Zákon bez emocí
Prof. Ing. Josef Hromas, CSc.
Příprava nového zákona o myslivosti vyvolala řadu emocí kdy jsou z těch či oněch pozic kritizováni tu myslivci, tu zase vlastníci či správci pozemků anebo i jednostranně ochranářsky zaměření “zelení”. Mnozí z těchto kritiků hovořili nezasvěceně, zato však byli ochotni prosazovat své názory v podstatě “za každou cenu” včetně osobních urážek. Mnozí si přitom možná skutečně mysleli, že jejich pravda je ta pravá. Takové ovzduší jistě neprospívá k vytvoření příznivých podmínek nezbytných pro přípravu a následné schválení co nejobjektivnějšího a přitom co nejpokrokovějšího zákona o myslivosti. Navíc je známo, že každá kritika, i ta nejupřímnější, je svým způsobem bolavá a mnozí se proti ní okamžitě “naježí”, i když by měla především přimět každého rozumného člověka k zamyšlení…
Pokusme se nyní velice stručně zjednodušit a pochopit postoje těch či oněch skupin k návrhu nového zákona o myslivosti.
Vlastníci či správci honebních pozemků, pomineme-li myslivce, kteří na nich sami a o své vůli také myslivecky hospodaří, chtějí mít logicky z těchto svých pozemků také co nejvyšší užitek (zisk). Ten mohou získat například díky vysokým nájmům (nejlépe prostřednictvím dražby), anebo tak, že nebudou mít žádné či pouze minimální škody působené zvěří na zemědělských či lesních porostech (s nimiž je potřeba ale počítat vždy, dokud tam bude žít třeba jen jeden kus). V návaznosti pak vznikají návrhy na uzákonění neregulovaného nájemného anebo na uzavírání smluvních dohod s nastávajícími uživateli honiteb o povinných výpomocích při výsadbě či ochraně kultur apod. (a hodnota těchto prací může být i podstatně vyšší než je vlastní nájemné). Další snahou je návrh na uzákonění bezprostředního vlivu vlastníků či správců honiteb na rozhodování o početních stavech a druhovém složení v honitbách chované zvěře. To ve svých důsledcích znamená odmítání státem stanovovaných a garantovaných normovaných (tj. optimálních) stavů zvěře včetně rozhodování o výši lovu. Tento přístup nemůže vyloučit dokonce až postupnou likvidaci druhových i početních stavů zvěře, a to i přes veřejné proklamace, že zvěř do přírody patří.
Extrémní názory některých "takéochránců přírody" zase vycházejí z jakési "listiny práv živočichů", do jejichž populací by člověk neměl vůbec zasahovat. Podle nich se v přirozené potravní pyramidě býložravci živí rostlinstvem a sami jsou pak konzumováni šelmami a dravci, takže si příroda sama s nadpočetnými stavy zvěře poradí. Pomineme-li, že je to stanovisko naprosto protichůdné předešlému, má však svůj odraz v požadavku žádných honiteb, žádných normovaných stavů zvěře, žádného systému vědomého chovu či regulace populací a zejména žádných lovců (mnozí totiž dosud nepochopili, že myslivost nelze zredukovat na pouhý lov). Přitom si neuvědomují, že dnes již nežijeme v člověkem nedotčené džungli, nýbrž v hospodářsky lépe či hůře využívané a podstatně změněné krajině. Ať se nám to líbí či nikoliv, postup civilizačních projevů můžeme zpomalit, ale ne zastavit. Zachovat lidský rod byl také až dosud prvořadým zájmem člověka i samotné přírody, což bude platit dokud nezačneme znásilňovat přírodní zákony nad únosnou míru.
Zájmem myslivců pak je udržení optimálních a životaschopných počtů jednotlivých druhů zvěře při soustavném zvyšování jejich kvality, což je také v souladu s přírodními zákonitostmi. Zvěř považujeme za obnovitelné národní bohatství a její stavy i kvalitu musí garantovat stát. Státní orgány by měly ustanovit komise odborníků - myslivců zpracovávajících regionální koncepce a také kontrolující jejich plnění. Není účelem chovat zvěř v neúměrných množstvích v neúživných honitbách (i při nezbytnosti přikrmování), ale je účelem s ní odborně hospodařit: chovat ji, ochraňovat a ovšem i v úměrném množství také lovit. Lov přitom nepovažujeme za nic zrůdného, neboť masem se živíme odpradávna všichni a nebýt našich loveckých předků, nebyli bychom tu dnes ani my. Ostatně lov máme v genech zakódován všichni, pouze dnes loví někdo rekordy, někdo peníze, někdo zase sbírá známky a myslivci nezastírají, že loví i zvěř, kterou nachovali a dělají to i v zájmu udržení jakés takés rovnováhy v naší přírodě. Mnozí to dělají profesionálně, mnozí ze záliby, ale všichni i proto, aby naše příroda byla stále živá.
Kvalitní životní podmínky bude mít zvěř pouze v pestré krajině jíž byla naše vlast proslulá. Další tvorba tohoto zdravého a rozmanitého přírodního prostředí zvěře (i člověka) by měla být v zájmu celé naší společnosti. Myslivci to chápou daleko nejsilněji. Proto také považujeme zlepšování úživnosti, krytových a klidových podmínek v našich honitbách za základní úkol v současnosti i do budoucna. Tady se pak naskýtá obrovské pole pro spolupráci mezi myslivci, vlastníky či správci pozemků a ochránci přírody.
Nedívejme se proto na myslivost a na myslivce pouze jednostranně, ale spojme bez postranních úmyslů a hlavně bez zavádějících a nicneřešících vášní své síly k vytvoření takového mysliveckého zákona, který může být vzorem pro celý kulturní svět.