Jak málo k světovému rekordu
ing. Jan Kajzar
Začalo to tak úplně obyčejně, zazvonil telefon, kamarád Jaroslav se mě ptá, jestli nemám chuť jet s ním do Polska. Než jsem se nadechl k odpovědi, tak dodal: “Jedu na lov zubra”. To jsem polknul na sucho, něco mu řekl, abych něco řekl, ale hned druhou větou jsem pozvání s radostí přijal. Ještě přidal, že má na lov tři dny s tím, že ho následně čekají jeho obchodní partneři na Ukrajině. Z Čech do Beskyd přijede příští týden v pondělí k večeru, přenocuje u nás a v úterý ráno vyrážíme směr Český Těšín, Krakow, Warszawa až někde k severní hranici Polska. To mě trochu zmátlo, o zubrech jsem věděl jenom to, že v Polsku žijí v Bělověžském pralese, ale ten zase neleží na severní hranici Polska. No co, uvidíme. Jsem v roli lovce beze zbraní, s kamerou a s vůbec žádnými zkušenostmi s lovem zubra.
Jarek Nohavica nám zpívá na cestu, kupodivu státní hranici přecházíme bez problémů, když uvážím, že vezeme zbraň a jezevčíka Freda, tak to by k pořádnému zdržení určitě stačilo. Příjemný celník nám přeje dobré pořízení, a když po nás moc nechce ani druhá strana, jsme v Polsku. Nohavicu střídá v přehrávači Michal Tučný a ujíždíme po úzkých polských cestách směr sever. Rychle se stmívá, voláme mobilem ředitele nadlesnictví, že jsme na cestě. Je nám sděleno, že jsme očekáváni v mysliveckém domě a čeká se na nás s večeří. Hm. Příjemná zpráva. Do cíle - Czerwonego Dwora jsme však dorazili v půl osmé večer. Zastavujeme na okraji vesnice, která podle všeho čítá pár domů a uvažujeme nad kresleným plánkem, jak se dostat do mysliveckého domu. Podle nákresu to nepůjde, stavíme osamoceně jedoucí auto, řidič jen pokyne, ať jedeme za ním. Dovede nás do cíle. Tam se dovídáme, že náš navigátor je manželem paní kuchařky, která na nás čeká s večeří. No, to příslovečné štěstí, stojí zatím při nás. Po velmi chutné večeři, domácí klobáse, uzeném pstruhu, přichází pan ředitel a jemu v patách pan lesník, jenž je nám představen jako lovecký doprovod. Hlavně na něm spočine to, aby zubra našel, venku mu již pomáhají další jeho kolegové. Na 7000 ha lesa a 5000 ha luk, byť na rovině jako stůl, to nebude jednoduché. Je už přesně určeno, kterého zubra budeme lovit, trofejově je to určitě zlatá medaile, dvacetiletý býk, jehož již vytlačil ze stáda jeho mladší nástupce.
Celý večer se řeč točí kolem lovu. Na stole se objevují fotografie z letošní jelení říje, ale i pár fotek ulovených zubrů. Fotografie zubra, který byl uloven loňského roku, převládají, pan ředitel to odborně komentuje, byl to býk oceněný zlatou medailí, vážil kolem 800 kg. Šťastným lovcem byl profesionální myslivec odněkud ze Švýcarska - výborný střelec. Při diskusi kolem zbraní a ráže se pan ředitel dovídá, že Jaroslav má s sebou naši ZKK 600 ráže 7x64, naše střelivo Sellier a Bellot 11,2 g. S tím moc spokojen není, i když sám tuto kulovnici vlastní, střílí i naším střelivem, přesto by na lov zubra tu raději viděl něco, co má v názvu "magnum". Při střelbě "na komoru" se u těchto středních ráží a u tak těžké zvěře může kule zastavit na žebru, proto je nutno střílet na krk. Švýcarský host loňského roku střílel na krk s použitím ráže magnum, přesto musel ránu opakovat "nad světlo", než zubr zhasnul. Přesto, že je revír vybaven dostatečně posedy, loví se zde zubr hlavně šouláním, pokud možno na kratší vzdálenost, aby se zvýšila účinnost střely. Zubr pobíhá ve volné přírodě, je velmi ostražitý, přesto se lze dostat při dobrém větru a krytu na dobrý dostřel. Rána ovšem musí sedět, v opačném případě "rany boskie!" (česky rány boží!). Při své hmotnosti má zubr obrovskou sílu - před nedávnem jeden napadl jedoucí traktor a utrhl od něj vlečku. S tím, že se zubr loví po rozednění, vlastně v průběhu celého dne, s přáním dobré noci, jsme se rozloučili.
