrými dolů zahnutými hroty a houpal se na mohutných vrubech jako na muldách horské sjezdovky.

"Bylo to krásné zvíře," procedil tichounce mezi rty.

Rachimbaj jenom zakýval hlavou a zkoumavě se mu podíval do očí. Uhnul pohledem kamsi do dálky a po chvilce ticha cosi zamumlal.

"Říkáš něco?"

"Vezmu si ji. Je to krásná trofej," promluvil kamsi do samoty hor.

"Ale je vlčí, ne tvoje."

"Není to už dneska jedno?"

Zasmál se sám pro sebe. Najednou se otočil, zadíval se mu dlouze do očí, nasadil klukovsky šibalský úsměv a jakoby nic prohodil.

"A vůbec, kdo ví, že je vlčí?"

Rachimbaj párkrát nevěřícně zakroutil hlavou, ale oči mu už stejně dávno zářily jeho krásným jiskrným úsměvem. Vzal ho kolem ramen a vydali se spolu k opodál se popásajícím koním.