Kdy už konečně někdo, k tomu, něco řekne !?
JUDr. Jiří Vaněk
Proč ministerstvo, kraj nebo okres nám neřekne co od nás budou chtít? Takové a další otázky slyšíme velice často při různých setkání. Nejsou to ale jen myslivci, nebo vlastníci honebních pozemků, ale velice často i úředníci okresních úřadů, kteří by také hrozně rádi slyšeli od nadřízených orgánů seznam toho co, do kdy, a od koho mají požadovat. Stále raději budeme plnit doslovně předepsané úkoly než využít možnosti vlastního přístupu k řešení určité záležitosti. Je jednoduší řídit se zásadou : “Vy řekněte co chcete, my to splníme.” Všichni budou spokojeni, my neuděláme nic víc ani míň než je předepsáno, úředník vezme tužku, odškrtá si jak jsme jednotlivé úkoly splnili, a rozhodne. To přece nemá nic společného s demokracií. Stále voláme po tom, aby v prvé řadě rozhodovali občané a státní orgány do jejich vztahů vstupovaly minimálně a v nezbytné míře, a když to zde v podobě nového mysliveckého zákona zcela jistě máme, požadujeme regulaci.
Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, skutečně v řadě věcí demokratickým způsobem dává možnost rozhodovat zdola. Myslivost musí být v určitém rozsahu regulována státem. Stát zde musí sehrát úlohu "zástupce zvěře" neboť o ní se zde bude rozhodovat. Domnívám se že zákon mohl být v řadě věcí důslednější. Velká přednost zákona pro nás spočívá především v tom, že dává širokou možnost rozhodování o těch nejdůležitějších věcech jako jsou honitby, těm kterých se to nejvíce dotýká a to jsou vlastníci honebních pozemků. Co je však důležité, že upřednostňuje dohodu. Pokud se ti na kterých všechno záleží, vlastníci honebních pozemků, budou schopni dohodnout při realizaci uvádění honiteb a honebních společenstev do souladu se zákonem, nehrozí nikomu nějaké vynaložení mimořádného úsilí nebo prostředků. V řadě případů jak u honebních společenstev, tak i u honiteb by vše mohlo skončit předložením stanov honebního společenstva a oznámením, že jejich honitby jsou v souladu s požadavky pro tvorbu honiteb podle tohoto zákona, orgánu státní správy myslivosti. Ani případný souhlasný návrh držitelů dotčených honiteb na změnu hranic honitby, by v tomto případě nebyl záležitostí, o jejímž povolení by se muselo složitě a dlouho rozhodovat. Pokud se nenajde vůle dohodnout se , bude zde muset jednat úředník orgánu státní správy myslivosti. Veliký problém zde vidím v tom, že sice návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem jsme povinni podat do 31. prosince 2002, ale není již stanoven termín kdy nejpozději by mělo být vše jasné. Půjde-li o spor, a uvědomíme-li si že okresní úřady, ke stejnému datu kdy máme poslední možnost podat návrh, by měly zaniknout, nedovedu si představit v případě většího množství problémových návrhů, kdo a kdy o nich rozhodne. Zákon, ve vztahu ke státnímu orgánu v podstatě nezná pojem "žádat", budeme navrhovat a v některých případech jen státnímu orgánu dávat na vědomí. To všechno si bude vyžadovat nejen dobrou úroveň předkládaných věcí, ale i vysokou odbornost těch, kdo o nich bude rozhodovat. A tady si myslím, že musíme jednat odpovědně a především včas, abychom využili velice dobré znalosti a zkušenosti převážné většiny dosavadních pracovníků okresních úřadů. Stejně jako není honitba nebo honební společenstvo, které by mělo naprosto stejné podmínky, asi ani nebude vyloženě jednotný přístup k řešení mysliveckých záležitostí u všech orgánů státní správy myslivosti v okresech a regionech. Všichni však budou muset jednat v souladu se zákonem, a věřím že nikdo nebude chtít vyhledávat problém tam kde není.
Chápu přístup Ministerstva zemědělství, které odmítá další požadavky na podrobnější úpravu, nebo vydání prováděcích pokynů mimo to, co jim vyplývá ze zákona. Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí, jako vrcholné orgány státní správy myslivosti, určitě nebudou chtít nějak ovlivňovat rozhodování jednotlivých subjektů, ani vstupovat do jejich rozhodování pokud to nebude zákon vyžadovat, ale důsledně budou dbát aby byl dodržen. V žádném případě bych odmítavý postoj k regulaci realizace zákona nechápal jako jakési jeho uvolnění, ale naopak. Ten koho se zákon bude dotýkat, bude se s ním muset vypořádat sám a jak nejlépe umí. Nikdo se nezbaví odpovědnosti, tentokrát asi zůstane na každém vlastníku honebního pozemku, úředníkovi okresu, kraje, a marně asi voláme po tom, že nechceme nic víc než plnit to, co nám někdo předepíše.