Časopis Myslivost

Teprve sněhová celina, která byla druhým sněžením obnovena, má pro myslivce cenu. Z ní se upřímně radují a uvítají ji jako nejlepšího přítele svého i zvěře. Každý, kdo jen trochu může, připíná lyže a uhání číst z toho čerstvě popsaného listu, aby se dověděl, kdo kromě něho má zájem o dění v jeho honitbě.

Myslivci se dívají s hlubokou nedůvěrou na každého, kdo se kromě nich potlouká v zimě pod volnou boží oblohou a zejména v lese, kde podle jejich soudu nemá nikdo co zbytečně pohledávat. Takový chlapík na opotřebovaných lyžích a dokonce s batohem na zádech, ten je jim hned trnem v oku a chtě nechtě ho sledují, jako by to byla škodná. Často je takové varování jen planým poplachem, ale může se i stát, že domnělý lyžař není prostým turistou, který v batohu nese jen kus chleba k svačině.

Myslivec nepozoruje a nehledá jen stopy zvěře, když se vydá po obnově na pouť zasněženou krajinou. Často více pozornosti a hlubokého zamyšlení věnuje šlápotám lidským, neboť ví, že kromě milovníků přírody se v lese potloukají i pytláci, kteří sníh nenávidí, poněvadž jim přílišnou výmluvností ztěžuje řemeslo.

Přesně takové stopy jsem měl na mysli, když jsem se jednoho rána vydal na lyžích rozvážet otýpky sena do jesliček. Připadalo mi to jako v pohádce, blížit se k malému krmelečku, který stojí někde v závětří a očekávat, zda u něho nebude nějaký kus zvěře. Potěší i zajíc, ale hodovala-li tam srnčí rodinka, kouzlo bylo dokonalé.

Jel jsem opačnou stranou revíru a myslel na chromého Helmuta, jak se mu všeobecně v obci říkalo. Byl to zdejší chalupník, starousedlík, Němec - antifašista. Zranění si přinesl z války, ale pro svoji předválečnou příslušnost k nějakému dělnickému spolku nešel do odsunu.

Znal zdejší pahorkatinu velmi dobře a podle mého úsudku toho náležitě využíval. Moji pozornost vzbudil svými ranními a hlavně večerními návštěvami lesa.

"Co může prostý člověk bez postranního úmyslu v noci, za tmy v lese?" kladl jsem si často otázku, když jsem pozoroval jeho nepřirozeně se houpající postavu, jak míří navečer k lesu. S podobnými myšlenkami sjíždím další žlíbek, jehož protější stranou se táhne široce zarostlá mez, za kterou vede chodníček vesničany často používaný. Daleko víc v létě než v zimě. Projel jsem tímto chachálím a zastavil se na cestičce, jejíž polohu kopíruje čerstvá lidská stopa. Byla to velká šlápota značně opotřebovaných bot a neomylně směřovala k nedalekému lesu.

"Nemůže to být nikdo jiný než Helmut, je to jeho oblíbená trasa," přemýšlím nahlas a měním směr, abych mohl stopu sledovat. "Určitě ho nenapadlo, že by někdo z myslivců zavítal do těchto končin. Konečně mám příležitost zjistit, co je předmětem jeho lesních návštěv."

Stopa mě zavedla až ke stěně lesa, kde jsme často věšeli otýpky sena. Tady krátce postál, jakoby váhal, kudy se má vydat dál. Důvod jeho častých zastávek jsem brzy pochopil. Bylo to téměř vždy na místě, kde se rýsoval nějaký ochoz zvěře, ať zaječí, či srnčí. Několikrát zalezl i do mlaziny, ale jen na pár metrů, a opět pokračoval v cestě. Protože jsem si nebyl jistý, jak je ta stopa stará, musel jsem postupovat velmi obezřetně a tím jsem ztrácel čas.

Určitě bylo hodně po poledni, když se šlápoty odchýlily v ostrém úhlu od původního směru a zmizely v husté tyčkovině. Rychle jsem se schoval za silnou borovici v domnění, že se autor šlépěje vrátí a já si budu moci ověřit, nemýlím-li se.

"Zdá se, že zůstal v houštině nebo ji prolezl a odešel druhou stranou," uvažuji v duchu a opatrně i já lezu do houští. Jenže v zarostlé, nečištěné tyčovině bylo jen málo sněhu, stopa se vytratila a já byl nucen se vrátit.

