Časopis Myslivost

Vtom se pole přede mnou zavlní a jako duch z něj vyjde srnec. Zvedám dalekohled a srdce mi poskočí do vyšších obrátek. To bude on! Na hlavě cosi, trofej nejasného, podivného tvaru. Tma ještě není ta pořádná tma, ale v tom nedomrlém sýrovém světle měsíce vidím jen konce výsad. Jak pohazuje hlavou a střihá slechy, kroutí se mu místo paroží spíš něco jako klubko hadů. S očima přilepenýma na srnce se kradu blíž a blíž. Ten se klidně pase a pomalu, jako na provázku, mě za sebou vede krajem pole. Najednou zmizel, jak se objevil. Rozplynul se v šeru.

Pole se zavřelo, já si zatlačil oči zpátky do hlavy a štípnul se, jestli jsem tu neusnul. O tomhle srnci totiž vím, vlastně víme. Je nás víc co ho hledáme. Ale to bude lepší vzít tenhle příběh od začátku.

Tenhle rok, ostatně jako jiné roky, přivál jaro vítr z jihu. První teplé dny s vůní tajícího sněhu prozářilo slunce, až z toho bolí oči. Srnčí, stažené na zimu do polí, si pěkně nahřívá hřbety v bezpečí holých rovin.

Tak jako mají stáda ovcí své pastýře a své vlky, obcházejí nyní po okolí roztávajících polí myslivci-chovatelé a myslivci-lovci. První jdou obhlédnout, jak zvěř přestála sníh a mráz a jestli jsou někde vidět ty metráky krmení, které za zimu prošly krmelci. Ti druzí mají většinou v kapse povolenku na srnce první věkové. Hledají, kde bude nutné vzít hned zkraje co si nevzala zima.

Pak ještě já za fotografy, obcházím zpovzdálí vyhřívající se zvěř a hledám spolu s ostatními. Srnce z loňska známé nebo ty, co letos nasadili něco zajímavého.

Debaty s naším hospodářem MS Lověna Dobřeň ing. Jaroslavem Syrovým musí určitě nezasvěcenému přijít jako řeči bláznů. "Viděls tamtoho., no a co toho, víš, ten co tam má. , ten byl loni tam. No a tamten, ten má zas na svý levý, jakože tvojí pravý. ." Smějeme se a přitom jen my víme, čemu nebo komu. My dva si taky můžeme říct o srnci, o kterém by jiní mlčeli nebo ho viděli o nějaký ten kilometr jinde. Máme nepsané pravidlo, že objeviteli zajímavé trofeje, neustřelíme přece "toho jeho" před nosem. Kdo si nějakého najde, má na něm "svou visačkou", a taky jiné starosti, než tajit do kterého paroháče se letos zamiloval.

Jardův srnec pro letošek, bude podle popisu něco opravdu zvláštního. Vlastně ho hledá pro svou ženu Hanku, jedinou to myslivečku našeho sdružení. Párkrát jsme i zahlédli kus s parožím podle různých vyprávění, ale vždy zmizel bez pořádného přečtení. No jen jestli ho ti ostatní vypravěči vůbec viděli. A tak hledáme, jak známou jehlu v seně, srnce se záhadnou trofejí a ještě záhadnější povahou. Objeví se znenadání jako duch, v místech, kde ho nikdo neviděl a nečekal. Předtím ani po tom. Bez flinty, jen s foťákem marně pátrám po místech kde se kdy ukázal. Věřím ve šťastnou náhodu, která mi ho přivede před objektiv. Pak bude konec všem dohadům, všech těch hospodských vypravěčů pohádek.

Jak už ale víte ze začátku vyprávění, tma mi ho jen na chvilku ukázala a zas vzala zpátky pod ochranná křídla. Už to vzdávám. Léto pokročilo, ze srnce se pomalu stala legenda a mě došla trpělivost. Mám ještě spoustu jiných, zvěčněných z loňska, které bych rád "ulovil" i letos. Předávám zprávu, i volné pole působnosti Jardovi.