V 5 hod. ráno již nemohu spát, přemílám si v hlavě včerejší diskusi. Po půl hodině docházím k závěru, že musíme někde půjčit silnější kalibr, s tím zastavením kule na žebru mě ředitel vyvedl z míry. Nadávám si do blbců, že jsem nevzal sebou RWS - TIG. S tímto střelivem ve stejném kalibru jako má Jaroslav, jsem střílel v Kanadě losa. Zůstal mi po ráně v ohni, oproti našemu střelivu je to v dopadové energii na 100 m asi o 1000 Joulů víc. Tuším, že ani Jaroslav už nespí, což mi potvrzuje na moji otázku. Nevím, jak bych začal řeč ohledně kalibru, mám obavy, že ho znejistím, což by určitě nebylo ku prospěchu věci. Po další půlhodině přesvědčování Jaroslav souhlasí, že se pokusíme půjčit silnější kalibr. Spát se nám již stejně nedaří. I když se začne rozednívat až za dobrou hodinku, na spánek už ani jeden z nás nepomýšlí. Pohled z okna nám zpříjemňuje náladu - krajinu přikryl sněhový poprašek. S dobrou náladou přichází ráno i lesník Olek, také má radost ze sněhu - zubr se nám bude lépe hledat. Zároveň ho jistě utěšilo naše brzké ranní rozhodnutí ve věci výměny zbraně. Okamžitě kontaktuje přes mobil svého kolegu, ten nám slibuje zapůjčení Remington magnum, ale až pozítří odpoledne, kdy se vrátí domů. Nic se nedá dělat, do té doby bude Jaroslav lovit se svou zbraní.
Po snídani nasedáme do terénního auta a vyrážíme do pusty. Po dobře upravených lesních cestách projíždíme revírem, několik telefonních hovorů od Olekových kolegů nám potvrzuje, že ani jim se zubra nedaří najít. Šouláme mýtním lesem, narážíme na čerstvou stopu zubra, ve sněhu dobře čitelnou. Na první pohled překvapuje její velikost. Olek s Jaroslavem jsou vepředu, já s kamerou se držím trochu zpět, abych v lovu nepřekážel. Olek ukazuje na prstech ruky, že jsou to stopy dvou kusů. Vracíme se kousek zpátky po našich šlépějích, abychom se dostali na terénní zlom. Po dalších asi sto metrech se Olek zastavuje s dalekohledem u očí. Spouštím kameru a hledám přes její objektiv ve směru, kde pozorují dalekohledy Olek s Jaroslavem. A už ho vidím, prvního, volně žijícího zubra, v mém životě. Impozantní zvíře ve své velikosti, s mohutnou hrudí, zrychlujícím klusem se míhá mezi kmeny stromů, asi 80 m pod námi. Koutkem oka zachycuji pohyb druhého kusu, který odbíhá na druhou stranu. To vše trvalo snad 30 vteřin, přesto se mi toto první setkání se zubrem vybavuje v mysli i po měsících, jako by to bylo včera. Olek říká, že to byli dva mladí zubři, nic pro nás. Projíždíme lesem, dostáváme se na obrovské louky, a ačkoli padla mlha, přesto je dobrá dohlednost. Olek nám ukazuje políčka, kterých má na svém úseku 54 ha, od řepných, přes bramborová, kukuřičná, jakož i jetelotrávní a směsková. V bytelně postavených oplocenkách ukazuje vysazené kmeny jabloní a hrušní. Hrdě dodává, že neví, co jsou to škody na porostech způsobené zvěří. Ten dubový kůl, vysoký 2,5 m je slanisko. Nahoře je pilou vyřezáno sedlo, do kterého se položí kusová sůl a dvěma dvěma zářezy ze sedla vytéká solný roztok a smáčí kůl po celé jeho délce, vnějškem i vnitřkem. Vydrží tak rok, než ho zvěř úplně zlikviduje, pak je nahrazen novým. Péči o zvěř oceňujeme výbornou.