Tentokrát jsem si to již nechtěl nechat pro sebe a rozhodl jsem se, že půjdu do mlýna a věc budu hlásit hospodáři. "Typické chování venkovského okaře," rezolutně prohlásil mlynář, "ale nemohu uvěřit, že by se k tomu propůjčil starý Helmut." Svůj názor nezměnil, ani když jsem mu líčil, kolikrát a za jakých okolností se ten člověk doslova plížil do lesa. Postavu, která viditelně napadá na nohu, si nelze splést.

Těsně před Vánocemi jsem se zastavil ve mlýně a sotva jsem otevřel dveře mlýnice, volá na mne pan otec: "Budeš mít asi pravdu s tím kulhavým Helmutem. Minulou středu jsem se tam vypravil podívat po liškách," živě vyprávěl, když jsme usedli v kuchyni ke stolu.

Dověděl jsem se, že sledoval stopu saní, kterými Helmut vyvážel hnůj, a tak došel až na pole. Tam byl již slušný kopec vyvezené mrvy, u kterého stál Němcův kůň zapřažený do saní, ale samotného majitele nebylo nikde vidět.

Náš hospodář se tedy rozhodl, že na milého Němce počká. Přešlapoval tu víc jak hodinu, nohy jej začínaly řádně zábst, když se vynořila z lesa očekávaná postava. Šel mu naproti a při té příležitosti si prohlédl i jeho saně, ale nic zvláštního na nich nenašel. Ani sám sedlák u sebe nic podezřelého neměl.

"Kdyby nesl aspoň březové proutí na metly, ale těžko věřit, že se jen kochal krásami přírody," končil mlynář.

"Je-li tam vyvezený hnůj, mohl bych tam potkat lišku," napadlo mne během vyprávění. Proto jsem po odchodu ze mlýna změnil směr zamýšlené pochůzky a jel navštívit kopec hnoje u lesa.

Čerstvě vyvezená mrva ze selského hnojiště byla vždy silným lákadlem pro lišky. Do hnoje se zakopávají zdechliny různých domácích zvířat, ale i jiné odpadky, a ty vždy přijdou liškám, zejména v zimě, k duhu. Již z dálky jsem zaznamenal, že je u hromady velmi živo. Čtyři lišky pilně prohledávaly provizorní hnojiště a asi ne nadarmo, protože každou chvíli jsem některou viděl, jak si na čemsi pochutnává. Bohužel kopa hnoje nebyla zrovna vhodně umístěna v terénu a nijak se k ní nedalo nepozorovaně přiblížit. Zkoušel jsem to z několika stran, ale vzdálenost byla na střelbu broky stále nepřiměřená.

Po určité době se jedna z lišek, patrně již dost nasycená, oddělila od družek a zamířila k lesu. "Toho bych měl využít," šeptám si rychle a běžím k nejbližšímu keři, aby mně poskytl potřebný úkryt. "Doufejme, že bude pokračovat stále stejným směrem a přijde na dostřel pro mé šestky," myslel jsem tím ráže broků, kterými jsem byl vyzbrojen. Pořád to bylo víc jak sedmdesát kroků, ale čekat se nedalo. Liška po ráně nadskočila a položila se na sníh jako kus dřeva. Přebíjím a rychle běžím k ní. Moc jsem tomu nevěřil a opatrně postupuji k lišce s namířenou zbraní. Ale nic. Liška byla mrtvá.

Pozoroval jsem ji několik minut, potom jsem ji svázal zadní běhy a přehodil jsem si ji přes ramena. Ušel jsem zhruba dvacet, třicet kroků a za mými zády se ozvalo hlasité frknutí. Po dalších několika krocích znova. Když sebou liška na zádech škubla, náležitě jsem se lekl a hodil ji před sebe na zem. Naštěstí jsem reagoval dost rychle a šlápl oživlé šelmě holínkou na krk. To se již liška dočista probrala.

Stál jsem kroutící se a kousající lišce za krkem a nevěděl, co mám dělat. Nakonec jsem ji zbavil života, ale způsobem, který by se určitě ochráncům přírody příliš nezamlouval, proto si detaily odpustím.

Domů jsem přijel v neděli večer a ráno jsem musel do Brna do školy. Stáhnul ji otec a zjistil, že byla střelena jedním jediným brokem na páteř. Tím byla dočasně ochromená, ale zavěšením na ramena a pohyby mé chůze přišla k sobě.

