Časopis Myslivost

Nezapomeňte! Na jaře zvěři sůl!

Jan SOMMER
Nezapomeňte! Na jaře zvěři sůl!
Nejenom člověk, ale i zvěř potřebuje pro svůj život sůl. Každý zkušený myslivec ví, že každý "zvířecí" organizmus potřebuje pro svůj život vápník a fosfor, tedy nerostné látky, které působí jako posilové elementy organizmu. Tak je to tedy i u naší drahé zvěře. Ta potřebuje pro svůj život sůl, kterou se snaží vyhledávat v přírodě sama, pokud se tam vyskytují její přirozené zdroje.
Protože v našich honitbách, revírech solné prameny nemáme, jsme nuceni, poskytovat sůl zvěři uměle. Ta se podává v různých formách a složení, počínaje kuchyňskou solí až po různé, v poslední době, mediciální prostředky.

Zvěř potřebuje sůl v průběhu celého roku, ale hlavně na jaře. To proto, anebo právě proto, aby po zimních měsících, na živiny chudších, mohla doplnit zásoby nerostných solí v těle, dále proto, že snižuje nežádoucí následky přechodu od suché potravy zimní k šťavnaté jarní. Potom také, že zvyšuje chuť k jídlu, povzbuzuje trávení, zlepšuje výměnu látek a tím zdraví a odolnost a v neposlední řadě, že jako pochutina zvěř láká a často ji udržuje na stávaništích, kde se zvěři sůl podává.

Dovoluji si zdůraznit, že zvěř bere sůl jen tolik, kolik potřebuje, sama tedy instinktivně pozná množství, které jí stačí a v dávkování si tedy nebere příklad z člověka.

Zvýšený význam má předkládání soli tam, kde je půda a s ní celá vegetace chudá na nerostné látky, jakož i tam, kde hodláme zmírnit škody způsobované na lesních i polních kulturách. Spotřeba soli se řídí jakostí paši, podle níž klesá nebo stoupá a stupňuje se za počasí suchého i mokrého. Proto je třeba pečovat o zásobování zvěře solí po celý rok - ale hlavně na jaře.

Jaká slaniska zřizovat?


V lese je zpravidla nejefektivnější a nejlevnější použití jednoduchých dřevěných korýtek (žlábků). Tyto umístit tam, kde se zvěř nejraději zdržuje a to jak do míst letního, tak i zimního pobytu. Nejobvyklejší náplní korýtek je "pěchování" směsi soli se žlutou hlínou, řádně prosetou, bez kamínků, střídavě ve slabých vrstvách posypaných solí a dobře utlačené. Ze zkušeností vím, že zvěř dává přednost zemině uležené, důkladně prosáklé do nejmenších částeček, před zeminou čerstvou. Nejobvyklejším způsobem je "pěchování" směsi soli se zeminou v poměru 1 : 5 až 1 : 4.

Možno tak činit stejně dobře ve formě kusové soli podávané různým způsobem - bez příměsí jiných látek nebo ve formě krystalické, anebo jako lisované cihly takové směsi (lizy).

Které zvěři je třeba sůl předkládat?


Veškeré! Je všeobecně známo, že spárkatá zvěř navštěvuje slaniska velmi ráda a sůl v každé formě intenzivně bere. Také zajíc, který lízat "neumí" (nemá k tomu potřebný jazyk) si velmi rád pochutnává na dřevěných, solí řádně prosáklých korýtkách, která pozvolna mizí a bývají doslova i s obsahem sežrána. Spárkatá zvěř tedy zužitkovává obsah a zajíc (i králík) nádobu. Zajíc ohlodává korýtka až tak druhým a třetím rokem, až když jsou pořádně solí prosáklá. Čerstvá, nová, mu moc nechutnají. V těchto starých, často už "taktak" držících se pohromadě, je zbylý obsah z podzimu brán srnčím, hlavně z jara, velmi dobře, snad ještě lépe, než ze slanisk čerstvě "nabitých". Že by se sůl z těchto korýtek vylouhovala a srnčí pak tato nenavštěvovala, jsem nepozoroval, neboť tam kde je jenom trochu dobrý stav srnčí zvěře nestačí se sůl, ovšem dokonale zpracovaná se zeminou, vylouhovat, byť by, jak s korýtkem se často stává, bylo prasklé nebo jak jsem uvedl dříve, "sežrané".

Mnoho myslivců se mýlí, když se domnívají, že jde, pokud se týče požívání soli, jen o výsadu nebo vlastnost zvěře spárkaté. To je názor mylný. Sůl, pokud je podávána ve vhodné formě, berou všechny druhy zvěře, které se vyskytují v lesních i polních honitbách (snad s výjimkou ptactva vodního a bahenního), i když jsem nejednou pozoroval u korýtka i sluku, která snad zde hledala nějakou žížalu apod. Myslivci v lesích často využívají této záliby zvěře k tomu, aby pozdrželi ve svých revírech přebíhající divočáky, nebo upoutali na vhodných místech migrující zvěř jelení. Vědí také, jak hodnotná je sůl pro téměř všechny druhy, pro všechny obyvatele lesa a rádi se podívají, jak třeba ke slanisku zapadá hejno holubů hřivnáčů, i jiných opeřenců lesa.

