Časopis Myslivost

Škody na lesních porostech jsou projevem narušených vzájemných vztahů mezi zvěří a jejich životním prostředím. Z objektivního posouzení otázky příčin a následků jednoznačně vyplývá, že ten, kdo tyto vzájemné vztahy narušil a nadále výrazně narušuje, je člověk. Nejen myslivci, ale i lesníci a vůbec všichni lidé, působící v životním prostředí zvěře, by si měli uvědomit, že nesou v tomto směru patřičný díl zodpovědnosti.

Je všeobecně známo, že jednou z hlavních příčin zvýšeného poškozování lesních kultur zvěří je její nadměrné zneklidňování. Pokud zvěř nemá ve svém prostředí dostatek klidu a necítí se bezpečná, setrvává po většinu denní doby v hustých porostech. Na pastevní plochy vychází zpravidla pouze v nočních hodinách. V přirozených podmínkách však jelení a srnčí zvěř přijímá potravu během celého dne ve víceméně pravidelně rozložených pastevních fázích. Například v našich sledováních jsme zjistili u nezneklidňované jelení zvěře v závislosti na ročních obdobích zhruba 8 až 15 period příjmu potravy. K nejvyšší pastevní frekvenci přitom u ní dochází v jarních měsících a počátkem léta, kdy přijímá za normálních okolností potravu prakticky celodenně v časovém rozmezí 1,5 až 2 hodin. V této době setrvává za předpokladu maximálního klidu prakticky stále na pastevních plochách nebo v jejich bezprostřední blízkosti. U srnčí zvěře jsme při našich sledováních zjistili ještě vyšší počet časově krátkých potravních fází v průběhu denního cyklu než u jelení zvěře. Jakmile však jelení a srnčí zvěř nemá dostatečný klid, nastává u ní narušení přirozeného denního rytmu. Následkem posunu většiny pastevních aktivit do nočních hodin je snížení počtu denních pastevních fází a vznik delších přestávek v příjmu potravy. Přesto také zneklidňovaná zvěř s narušeným rytmem je nucena přijímat i během světlé části dne určité množství dostupné potravy. Pokud se zdržuje po většinu této doby pouze v hustých porostech, je vznik škod zvýšeným okusem, ohryzem a loupáním dřevin nevyhnutelný.

V souvislosti se zneklidňováním zvěře a jejím zatlačováním do méně vhodných stanovišť je většinou v prvé řadě poukazováno na negativní působení lidí navštěvujících les za účelem turistiky nebo sběru lesních plodů. Méně často se již mluví o tom, že významným a mnohdy dokonce hlavním zneklidňujícím faktorem v honitbě je ve skutečnosti lov. Jelení a ještě více srnčí zvěř si dokáže poměrně rychle zvyknout na přítomnost lidí ve svém životním prostředí, pokud může odhadnout, že jí od nich nehrozí nebezpečí. Jakmile je však dlouhodobě vystavena intenzivnímu loveckému tlaku, stává se značně opatrnou. Čím delší je obddobí lovu a čím častější je v této době přítomnost myslivců (lovců) v honitbě, o to více se zvěř stahuje do méně přehledných stanovišť. Zvláště skrytý způsob života začnou vést rodinné tlupy jelení zvěře vedené zkušenými starými laněmi. Ale také starší srnčí zvěř se stává v prostředí s intenzivním loveckým tlakem obtížněji pozorovatelnou. Zákonitým výsledkem jsou nejen výrazně snížené možnosti úspěšného lovu, ale v prvé řadě podstatně větší rozsah působených škod.

Výskyt škod vede často automaticky k požadavku zvýšených odstřelů zvěře, aniž by přitom byla prováděna hlubší analýza jejich skutečné příčiny. Výsledky studií v různých modelových oblastech však ukazují, že jak příliš dlouhé období lovu, tak zejména trvale intenzivní odstřel v brzprostředním okolí pastevních ploch, může být z hlediska problematiky škod značně kontraproduktivní. Tam, kde je společným cílem zabránit škodám a současně zachovat stabilní populaci myslivecky obhopodařovatelné zvěře, musí být její odstřel prováděn velmi zodpovědně a citlivě. Ve skutečnosti je však lov zvěře v mnohých honitbách prováděn tak, že místo aby sloužil jako jemný regulační instrument k zabránění škod, spíše se podobá kladivu, které s přibývajícím počtem úderů tluče stále více do prázdna. Čím častěji a déle je vysedáváno na posedech v blízkosti pastevních ploch, tím menší efekt má takto prováděný lov jak co se týče vynaloženého času na dosažení předepsaného počtu střelených kusů zvěře, tak především z hlediska snižování škod.

V mnoha honitbách v Německu a v Rakousku (mimo jiné také v našich projektových oblastech v Korutanech a ve Štýrsku) se velmi dobře osvědčuje myslivecké obhospodařování zvěře za pomoci kombinace takzvaného intervalového a koncentrovaného lovu. Podstatou této myslivecké strategie je současné sledování dvou základních cílů. Za prvé pokud možno co nejnižší, krátkodobé zneklidňování zvěře lovem v těch částech honitby, kde je její výskyt z důvodů dostatečné přirozené nabídky potravy a nízkého ohrožení porostů bezproblémový. Za druhé vytvoření maximálního loveckého tlaku na plochách se zvýšeným nebezpečím vzniku škod pomocí trvalého intenzivního odstřelu, jehož účelem je buď zvěř ulovit, nebo ji vytlačit do vhodnějších lokalit.

