Září / 2001
ZNÁTE JE?
Jan RYS
U mnoha lidí často přispěje ke vzniku zájmu o přírodu modus života zvířat, která kolem sebe vidí a naučí se poznávat jejich mravy. Za čas nadšeně vypráví, že už poznali všechny spoluobyvatele z okruhu zvířecího světa svého životního prostředí. "Kuchyně" přírody ale není tak přehledná jak se jim zdá, je záhadná a má mnoho utajených obyvatel, které člověk za celý život vůbec nespatří, třebaže žijí v jeho sousedství. Přičiňuje se o to jejich odlišný biorytmus a stopy které po sobě zanechají nemusí vést vždycky k prozrazení existence. Mohou mít shodný jídelníček i bydliště s několika jinými druhy zvířat a rébus stop je luštitelný jen pro opravdu dobrého znalce přírody. Za dostatečný příklad nám poslouží dva hlodavci z blízkosti lidských obydlí, u nichž často jednoho vidíme přes den, druhého skrývá vždycky rouška noci, ale zbytky hostin bývají totožné.
Známým aktivním zvířátkem za světla je veverka obecná, poslední dobou hojný obyvatel našich zahrad a parků. Postupem se naučila využívat výhodné potravinové zdroje v blízkosti člověka a dokonce před ním potlačila i svou plachost. Pohybem je přizpůsobená stálému životu ve větvích stromů po nichž všude cestuje. Výborně šplhá po kmenech nahoru i dolů a s největší rychlostí přebíhá po nejtenčích větvičkách. Čtyřmetrový odstup stromů jí k přeskokům nečinní potíže a když to náhodou nevyjde, nic se neděje, má dlouhý huňatý ocas, jehož dovede umně používat jako záchranný padák a kormidlo. Zvláštním kožním svalem na něm ovládá postavení chlupů podle potřeby. veverka je sporý tvor, ale znamenitý jedlík. Nepohrdne ničím, co zvládne svými ostrými hlodáky. Konzumuje všechna semena a plody stromů, v jarním období když je nedostatek šišek jehličnanů nepohrdne s ohryzáváním kůry mladých větví a pupenů, shání první hmyz, houby, dokonce ptačí vejce, případně i mláďata. V době podzimní hojnosti potravy si umí dělat zásobárny ze semen na dobu nouze. Největší starost před zimou jí dá stavba důkladného hnízda ve špičce stromu. Musí být pevné a teplé, proto ho solidně vystýlá suchou travou, mechem a listím. V zimě nespí, ale za mrazivého nečasu ho neopouští i po mnoho dnů. Ucpáním vchodu si v něm udržuje v každé nepohodě teplotu od 10 oC do 20 oC.
Mnozí lesáci s oblibou říkají plchu velkému "noční veverka", protože pouze noc je jeho světem. Do temnoty má důmyslně přizpůsobené velké korálkově černé oči s nevšední plochou velice citlivé sítnice. Nejčastěji žije v listnatých lesích prostoupených skalními útvary a křovinatými stráněmi. Jeho doménou je každé větvoví ve kterém se pohybuje suverénně veverčí mrštností. Za potravou se dokáže vydávat často do velkých vzdáleností, zvláště v době zralých, sladkých plodů zahrad, sadů a vinic. Nechá se jimi přilákat i z kilometrových vzdáleností. Při takových výpravách pak používá k dennímu úkrytu starých domů, samoty chalup nebo srubů. Jídelníčkem se značně shoduje s veverkou, až na ten rozdíl množství konzumace. Dokáže se všude nacpat k prasknutí, nutí ho k tomu nezvyklý styl života. Je k pohledání obdivuhodný zimní spáč, prospí ve strnulém stavu někdy přes 7 měsíců v roce; od října do začátku června. V čase letní aktivity se proto musí tak překotně přecpávat, aby si vytvořil pod kůží co největší tukovou vrstvu pro přežití dlouhé hibernace. Ke spánku zalézává do dutin stromů, pařezů, puklin skal, často také do ptačích budek. Než se uloží, snese si z okolí do pešlíku bohatou výstelku, do které se zahrabává. Stočí se do klubíčka, omotá chlupatým ocasem a pevně přitiskne k tělu nožky. Během zimního spánku ztrácí plch vždy až 50 % své váhy a probouzí se značně zesláblý. Není se tedy co divit, že při takovém požívacím způsobu života nevydrží v přírodě déle než 4 roky.