Časopis Myslivost

K tomu, abychom cíle dosáhli je třeba znát, osvojit si a dodržovat mnoho loveckých zásad, ke kterým patří: vytrvalost, trpělivost, klid, pohotovost, pozornost, znalost povětrnostních podmínek revíru a lokalit v nichž se lišky rády zdržují či střídají. Hlavní podmínkou pochopitelně je správné a věrné napodobení vábení, čili zaječího naříkání. Pošetilý je ten myslivec, který se domnívá, že je to přece tak jednoduché a že si hned z prvního lovu přinese pěknou kmotřičku. Takový lovec je velice naivní a dopouští se na sobě velkého omylu. Lov vábením totiž vyžaduje mnoho odříkání, už jen proto, že je prováděn hlavně v zimních měsících, kdy opanují kruté mrazy a je hodně sněhu.

Vábení lišek je zcela odlišné od vábení jiného druhu zvěře v době jejich říje, toku apod. Tyto druhy zvěře jsou v tomto období ve víru vášně, lásky, milování, zatímco u lišek jde o dobu strádání, kdy mají prázdný žaludek, tudíž hlad. V tom je ten zásadní rozdíl.

O vábení můžeme hovořit tehdy, napodobujeme-li hlas matky volající svého potomka, či hlas srny vábící srnce v době říje. Vábíme-li samce, např. při jelení říji, předstíravým hlasem protivníka, nelze, podle mne, mluvit o vábení, nýbrž příhodněji o "dráždění" probuzeného pohlavního pudu a o vystupňování žárlivosti na domnělého soka. Lišku tedy vábíme, lépe "lákáme" napodobováním naříkavého hlasu zajíce, nebo imitovaným "myším pištěním". Tyto zvuky lišku velmi zajímají, což se dá vysvětlit tím, že obě zmíněná bezbranná zvířata se stávají častou kořistí naší škodné, ba jsou takřka jejím denním chlebem.

Každý myslivec jistě někdy slyšel hlas naříkajícího zajíce. A právě toto naříkání je třeba si zapamatovat a dobře osvojit. K tomu musíme být tedy vyzbrojeni především důkladnou znalostí vábené (lákané) zvěře, vedle dobrého sluchu rozeznávajícího různé zvukové odstíny, na jejichž správném napodobení záleží celý zdar vábení. Smysl pro správné a rychlé využití dané situace je rovněž na místě. Tedy podle zásady: "Být v pravý okamžik na správném místě". Věrné vábení (lákání) si nejlépe osvojíme od toho, kdo ho perfektně ovládá a měl již v tomto směru lovecké úspěchy.

Kromě těchto faktorů hodně závisí na druhu vábničky. V daném případě na druhu zaječího vřeštidla. Mně se nejlépe osvědčilo vřeštidlo kovové (cínové), které výborně napodobuje zaječí naříkání. Ale také ostatní vábničky, třeba dřevěné, typu "Hubertus", či dřívější "Faulhaber" splní svoje poslání, pokud to pomocí nich dovedeme. Tedy dobré vřeštidlo je jednou z hlavních podmínek úspěchu, neboť nesmíme zapomínat, že chceme s jeho pomocí přelstít šelmu krvelačnou, úskočnou, chytrou, nedůvěřivou a velice opatrnou. Okolnost, že se dají lišky přilákat vábením (lákáním), potírají prý jejich výše uvedené charakteristické rysy a dokazují tak omezenost jejich smyslů.

Kdo se už jednou pokusil ulovit lišku vábením (lákáním) sám se přesvědčil, kdo je chytřejší, zda on, či ta "omezená" liška. Pokud tedy nezvládneme práci s vřeštidlem, potom můžeme v lese vyluzovat či pět různé árie zaječího utrpení. Lišky se nedočkáme, jenom všechno v tomto směru pokazíme.

Já jsem vždy napodoboval naříkání napadeného zajíce tak, že jsem při vábení (lákání) moduloval potřebný tón dlaněmi. Zprvu silněji a pak slábnoucí, jako by žalující. Pohyboval jsem při tom hlavou na všechny strany, aby klam byl přirozenější. To proto, že doráží-li na zajíce nějaký predátor, zajíc nesedí ztrnule, nýbrž hází sebou na všechny strany, či se snaží vetřelci uniknout. Nejen to. Zároveň tímto klameme lišáka vzhledem k místu, odkud se vřeštění ozývá. Lákání lišky tedy není možné vtěsnat do nějakých předem daných pravidel, musí být ale věrné, ne dlouhé, tedy takové, jako jsme slyšeli v přírodě. Tam, kde se vřeštidla používá častěji, nedoporučuji pokoušet se o přilákání lišky tímto způsobem. Je jí to všední, např. jako každodenní klekání, které slyší z nedaleké vesnice. A nepodaří-li se nám po určitém čase lišku přilákat a ulovit, pak neztrácejme naději, neboť staré pořekadlo zní: "Finis koróna opus". Jen dodržení všech pravidel, které jsem uvedl na počátku, "růže přináší" v podobě pěkné zrzky. Snad milého dárku pro svou manželku či milenku.

