Časopis Myslivost

Biologické základy mysliveckého obhospodařování srnčí zvěře III.

Myslivecký management
Biologické základy mysliveckého obhospodařování srnčí zvěře III.
Na otázku, které cíle by mělo sledovat myslivecké hospodaření se srnčí zvěří, lze jistě odpovědět mnoha způsoby. Nejenže se mohou značně lišit, ale odpovědi mohou být dokonce protichůdné. Podle našeho soudu musí myslivecký management srnčí zvěře respektovat ekologii tohoto druhu (současné vědecké poznání). Tedy cílem musí být (měla by být) populace s početností odpovídající nosné kapacitě prostředí pro tento druh s přirozenou věkovou a pohlavní strukturou, s jedinci o odpovídající živé hmotnosti a kondici s dobrým zdravotním stavem. Současně by se myslivci měli snažit omezovat veškeré vlivy narušující (snižující) kapacitu životního prostředí srnčí zvěře, stejně jako faktory působící negativně na sociální strukturu populace a její příslušníky.
Naplňuje však současné myslivecké hospodaření výše naznačené cíle? Respektuje biologii tohoto druhu? Domníváme se, že pokud ano, tak do velmi omezené míry, přičemž se obáváme, že negativní dopad převažuje. Z negativ lze uvést následující: vyšší populační hustota (početnost), širší poměr pohlaví ve prospěch srn, vyšší zastoupení mladé zvěře v populaci, lov teritoriálních srnců, tvorba paroží jako hlavní kritérium odstřelu ("průběrný" odstřel, kritéria "chovnosti", "chovatelské" přehlídky), nerespektování zásad přikrmování srnčí zvěře aj., přičemž tyto faktory s sebou úzce souvisí a do značné míry se prolínají.

Pokud jde o vyšší populační hustotu (početnost), tak ta zřejmě dosahuje aktuálně opravdu vysokých hodnot (třeba v porovnání s početností srnčí zvěře v jednotlivých desetiletích 20. století). Je samozřejmě složité (přesně nemožné) stanovit početnost srnčí zvěře na celém území ČR (i v jednotlivých populacích), a to z mnoha známých důvodů. Oprávněně kritizovaná nevěrohodnost myslivecké statistiky v případě srnčí zvěře však kromě úmyslně uváděných nepravdivých údajů je způsobena i vážnými metodickými nedostatky, z čehož nelze vinit uživatele honiteb (myslivce). Stanovit v březnu početnost srnců na území dané honitby, na základě těchto dat stanovit plán lovu a ten pak od května do září realizovat, je v rozporu s etologií tohoto druhu. Takovéto počínání nelze označit za odborné, spíše odbornost degradující a domníváme se, že by právě myslivci měli v případě srnčí zvěře iniciovat změnu metodiky (u mnoha dalších druhů ani nemluvě). Tím by, konec konců, mohli v tom správném směru projevit a uplatnit svoji kvalifikaci.

Negativa vyšší populační denzity byla již uvedena v prvním dílu. Jen upozorňujeme, že významný podíl myslivců na této skutečnosti je stěží zpochybnitelný. Současně koliduje s výše uvedenými cíli managementu, ale také působí proti současným cílům mysliveckého "chovu" (trofeje, živá hmotnost - viz dále).

Druhým negativem, který úzce souvisí s početností, je širší poměr srn v neprospěch srnců. V ČR existují honitby, kde poměr pohlaví dosahuje hodnot 1 : 4 (5 - 7), bohužel však, takové honitby nejsou zcela řídkým úkazem. Fatální dopad takového jevu byl již naznačen (opět působí antibiologicky - přímo zhoubně, a je v rozporu i se stávajícími cíli mysliveckého hospodaření). Jaké jsou však příčiny této reality v mnoha honitbách naší republiky? Domníváme se, že tento jev má kořeny v dnes již historických dobách, kdy ulovení "slabšího" srnce než šesteráka nebo dokonce srny se považovalo za újednictví a v mnoha honitbách bylo zakázáno lovit srny (vše bezpochyby souviselo s výrazně nižší početností srnčí zvěře v těchto dobách - období první republiky). Tedy do jisté míry nevyrovnání s minulostí a kladených stejných měřítek v odlišné situaci. Důležitou příčinou jsou "chovatelské" snahy (spíše snahy pseudochovatelské); srna je "matička" - srnec je stále "jalový" (tedy i v době lovu holé - za srny - se mnohdy s oblibou loví ti "jaloví"., přičemž hlavním motivem je zřejmě - mít dostatek - mnoho zvěře, aby se mohlo podle potřeby daného uživatele lovit atd.). Vše bývá považováno za čin velmi "záslužný" (a prosazovaný) mnohdy i v kontextu s lovem srnčí zvěře v sousedních honitbách.