Někdy mezi Vánocemi a Novým rokem jsem se marně snažil soustředit na učení, lépe řečeno zmocňovala se mě hluboká nechuť k této činnosti. Venku ležel sníh, stromy obalené jinovatkou a já měl před očima lišky, které prohrabávají nad Vaňkovým dolem hnůj.

Těsně před večerem jsem všeho nechal, odložil učení a sbalil starý vojenský spacák, chystaje se vyrazit směrem k Loučce.

"Jsi ty normální?" ptá se mne táta překvapeně, když vidí, jak připravuji kolo na cestu.

"Dneska určitě něco ulovím," odpovídám přesvědčivě, "pořád vidím u Němcova hnoje lišku."

Cesta měřila zhruba jen šest kilometrů, ale po uježděném sněhu byla dosti namahavá. Když jsem strkal kolo pod kůlnu první chalupy, ani se mi do kopců moc šplhat nechtělo. Vzpomněl jsem si na své nedávné prohlášení a chutě vykročil.

"Sednu na posed v koruně plané třešně. I když je to kousek dál od hnoje, vřeštění dáveného zajíce žádná liška neodolá," spřádám plán, jak nejlépe naplním svoje předsevzetí.

Trvalo nejméně tři čtvrtě hodiny, než jsem spocený stanul pod posedem. Cítil jsem, že bych zde neměl dlouho mrznout, abych se nenachladil, ale tušení nového úlovku takové myšlenky rychle zahánělo. Na posedu jsem se dobře přioblékl, vlezl do širokého spacáku a protože bylo bezvětří, cítil jsem se velmi dobře.

Lišky ale neměly svůj den. Vřeštěl jsem na vřeštidlo z tužky, jak jsem se to naučil od polesného, ale výsledek žádný. Asi po hodině nebo dvou se začala snášet mlha a dalo se tušit, že se blíží konec čekání. Ještě jednou sáhnu do kapsy pro vřeštidlo a fouknu.

"Jasně slyším, že něco běží po sněhu a zdá se, že přímo na mě," blesklo mi hlavou a puška byla v tom okamžiku v ruce. Byl nejvyšší čas! Zprava se prodírá mlhou stín a míří přímo pod posed. Prásk! a liška mizí v křoví za mými zády.

"Trefil nebo chybil? Bylo to dosti rychlé, ale zase ne tolik, abych musel chybit," přemýšlím a cítím, jak se mi chvějí ruce a dýchání nabývá na intenzitě. Něco mne dusí v krku jako opožděná reakce, protože se všechno seběhlo tak náhle.

Ránou jsem se rozehřál, takže se dalo ještě chvíli na posedu vydržet. Nicméně zvědavost ve mně stále víc hlodala a nezbývalo než slézt dolů a podívat se.

Na sněhu bylo krásně vidět, že liška je celá v ráně, takže úlovek nemohl být daleko. Šel jsem po stopě ke křoví a svítil před sebe baterkou, protože viditelnost se stále zhoršovala. Nejdřív jsem setřepal sníh z větví a chystal se, že vlezu dovnitř. Hned jak jsem odhrnul první větve vidím, že mi u nohou něco leží. Zarazím se a nevěřím svým očím. "To snad ne!" vyheknu překvapením. "Tak to je milé nadělení," radostně poklekám do sněhu. Ve světle baterky leží přede mnou v celé své kráse kuna lesní, jejíž délka si moc s mladou liškou nezadá.

Lišky jsme lovili ze sportu. O liščí kožich v tu dobu velký zájem nebyl, ale kuna, ta se dala prodat dobře. Všechno jsem znova sbalil do ruksaku včetně kuny a nastoupil zpáteční cestu. Přesto, že nemohlo být daleko do půlnoci, ospalý jsem nebyl a vesele kráčel dolů do údolí.

Vracel jsem se stejnou stopou a šlo se mi znatelně lépe. Když jsem prošel úzkým pruhem lesa nad cestou, vidím, že moji stopu křižuje jiná stopa, která zde určitě nebyla, když jsem zvečera stoupal nahoru. Hrklo ve mně a okamžitě vím, čí jsou ty šlápoty. "Helmut, kdo jiný se může v tuto dobu kolem poflakovat?"

Naprosto samozřejmě měním směr a jdu po nové stopě, která vedla strání kolmo dolů. Byl to známý směr, směr na dvůr Němcovy chalupy. Zhruba po sto metrech, když už bylo vidět obrysy stodol nedalekých usedlostí, upustil dotyčný, který tudy šel přede mnou, něco do sněhu. Svědčil o tom mělký výmol ve stopě.