Ten na to jde daleko důsledněji. Kdejaký posed po okolí obnovil, prořezal, oseděl a vždy o trošku utáhnul pomyslný kruh kolem tajemného srnce. Přešla říje, během které se několikrát prozradil a ukázal, ale sklizeň v polích zase zamíchala karty. Nakonec zůstal stát už jen lán kukuřice, tam někde by mohl být. A opravdu byl. Kupka sena s jehlou se rázem scvrkla, ale jak teď na něj? No to se tak jednou ráno ozvaly rány sekerou a od té doby stojí nad polem, ve staré třešni, "Hančin" posed. Je to dobré místo, i práchnivé prkénko vrostlé do větví podává svědectví o lovech a lovcích, z let dávno minulých.

Byl už konec říje, ale dvě postavy pravidelně vysedávaly na třešni. I ten jeden teplý večer. Obloha ztemněla a já balil své fotografické nádobíčko. Vtom od Hančina posedu padla rána! Tak přece. Zvednu hlavu, světla ještě trochu zbývá. Rychle na místo činu. Snad se mi povede zachytit alespoň finále lovu. Hodím stativ přes rameno, když tu prásknul druhý výstřel. V hlavě plno otazníků dobíhám pod posed. Hanka tu sedí sama. Průvodce Jarda hledá s "nízkým nosem" v trávě o sto metrů dál. "Tak kde ho máte?", ptám se. "Ále, radši sem ani nechoď, to bude na facky", slyším seshora. No nebylo. Ale na nástřelu taky nic. Snad jen dva perfektně přestřelené stvoly kukuřice.

To, co se tu pak dělo v následujících dnech, je pro mě a všechny nezúčastněné dodnes tajemstvím. Víme jen, že srnec se zase objevil, živ a zdráv a Hanka dál pokoušela lovecké štěstí. Detaily ale zůstaly doteď utajeny. "Už tam nejdu", řekla prý jednou večer. A tak vše zbylo na hospodáře.

Kdoví, co se odpradávna v takových případech lovcům honí hlavou. Proti sobě zvíře, co jen občas vyjde z šera tmy, které žádná kulka nezasáhne a místo paroží se mu kroutí hadi. Možná by měli hledat ve starých knihách, tam se můžeme dočíst: "Usuš býlí trojího, při měsíci v ouplňku sebraného, utři na prach a s jezevců sádlem smíchej. Tím potři kuli než nabiješ, nač pohlédneš, všechno trefíš." No . kdoví.

Ale zpátky k naší staré třešni. Tajemný srnec, po každé ráně zkušenější a opatrnější vycházel až se samou tmou. Rychle přesadil přes pruh traviny a zmizel. Jednou však ne dost rychle. Vyrazil, jako vždy směrem do husté spleti křovin, ale v běhu ho srazila střela z Jardovy kulovnice. Značil ránu na měkko a zatáhl zpátky do zeleného pole.

V tu chvíli byl přemožen. Z přízraku se stal tvor z masa a krve. Její krůpěje zabarvily trávu a prozradily, kam tentokrát už naposledy zmizel. Dohledávka v kukuřici byla pro starého psího profesora - jezevčíka Filipa, jen běžná záležitost. Srnec dostal po dohledání záraz a až v rukou překvapeného lovce se ukázala jeho skutečná trofej. Dneska zdobí jednu sbírku rarit na zdi jednoho domu v jedné vsi jménem Solopysky. Připomíná tu tajemného srnce, který se kdysi za tmavých nocí potuloval krajem.

A to už je konec vyprávění, ve kterém byl přízrak z lesa a tmy přelstěn lidmi a vynesen na světlo dne. Vždyť myslivci, ti odjakživa ovládali všelijaká kouzla a čáry. Těm je navždy přisouzeno toulat se v lesích, hledat ve vůních divokých bylin, naslouchat a rozumět řeči zvířat a ptáků.