(Obvykle bývá minimálně jeden soused označován za "špatného", který zvěř nadměrně odstřeluje a "nechová". Ptáme se: "Nejsou snad v sousedních honitbách také myslivci?" "Nejsou sami stěžovatelé také sousedy?" "Nebylo by snad vhodné domnělé (oprávněně či neoprávněně) porušování pravidel mysliveckého hospodaření řešit jinými - legitimními cestami, které jsou obecně známé?" "Nemělo by jít v první řadě (také) o srnčí zvěř?" Jistě, není to vůbec jednoduché - a mnohdy myslivce chápeme - takové ospravedlnění však není argumentem, ale spíše výmluvou.)

V pořadí třetím negativním faktorem je nevyrovnaná věková struktura populace. Nevyrovnaná v tom směru, že je nedostatečně zastoupena dospělá, a zejména stará zvěř. U srn je to zřejmě způsobeno tím, že vypadají sešle (proto jsou loveny), ale to je pouze následek velké investice energie do péče o potomstvo. Čím kvalitnější (lepší) matka, tím více energie věnuje potomkům, což se následně musí projevit na její kondici. U opravdu starých srn je to ještě markantnější. Je však již známo, že u srn zůstává úroveň reprodukce, téměř až do konce jejich života, prakticky nezměněna. Navíc staré srny mají nejkvalitnější srnčata a jsou dominantními kusu v sociální hierarchii. Proto je lov starých srn významnou chybou! Obdobně je tomu u srnců. Příčinou nedostatku dospělých a starých srnců je zřejmě honba po trofeji za každou cenu.

Čtvrtým negativním faktorem je lov teritoriálních srnců. Teritoriálními jsou zpravidla srnci dospělí a staří. Mezi teritoriálními (tzn. nejkvalitnějšími) srnci si pak srny vybírají otce svých potomků, jak již bylo několikrát zdůrazněno. Proto je lov teritoriálního srnce (v době obhajování teritorií) neomluvitelným prohřeškem a zásahem striktně nebiologickým! Příčin lovu teritoriálních srnců lze nalézt několik. Především je to neschopnost odlišit srnce teritoriálního od neteritoriálního. To jistě není nemožné, ovšem vyžaduje časté, pravidelné a dlouhodobé sledování konkrétní populace, tedy mnoho času. Nelze si reálně představit, že všichni stávající myslivci - lovci srnců - jsou schopni a ochotni takový čas pozorování populací a lovu srnců skutečně věnovat. Za druhé; ulovit srnce teritoriálního je mnohem snazší, než ulovit srnce neteritoriálního. Teritoriální srnec opravdu nemá na výběr; musí se ve svém teritoriu trvale vyskytovat, stále jej obhajovat proti neteritoriálním srncům, pravidelně značkovat ( je do jisté míry "otrokem" svého vybojovaného teritoria), což jej činí velmi zranitelným ve smyslu snadného ulovení. Třetím faktorem jsou nesprávná kritéria "chovnosti", která činí v době obhajování teritorií "odstřelovým" každého teritoriálního srnce, který stanovených parožních charakteristik nedosahuje. Dokonce pak všechny teritoriální šestileté a starší srnce! Tato kritéria "chovnosti" v období obhajování teritorií postrádají zcela smyslu a dokonce působí proti cílům, pro které byla vymezena (a to již bez ohledu na to, že některé cíle "chovu" lze také považovat za chybné, viz dále). Jistě bychom však nalezli i další příčiny odstřelu teritoriálních srnců: při poplatkovém odstřelu se loví zpravidla srnci teritoriální (tím ovšem nechceme naznačit výhrady proti tomuto způsobu zadávání lovu - netýká se analýzy), touha ulovit srnce se silnou, netradiční, raritní trofejí, dodržování kritérií "chovnosti" (části z nich týkající se paroží), které je vyžadováno uživatelem honitby. Tato kritéria jsou ovšem stanovena orgánem státní správy myslivosti a každý uživatel honitby je povinen je dodržovat. Na druhou stranu, nic a nikdo nebrání uživatelům honiteb - myslivcům, aby usilovali o jejich změnu (a navíc, zcela legitimně měli nebo mají možnost se pokusit, jako účastníci správního řízení, tyto kritéria upravit).