Na loukách je znát noční buchtování prasat, zubři tu však nebyli. Vracíme se zpět k autu a popojíždíme na další louky, které jsou sečené, a proto jsou ještě teď v listopadu zelené. Znovu vystupujeme z auta, procházíme okraji lesa, kopírujeme porost, abychom nebyli na loukách nápadní. Olek s Jaroslavem vpředu, já poslušně za nimi, Olek vsadil na to, že zubr bude na louce.
Opatrně nahlížejí kryti jívami na další louku, jejíž okraj vystupuje z mlhy a oba se současně nahrbí, jak se snaží být menšími, a vtom již ho vidím taky. Obrovitý býk se klidně popásá asi 100 m před námi, na holé a rovné ploše vyniká daleko mohutněji, než ti dva v lese. Tento je sám. Olek opatrně couvá, bere Jaroslava za loket a potichu vyklízíme pole. "Tohoto býka nemůžeme lovit, to je ten mladý býk, který převzal žezlo po tom, kterého hledáme", říká Olek a jmenuje znaky, podle kterých ho určil, hlavně podle "pynzla", což je po česky "štětec", v myslivecké mluvě by to měl být střapec. Vidět tři zubry za dopoledne je určitě úspěch, odjíždíme zpět do mysliveckého domu, kde nás čeká oběd.
Olek se pro nás zastavuje kolem druhé hodiny odpolední a společně odjíždíme na krytý posed. Před námi se rozprostírá louka a políčko se zbytky řepy. Tady vydržíme do tmy. Za šera nám přicházejí dva mladí jeleni, bokem louky přetahuje několik kusů srnčí. Pro dnešek toho bylo až dost, i když jsme "našeho" býka nenašli, máme na to ještě dva dny.
Ráno jsme oba na nohou ještě za tmy, Fredík je na nás naštvaný, že ho necháváme doma, nechceme riskovat, že se po ráně ozve, a tím navede zubra na nás. Nicméně je již dobrý kamarád s paní kuchařkou, na které je vidět, že je psí máma, stejně jako jeho domácí panička.
Projíždíme lesem, loukami, Jaroslavův Nissan to zvládá tiše a lehce, po teplé noci není po sněhu ani památka. Postupujeme jako včera, opatrně propátráváme louky, odhaduji, že jsme již najezdili po revíru přes sto kilometrů, a náš zubr nám stále uniká. Olek s mobilem obvolává svoje kolegy v terénu, výsledek je stále stejný, starý býk není k nalezení. Mobil, mobil. jak protivné při tradičním lovu, ale jak účinné v naší situaci.
Po sedmé hodině zastavujeme při kraji smrkové probírky, mokrou svážnicí postupujeme k světlejšímu obzoru, tam očekáváme další z rozlehlých luk. Olek, který se tu pohybuje s přirozenou jistotou, náhle zkamení jako ohař, jenž vystavuje zajíce v loži. Pohybem ruky za zády nám naznačuje pokyn k ústupu. Vracíme se asi 100 m zpět po našich stopách, Olek tlumeným hlasem sděluje: "Jsou tam dva býci, jeden je mladý, ale ten druhý je asi ten, kterého hledáme, ještě si to ověřím" dodává. A hned nato k Jaroslavovi: "Co s tou tvojí flintou ?" Jaroslav bez váhání odpovídá: "Nic, já ji věřím". No, a je to, říkám si a vybavuje se mi v mysli kule zastavená na žebru býka a to další ani nedomýšlím. Olek nás rychlým krokem vede zpět k okraji louky, ale teď již jiným směrem. Jdeme mezi smrkovou mlazinou, vysokou trávou, míříme k nízkému, rozložitému smrku na okraji louky. S největší opatrností se naskládáme pod jeho široké větve, kde mezi zemí a prvním přeslenem je asi metr místa. Spouštím kameru, zadržuji zrychlený dech, jak jen to jde, zubr stojí na zeleném koberci, bere paši, zvolna, krok, co krok popochází s mohutnou hlavou, kterou lemují rozložité, ebenově zbarvené rohy, jenž se lesknou v podmračeném