Z těchto poznatků možno odvozovat, že není třeba být příliš úzkostlivým v úpravě slanisk, ani v náročnosti na jakost hlíny a soli, ale že hlavní je poskytnout zvěři tuto pochoutku na vhodném místě, ve vhodné formě a čase tak, aby ji zvěř sama jako pamlsek vyhledávala a zvykla si ho brát.

Tam, kde zvěř slaniska nezná, nutno mít trpělivost, neboť trvá i několik měsíců, než jsou tato navštěvována. Zde je pak záhodno použít různých drobných úskoků, jak se k nim často uchylujeme, abychom zvěř ke slaniskům přilákali. Tak v blízkosti nich předkládáme oblíbené krmivo a jiné pamlsky, jako žaludy, kaštany, jablka apod. Dobře prý přivyká zvěř soli jako pochutině, postříkáme-li předkládanou sušenou letninu solným roztokem, musí mít však výběr i nesoleného objemového krmiva.

Jakou sůl zvěři podávat?


Zvěři je možno předkládat také sůl samotnou a provádět to opět různým způsobem. Nejčastěji tak, že se solné kameny umísťují v pařezích (pokud možno zdravých), mezi dvojáky, sevřeny ve vidlice i jinak. Zde je na místě upozornit, že nezná-li zvěř tento způsob, zničí časem tyto solné hroudy déšť - pokud je ještě předtím nesesbírají lesní "mineralogové", lépe řečeno "lapkové", pro svá domácí zvířata. Je to způsob nehospodárný, nekontrolovatelný, neboť kusy soli zmizí často nezužitkované.

Velmi vhodnou a oblíbenou formou jsou lizy kůlové. Ať už pahýl stromku nebo kůl zaražený do země (vše oloupané) musí být svisle provrtaný, aby pojal bohatou nálož soli, a od něho šikmo dolů odbočující slabší vývrty rozdělené na všechny strany tak, aby silný roztok, který se tvoří působením vlhkosti, stékal po celé ploše kůlu k zemi. Ideální je umístit nebo zpevnit prostor pod kůlem a vytvořit tak jakési korýtko. Takové lizy tak ráda navštěvuje veškerá zvěř, která olizuje stékající solný roztok nebo vykrystalizovanou sůl - tuto nejraději i vyhryzává i vyzobává solí nasycenou zeminu. Pro zajíce (králíky) se dělají kůly kratší. Tito tvorové, jako jsem již uvedl, lízat "neumějí", nýbrž jen vyhlodávají solí nasáklé dřevo. Avšak tam, kde se vyskytuje zvěř jelení, raději od tohoto způsobu upustit, protože ji svádějí k nežádoucímu loupání.

A kde tedy slaniska zřizovat?


Chodí-li člověk nějakou desítku let do různých honiteb na hony, nestačí se divit lidským nápadům a jindy zase rozmarům zvěře. Všímá-li si například slanisk, často shledá, jaký důvtip vynaložil chovatel zvěře na jejich ukrytí. Aby je prostě zvěř "nenašla" a jak také o ně horlivě "pečuje". Najde je uvnitř nehostinných tyčkovin, houští, ve spleti starého klestí, kde se snad zvěř dříve zdržovala, dokud zde byla paseka nebo kultura. Anebo zase uvidíme slaniska, která zvěř ráda navštěvovala, ale jimž se nyní, pro jejich odpuzující vzhled, široko vyhýbá. Jejich okolí jsou rozbahnělá, slaniska plná vody, zanesená lesním odpadem, znečištěná trusem, prostě neudržovaná, neobnovovaná. Avšak stejně se někdy pozastavíme nad přímo záhadným počínáním zvěře v tomto směru. Najdeme velice pečlivě vybudovaná slaniska, čistá a příznivě položená - netknutá. Zatímco jiná nevzhledná, okousaná, naplněná lecjakou zeminou a jak se zdá, položená ne právě příznivě, jsou zvěří navštěvovaná a přes stálé doplňování ustavičně prázdná.

Z těchto poznatků možno říci, že není třeba být příliš opatrným v úpravě slanisk, ani v nárocích na jakost náplně, ale že je hlavní zvěři nabídnout tuto pochoutku jako životní nutnost na vhodném místě, ve vhodné formě a čase tak, aby je zvěř vyhledávala a zvykla si sůl brát.

Je tedy jedno, zda slaniska zřídíme na kopci, u vody nebo jinde. Musí být ale přístupná, neboť hlavně v době jarní a v době říje jsou jakýmsi střediskem a dostaveníčkem, velmi ráda zde střídá a zdržuje. Pro jejich zakládání je tedy třeba vyhledávat lokality lidmi málo navštěvované, nejlépe ve vysokém porostu, na průsecích, poblíž ochozů a na oblíbených stávaništích a říjištích.

Vůbec není doceněn význam soli v polních honitbách, ač také všechna polní zvěř, včetně koroptví, má tuto pochutinu ráda. A přece by se našlo i zde dost vhodných míst pro slaniska. Zejména v blízkosti potůčků, větrolamů, mokřin apod. by byla žádoucí. Vždyť i polní zvěř bývá po přestálém zimním období zesláblá a často trpí při přechodu od zimní potravy k šťavnaté jarní zeleni zažívacími potížemi, které právě sůl pomáhá mírnit.

Nezapomínejme tedy ani v polích, zvláště z jara, na sůl! Nepatrné částky, úsilí a někdy i odříkání, které takto vynaložíme, budou dobře investovány.


Zpracování dat...