Ve stanoveném pořadí již pátým negativním faktorem jsou některé stávající metody, prostředky a cíle mysliveckého "chovu". Pokud jde o cíle směřující k udržování početnosti odpovídající nosné kapacitě prostředí, zachování sociální struktury populace srnčí zvěře, udržení živé hmotnosti (či lépe její zvyšování) srnčí zvěře a jejího zdravotního stavu, nelze jim prakticky nic vytýkat (viz níže a také příště). Jestliže je ovšem hlavním kritériem hodnocení jedince tvorba paroží (mohutnost trofejí, bodová hodnota, a to i s pomocnými kritérii věku a živé hmotnosti) a hlavním kritériem kvality populací pak kolik "vyprodukují" medailových trofejí, tak naopak máme připomínky zásadního charakteru. Především, hlavním, souborným znakem kvality jedince (daným jeho fenotypem) je počet vlastních vitálních potomků schopných se rozmnožovat (prosazení jeho vlastních - sobeckých genů do populace, zvýšení jejich frekvence v genofondu). Tento souborný kvalitativní znak je podmíněn zejména těmito fenotypovými znaky a vlastnostmi: živou hmotností, adaptilností, odolností, učenlivostí, reprodukčním potenciálem, zdravotním stavem atd. Samozřejmě, že druhou složku tvoří vnější prostředí s mnohými charakteristikami. Hlavním ukazatelem kvality populace je potom poměr zastoupení vitálních jedinců určujících vitalitu populace. Klíčovými ukazateli kvality populace jsou její optimální početnost, věková struktura, poměr pohlaví a zdravotní stav. Tyto znaky jsou výsledkem evoluce - přirozeného výběru (uvádí předchozí díly).

Myslivci se snaží srnčí zvěř "chovat" a smyslem každého chovatelského snažení je dosažení určitého chovatelského cíle (hlavní myslivecký cíl byl již uveden). Pokud připustíme, že tvorba paroží je doplňkovým ukazatelem kvality srnce, pokusme se analyzovat účinnost chovu založeného na "průběrném" odstřelu srnců (pouze rámcově, neboť osvětlení šlechtitelských metod je námětem na několik samostatných článků). Chov (obecně, tj. týká se i srnčí zvěře) realizujeme pomocí co nejpřesnějšího odhadu chovné hodnoty (třeba genů pro tvorbu paroží) a na jejím základě selektujeme zvěř (srnce a srny), kteří se stanou rodiči s cílem získat novou generaci s lepším vývinem znaků (tvorby a charakteristik paroží) než u rodičovské generace. I pokud bychom si odmysleli vše, co již zde bylo naznačeno, z předchozí definice vyplývají nezbytné předpoklady chovu: značení srnčí zvěře, zjišťování paternity, testace srnců - kontrola dědičnosti (tj. na základě tvorby paroží jeho potomků a dalších korelovaných znaků, což je nejpřesnější metoda odhadu chovné hodnoty) atd. To je ve volnosti zcela vyloučené, nelze tedy hovořit ani o chovu ani o selekci. Pouze o odstřelu a při respektování ekologie srnčí zvěře také o managementu. Navíc, odezva na selekci u kvantitativního znaku, kterým tvorba paroží u srnčí zvěře bezpochyby je (h2 - koeficient heritability dosahuje nízkých hodnot, h2 = 0,1-0,3) je velmi malá). To znamená že i při respektování všech chovatelských zásad bude účinnost selekce nízká. Velikost parůžků je samozřejmě závislá daleko více na faktorech vnějšího prostředí než na genetických dispozicích. A to především na tělesné hmotnosti, klimatu, konkrétním zimním období (průběhu počasí v minulém roce), věku, sociálních podmínkách, zdravotním stavu a samozřejmě též klíčovém faktoru - vlivu matky (její hmotnost, doba kladení, kvalita její výživy a potažmo kojení, její sociální postavení, zdravotní stav, atd.). U srnčí zvěře bylo i ve volnosti vědeckými pracemi opakovaně prokázáno, že selekce srnců na znaky paroží nepřináší ani po několika desítkách let žádné výsledky.