Intervalový lov spočívá ve střídání pokud možno co nejkratších period intenzivního lovu s déletrvajícími obdobími klidu. Prvořadým cílem je přitom rychlé slovení určitého počtu kusů zvěře při co nejmenším zneklidňování. Tím, že odstřel je prováděn pouze v časově omezených intervalech, je dána zvěři možnost se po krátké době rušení opět zklidnit a lépe využívat existující potravní zdroje. Pro tento způsob lovu jsou vybírány ty části honiteb, které mají vysokou úživnost prostředí a přitom v nich nehrozí příliš velké nebezpečí vzniku škod. Intervalový lov musí však být uplatňován na dostatečně velké ploše, neboť jen tak je možné dosáhnout dostatečného zklidnění zvěře během klidových fází. Dalším důležitým předpokladem je jejich důsledné dodržování. Veškerý odstřel je třeba časově soustředit v závislosti na velikosti oblasti vždy maximálně na několik dní. Jednotlivé klidové fáze by naproti tomu měly trvat přinejmenším 3 až 6 týdnů. Zde platí, čím delší a intenzivnější je perioda lovu, tím delší čas musí mít zvěř na opětovné zklidnění. Zkrácením doby odstřelů a dodržováním dostatečnš dlouhých klidových fází umožňuje zvěři častěji a dlouhodoběji přijímat potravu na pastevních plochách, na něž by měla vycházet i za denního světla. Takto lze udržovat na vybraných vhodných stanovištích vyšší stavy zvěře, aniž by docházelo k nadměrným škodám. Nezbytným předpokladem je ale dostatečně vysoká nabídka kvalitní potravy. Důležitou roli přitom hraje také skutečnost, že při podstatném snížení loveckého tlaku se současně zmenšuje negativní působení jiných rušivých faktorů, jako např. turistiky, neboť u méně intenzivně lovené zvěře se výrazně snižuje její citlivost i vůči ostatním druhům zneklidňování.

Při snaze o snížení působení lovu jako významného rušivého faktoru je třeba mít na zřeteli skutečnost, že také odstřel pouze jednoho druhu zvěře nebo jen části jeho populace (např. lov srnců) způsobuje značné zneklidňování veškeré zvěře obývající stejné prostředí. Z toho vyplývá nutnost maximálního časového sladění doby lovu všech myslivecky obhospodařovaných druhů zvěře v dané oblasti.

Koncentrovaný lov je prováděn v těch částech honitby, v nichž je výskyt většího počtu jelení a srnčí zvěře z důvodu velkého ohrožení lesních porostů nežádoucí. Jedná se přitom o udržování vysokého loveckého tlaku s cílem omezení výskytu zvěře na těchto místech jak odstřelem, tak jejím vytlačením do vhodnějších stanovišť. Na rozdíl od intervalového lovu, jehož podstatou je docílení minimálního zneklidňování na co možná nejrozsáhlejších plochách, měl by se koncentrovaný lov soustředit vždy jen na určitá plošně omezená stanoviště, jejichž rozloha by neměla přesahovat 200 ha. Příliš rozsáhlé plochy snižují účinek tohoto opatření, neboť je na nich obtížnější vyvinout dostatečně vysoký lovecký tlak. Důležitým předpokladem úspěchu koncentrovaného lovu je dobrá znalost prostředí, výborná fyzická zdatnost, důslednost a vysoká odborná úroveň myslivců.

Pro dosažení žádoucího efektu této dvojité lovecké strategie zaměřené na regulaci prostorového rozptýlení zvěře je zapotřebí, aby intervalový a koncentrovaný lov byly v rámci určité oblasti vzájemně vhodně kombinovány a časově koordinovány. Přitom je možné vytvářet různé modifikace a varianty, vztahující se zejména na dobu a způsob lovu. Důležité je zvolit vhodný postup pro dané prostředí a důsledně jej uplatňovat. Tímto způsobem je možné zajistit lokálně cílenou ochranu ohrožených mladých lesních porostů i při udržení stabilních stavů zvěře. Jako názorný příklad toho, jak se tento systém osvědčuje v praxi, je možné uvést naší projektovou oblast v korutanských Alpách, kde na celkové ploše o velikosti zhruba 8.000 ha činí celkový odhadovaný stav jelení zvěře přibližně 400 kusů. To znamená, že její průměrná populační hustota v přepočtu na celkovou plochu se pohybuje kolem 50 kusů na 1.000 ha. Přitom na velké části ploch se zvýšením nebezpečím vzniku škod se daří pomocí cíleného loveckého tlaku trvale udržovat poměrně nízkou hustotu jelení zvěře. Tato se soustředí po většinu roku převážně v těch vhodných lokalitách, ve kterých je z lesnického hlediska možné její zvýšený výskyt tolerovat.

Adresa autora:
Dr. Miroslav Vodňanský
Institut ekologie zvěře VFU Brno
Palackého 1-3
CZ-61243 Brno