větrném jitru. Druhého zubra nevidím, v tom mi sedí Oleg s dalekohledem u očí a studuje, zda je to "ON". Trvá to neuvěřitelně dlouho, ve skutečnosti asi tak 2 až 3 minuty. Nevím, co si ti dva, sedící metr přede mnou, pod smrkem povídají, spíš mluví jen posunky. Vítr jde přímo na nás, tráva před námi se třepotá, skloněná v ostrém úhlu. Jaroslav si z dřepu sedá, zvedá kulovnici, pročistí puškohled šálou, otáčí se dozadu na mne a pohybem hlavy se ptá - tak kam? Jsem překvapen jeho gestem. Je neuvěřitelně klidný, jako by se mě zeptal na pouti ve střelnici, na kterou růži má střelit. Zvednutou rukou ukážu na svůj krk. Tak, jak jsme to řekli už včera ráno, když nemáme magnum, tak musíš střelit přesně na krk. Ale kam to posadit na krk, který je skoro metr široký, to ti kamaráde, neporadím, to je jen a jen na tobě. Když to zdupeš, tak se tu pod tím smrčkem asi smíchem neudržíme, před očima mi vyvstává asi pět metrů vysoký dubový kříž, kolem kterého projíždíme z mysliveckého domu do revíru. Ten tam stojí na památku rodiny hajného, kterou rozdupal býk, když se vraceli jednou v neděli z kostela.
Jaroslav míří přes puškohled, odkládá znovu kulovnici, Olek mu podává kapesník a on dvěma, třemi kruhy přejíždí optiku puškohledu. Býk se paství před námi, stojí "na blat" - ne víc než 60 m. V okamžiku, kdy Jaroslav zvedá kulovnici, zvedá býk hlavu na mohutném, skoro metr širokém krku.
Pustou zaburácí výstřel a v tom samém okamžiku zubr padá k zemi, jako by mu blesk podťal běhy. Nestačil udělat ani krok, mohutné, deset metráků vážící zvíře, král pusty, sám největší mezi velkými, píše oháňkou svůj testament, loučí se se svou rodnou pustou, důstojně, hrdě, jak odchází jen král.
Jaroslav vyskakuje z našeho smrkového krytu, druhé, dostřelné rány však není zapotřebí, býk zůstal v ohni. "Běžte do háje s vašima magnumama", je první věta Jaroslava po loveckém dramatu. Olek ji ani neslyší, opatrně postupuje směrem k býkovi. Všichni jsme fascinováni již tichou mohutností krále pusty. Úlomek lovci, gratulace k úspěšnému lovu, poslední hryz, tyto lovecké zvyklosti dodržují polští myslivci stejně jako my doma. Zabírám kamerou lovce i jeho doprovod, blahopřání Oleka Jaroslavovi je upřímné o to víc, jak říká, že může poprvé blahopřát lovci, který nepřijel tentokrát ze západní země.
Obdivování býka nebere konce, Olek volá mobilem pana ředitele, hlásí mu splnění úkolu, nejvíce chválí mistrnou ránu lovce. Všichni to velice silně prožíváme a snažíme se tyto okamžiky zachytit jak kamerou, tak fotoaparáty .
Přijíždějí dva traktory, jeden přidržuje vlek, druhý, pomocí lana natahuje býka na plošinu. Pan doktor veterinář jen kroutí nevěřícně hlavou, jednak je to nejtěžší a největší býk za posledních 10 let, ale hlavně střeleného zubra jednou ranou ještě neviděl. Většinou prohlíží ulovené zubry minimálně s dvěma ranami, více ran není nic neobvyklého.
V mysliveckém domě se potkáváme s panem ředitelem, po gratulacích lovci je přikročeno k bodování trofeje, že je zubr "zlotomedailowy" není pochyb. S napětím očekáváme výsledek měření - 206,30 bodů - druhý nejsilnější zubr na světě. Když uvážíme, že světový rekord má hodnotu 207,05 bodů, tak jak málo chybí českému myslivci k světovému prvenství ?
Post scriptum: Bodová hodnota byla potvrzena při zasedání hodnotitelské komise CIC 14. 12. 2001 na zámku Hluboká.