Krátkou poznámku k chovatelským přehlídkám, které si činí ambice na odhad chovné hodnoty jedinců (zejména srnců) a hodnocení kvality populací. Již z několika předešlých, nerozvinutých konstatování je zjevné, že zde určit chovnou hodnotu (srnce) je nemožné. Při tomto hodnocení lze maximálně orientačně identifikovat jeho vlastní užitkovost a v případě mladého srnce usuzovat na tvorbu paroží v dospělosti. Navíc lze ještě orientačně stanovit živou hmotnost a věk při jeho ulovení (všechny metody určování věku se potýkají se základním problémem, a tím je neznalost data narození daného kusu. Jen upozorňujeme, že při kontrolním stanovení věku ulovené srnčí zvěře byla identifikována průměrná chyba dva až tři roky a chyba maximální sedm let! Tedy pozor na spolehlivost takových stanovení, které využívají pouze metody podle obrusu stoliček). Je také navíc evidentní, že postrádá smysl odhad chovné hodnoty, pokud se vůbec nehodnotí srny a srnčata.

Pokud jde o hodnocení kvality populací (třeba ve srovnání jednotlivých oblastí, územně - správních celků) na základě počtu ulovených medailových srnců (procentuální zastoupení medailových srnců, podíl jednotlivých medailí, rekordní trofeje atd.), tak to považujeme v podstatě za nesmyslné a absurdní. Výsledky takového statistického hodnocení (navíc bývá z mnoha důvodu zpracováno zcela nedostatečně) opravdu nelze interpretovat jako kvalitativní ukazatele populace a jde o data nerelevantní (nepoužitelná). Nelze totiž odlišit vlivy genetické a vlivy vnějšího prostředí, nepostihují sociální strukturu populace, chybí hodnocení nemedailových srnců, srn, srnčat atd.

Velmi negativní dopad má, obvykle stále prosazovaný, lov starých (nevodících?) srn. Jak je to hrubý prohřešek bylo již naznačeno.

Posledním záporným faktorem spojeným s mysliveckým hospodařením, který bychom rádi krátce zmínili, je nevhodné přikrmování srnčí zvěře nerespektující biologii tohoto druhu a zásady výživy a přikrmování. To opravdu není řídkým úkazem v mnoha našich honitbách. To již nehledě na skutečnost, že o vhodnosti samotného přikrmování srnčí zvěře by se dalo, možná i úspěšně, dlouze polemizovat (opět je námětem na seriózní rozbor).

Pokud jde o pozitiva současného mysliveckého hospodaření, je to především regulace početnosti srnčí zvěře (a to i v případě plného respektování předchozího textu). Při uvědomění téměř úplné absence predátorů srnčí zvěře v mnoha oblastech ČR, intenzity zemědělského a lesního hospodaření a vzhledem k aktuální početnosti srnčí zvěře, je to zřejmě činnost opravdu nutná. Lov srnčí zvěře je zřejmě na většině území naší republiky (dosud) nezastupitelný. Jestli-že se však v oblasti výskytu srnčí zvěře současně vyskytuje stálá populace velkých predátorů (konkrétně rysa) lov ustupuje do pozadí.

Druhým pozitivem jsou ta kritéria odstřelu (a jejich realizace), která kladou důraz na odstřel zvěře mladé (srnců, srn a srnčat). To je prakticky zcela v souladu s biologií srnčí zvěře - přírodním výběrem (přirozenými ztrátami v populacích, které jsou neovlivněny člověkem).

V pořadí třetím kladným přístupem je snaha ulovit holou zvěř v prvních dvou měsících doby lovu, což je důležité z hlediska usnadnění lovu, ale i možného výběru. Navíc lovit v průběhu prosince je již nevhodné.

Čtvrtým pozitivním faktorem je chvályhodná snaha myslivců pořádat každoročně "chovatelské přehlídky" a prosazovat jejich závaznost pro každého uživatele honitby. "Chovatelské přehlídky" mají nezastupitelnou kontrolní funkci (třeba i od nejširší veřejnosti), funkci prezentační, plní i funkci výchovnou atd. Kromě toho je lze využít pro sběr biologických dat, která jsou ničím nenahraditelná. Ta lze pak následně využít při managementu srnčí zvěře.

Posledním pozitivním faktorem, který bychom chtěli zmínit, je snaha myslivců o omezování negativních dopadů na srnčí zvěř, péče o zachování, resp. zvýšení nosné kapacity prostředí a snaha zlepšovat její zdravotní stav. To se mnohde setkává se značným úspěchem.


Zpracování dat...