Lišku můžeme lákat dvojím způsobem. Buďto jsme přesvědčeni, že některá houština je jejím oblíbeným stávaništěm a odtud se ji snažíme vylákat, nebo jsme se s ní náhodou setkali mimo dostřel V případě, že nás nezpozorovala a my nemáme dostatečný kryt, abychom se k ní přišoulali, pokoušíme se ji přilákat blíže vřeštidlem. To ale jen tehdy, je-li daleko. Jinak je lépe přilákat ji pomocí myší píšťalky. Nesnažme se lákat u nor, je to zbytečné, Je-li liška uvnitř, pak vábení neslyší a poblíž nory se o lov a zvířecí zvuky nezajímá.

Chceme-li lákat lišku s úspěchem, vyhledáme si místa, kde se ráda zdržuje, tedy takové lokality u nichž jsme si tyto předpoklady již dříve ověřili. K těmto místům potom přistupujeme vždy s dobrým větrem, potichu, tak abychom byli dobře kryti a měli nejlepší podmínky pro výstřel. Vzdálenost k takové houštině by neměla být větší než do padesáti kroků, neboť do jejího okraje se liška připlíží a dlouho jistí.

Předpokladem je tedy dobrý vítr, spolehlivý kryt a věrné vábení (lákání). K tomu se nejlépe hodí posed nebo kazatelna, na které je možno se pohybovat, dále různé záštity, které jsme si již dříve připravili, prostorové metry dřeva a pod. Lákat lišku z pozemních úkrytů moc nedoporučuji, neboť pozemní vzduchové proudy mohou lišku poučit o nebezpečí a pak "adio". Podruhé se již zlákat nedá.

Pokud jsme všechno toto zvládli, připravíme se k ráně. Zavábíme, jak to jen nejlépe umíme a pečlivě pozorujeme celé okolí. Hlavně bez zbytečného pohybu! V případě, že liška na vábení nepřišla, lákáme ji asi po pěti minutách znovu, což 3krát, až 4krát opakujeme. Nepřišla-li ani potom, pak buď v leči není, nebo lákání v zasněžené houštině neslyší. Opustíme proto v tichosti stanoviště a odebereme se na jiné potencionální místo a tam zkoušíme lákání obdobným způsobem.

Někdy kmotra přiběhne přímo proti nám, jako zběsilá. Snad proto, že je příliš hladová, či jde o lišku mladou, nezkušenou. Obě tak zapomínají na svoji opatrnost a to se jim nevyplácí. Pak to chce jen rychle a přesně zamířit a úspěch je zaručen. Je-li to možné, nestřílejme na lišku do protivky, neboť tato rána nebývá vždy jistou. Vždycky však buďme připraveni na druhou ránu! Liška je příliš tvrdá a obratná, unikne nám často takřka "pod rukou". Obyčejně však, díky své vychytralosti a nedůvěřivosti, se přiblíží jako duch, dlouho jistí a nezpozoruje-li noc nebezpečného, snaží se nás obejít velkým obloukem s cílem navětřit nás. Sází vše na vítr. V těch místech bývá zpravidla mimo dostřel a navětří-li nás, pak rychle, jako blesk zmizí. Proto je nutné, chování lišky neustále sledovat a podle toho jednat.

Často se stává, že na vábení (lákání) nepřijde. Za to přilétne káně i jiní dravci, kuna, tchoř, jezevec, v ojedinělých případech, i to se mi stalo, divočák. A to má člověk plné ruce práce. Na všechny tyto situace musíme být vždycky připraveni. Jako první jsou nad našim stanovištěm denní policajti lesa, sojky. Ty, jak nás spatří, ztropí pokřik, který je slyšet po celém lese. Nic si z toho nedělejme, naopak, svým jednáním jen zvýrazňují tu skutečnost, že se v daném prostoru opravdu něco neobvyklého děje. Rozptylují, ale hlavně ještě více dráždí lišku, která sedí někde v okraji houští a čeká na dobrou pochoutku.

A kdy je k vábení (lákání) nejlepší doba?

Rozhodně tehdy, kdy má liška pěkný zimní kožíšek. Řádný myslivec si nechává lov škodné zpravidla na zimu, kdy je kožešina cenná. Ale je-li to pro redukování nutné, lze tohoto lovu použít s úspěchem v každé době, za bezvětří, kdy chumelí, za svitu měsíce atd. Já jsem rád vábíval k večeru. To liška bývá hladová, je v pohybu a hledá něco dobrého "na zub". V době jejich kaňkování je nejlépe sedět doma v teple. Tehdy v jejich hlavách mají úplně něco jiného. Není ale pravidla bez výjimky. Vábíme-li při sněhu v lese nebo na poli, doporučuji obléci si bílý plášť, vyplatí se to!

Za všechny uvedu jen jeden neobvyklý případ.