"Tak tady se již cítí bezpečně a hodil na zem pytel, který se mu již značně obtížil. Dále již to, co pytel ukrývá, povleče sněhem," polohlasně odhaduji situaci tak, jak ji vidím před sebou.

Při světle baterky toho na sněhu mnoho vidět není, ale místy se mi zdá, že sníh nese známky z pytle prosakující barvy. Došel jsem až ke stodole a konec. Vrata zavřená a v celém stavení naprostý klid. Stopa jasně končila ve vratech stodoly, jejímž vlastníkem byl Helmut.

Následujícího dne hned brzy ráno jsem ujížděl na kole ke mlýnu, abych mysliveckému hospodáři ohlásil, co jsem v noci zjistil. Po zkušenostech s nálezem staré pušky nebylo jisté, jak bude reagovat. Již od té doby jsem měl pocit, že mlynář si nehodlá kvůli pytláctví, a to ještě ne v našem revíru, dělat u obyvatel Loučky zlou krev. Nakonec všichni byli jeho zákazníky.

"Dobře jsi udělal, teď máme jistotu," zamyšleně mluví mlynář a očima bloudí někde za mými zády. "K němu sami jít nemůžeme a četníci budou chtít hmatatelnější důkaz, než jen tvoje noční pozorování. Mohlo v tom pytli být i srnčí?"

"Pochybuji, že by pytel se zajícem táhl po sněhu," odpovídám pochybovačně.

Znova se dlouze zamyslel a dodal: "Zatím nikde nic neříkej. Já ti zítra zavolám, až na něco přijdu." S tím jsme se rozešli. Nebyl jsem vůbec překvapen, čekal jsem to.

Skutečně během dvou dnů pro mne vzkázal a dohodli jsme si schůzku na určeném místě. Samozřejmě, že tím místem byl Vaňkův důl, protože tudy vedl ten nejčastěji používaný chodník. Podle dohody jsme pro tentokrát nechali pušky doma.

"Rozhodl jsem se, že spolu zajdeme do státního lesa a podle tvých i mých pozorování se pokusíme najít nějaká drátěná oka," bez dlouhého úvodu vysvětluje svůj plán hospodář a pokračuje: "Oka proto, že nevěřím u Helmuta na střelnou zbraň, na rozdíl od Piláta."

Vydali jsme se cestou, která kopírovala stopu sledovanou mnou při první obnově a kde pytlák dělal zastávky, tam jsme se snažili hledat. Výsledek nás překvapil. Během několika hodin, co jsme prolézali husté seče, případně i odrostlé mlaziny, našli jsme šest drátěných ok. Podle mínění pana mlynáře kladení ok bylo prý prováděno velmi odborně. Já jsem to posoudit nemohl. S pytláctvím tohoto druhu jsem se ještě nikdy zblízka nesetkal. Jaké zkušenosti měl můj průvodce, nevím.

Začalo se stmívat, když jsme mlčky stáli na kraji lesa a uvažovali, co bude dál. "Vezmu ten uzlík drátů," ozval se hospodář, významně oka v ruce potěžkal a dodal: "Zanesu je chromému Helmutovi až do domu a promluvím si s ním. Věřím, že toho po této zkušenosti nechá." Cestou domů jsme již na toto téma nehovořili, ale od té doby jsem kulhajícího Němce na toulkách lesem nespatřil. Jak dlouho to vydržel, nevím. Byla to moje poslední zima, kterou jsem v tomto revíru prožil.

Povídka je ukázkou z  knihy ing. Lubomíra Klementa "Paměti Zeleného kříže", navazující na předchozí titul O lese a myslivcích z roku 1998. Tentokrát se autor zaměřil na velký nešvar, s nímž se při výkonu práva myslivosti bohužel setkával, a tím je pytláctví. Zkušený lesník a myslivec zaznamenává zážitky z lovu i další příběhy vyslechnuté při různých mysliveckých příležitostech. Tak jako v prvé knize se opět autorovi podařilo zprostředkovat čtenářům neopakovatelnou atmosféru lesa a lovu v jeho nekonečných proměnách. Součástí knihy jsou i barevné fotografie trofejí jelenů - kromě jiných i zlaté trofeje s hodnotou přes 200 bodů CIC, o kterých se autor zmiňuje už i ve své první knize. Celkem . stran, formát 125 x 175 mm, pevná šitá vazba s barevnou laminovanou obálkou, vydáno pod záštitou Nadačního fondu Střední lesnické školy v Hranicích na Moravě v roce 2001.