Bylo to tak ke konci ledna. Mrzlo, až praštělo, sněhu více než dost. Napadl již koncem listopadu loňského roku a každým dnem ho přibývalo. Spárkatá a drobná zvěř značně strádala. I žaludky škodné byly prázdné, prostě, byl hlad. Tedy vhodná doba, kdy by lákání lišky pomocí zaječího vřeštidla mohlo být úspěšné. Na lov v enklávě polí vklíněných mezi tehdy ještě nízké smrkové houštiny v "Zážlibčí" a "Barónky", nedaleko mé rodné obce Malé Hradisko. Na lov jsme se vypravil okolo třetí hodiny odpoledne. Slunko se už připravovalo k západu, panovalo úplné bezvětří. Věděl jsem, že v koruně starého habru již někdo dříve zhotovil provizorní posed (sedačku), ze kterého byl dobrý výhled do všech stran i podmínky pro spolehlivý výstřel. Posed byl asi tři metry nad zemím, vzdálen od okrajů obou lokalit ne více jak 60 kroků. Jen vzdálenost tyčkoviny přede mnou byla větší, tak asi 250 kroků. Využil jsem tohoto posedu, neboť jsem minimalizoval možné zavětření okolního prostoru, což bylo velice důležité.

Zachumlaný do hubertusu, s ušankou na uších a teplými rukavicemi, s kulobrokem v rukách a nezbytným dalekohledem jsem se odhodlal zavábit a přilákat tak nějakou tu hladovou zrzku. Zavábil jsem krátce, ale vyzývavě a čekal. Minuty utíkaly, jako mraky nade mnou, ale po lišce ani památky. Buď vřeštění neslyšela nebo v těchto houštinách nebyla. Po deseti minutách jsem vábení opakoval, dvakrát až třikrát za sebou s malými přestávkami, ale hlasitěji, jako by úzkostlivě. A to pomohlo. Uplynula nějaká ta minuta, když jsem zpozoroval, že v okraji tyčkoviny přede mnou se něco pohnulo. Uchopil jsem dalekohled, abych se přesvědčil, co se tam objevilo. Byla to opravdu liška. Tak přece se mi podařilo vylákat ji z teplého pelechu. Stála tam ve sněhu, napnutá jako struna a ostře jistila do směru, odkud se zaječí naříkání ozývalo. Čekal jsem co udělá. Když se z místa nehnula, zavábil jsem znovu. Krátce a pak ještě jednou. To už nevydržela a dala se do čárování. Ne však do volného prostoru na pole, ale okrajem houští po mé levici. Postupovala velice opatrně, často zarazila a jistila. Měla snahu obejít mě velkým obloukem a ověřit si i nosem místo zaječí pochoutky. Ale hlavně snad, navětřit mě. V určitou chvíli nebyla daleko, tak na dobrou ránu kulí. Já ale váhal, čekal jsem, že přijde na účinný dostřel brokem. Udělala ještě několik kroků, zarazila, v tom se obrátila a skoky zmizela odkud přišla. Proč tak učinila? To věděla jen ona. Snad se jen něčeho lekla, něco ji zradilo, mne určitě nenavětřila. Začal jsem litovat mého váhání.

Kdo však zná proradnost, vychytralost a nedůvěřivost lišek, ví, že se "z boje" nesmí utíkat. Čekal jsem tedy dál, nevábil jsem, jen pečlivě sledoval okraje obou houštin. Ze zkušeností jsem byl přesvědčen, že pokud mě liška nenavětřila, určitě se objeví v jiném prostoru. Lákavá nabídka v podobě zaječí pochoutky byla silnější, než snad pouhé uleknutí. A nemýlil jsem se.

Asi po 10 minutách jsem zpozoroval nějaký pohyb vpravo ode mne v barónkovém houští. Byla to tatáž liška. Opět táhla jako zloděj okrajem houští s čenichem nízko nad zemí. Její cíl byl jasný. K místu pochoutky se dostat skrytě, na volném prostoru se neukazovat. Hned se objevila ve stěně, hned zase zmizela, moje nervy pracovaly na plné obrátky. Jak ta si se mnou pohrávala bylo neskutečné. Já ale vydržel, neboť jsem věděl, co takové zrzky jsou schopné i neschopné udělat. Přesvědčena, že ji zde žádné nebezpečí nehrozí riskla to a najednou se objevila, tak nějak bezstarostně, v samém okraji houštiny. Nebylo to ode mne dál než 40 kroků. To už jsem nezaváhal. Zamířil jsem na ni a stiskl brokovou hlaveň. Po ráně se na místě zamotala, rychle se obrátila, nabrala směr odkud přišla a byla pryč. Podle toho, jak po ráně značila jsem věděl, že je určitě dobře střelena.

Když jsem asi po 30 krocích od nástřelu zvedal ze sněhu tolik vytouženou a mnohdy i proklínanou kmotru, všechen chlad jako by ze mne opadl, jako by se najednou oteplilo. Ještě více to zvýraznilo skutečnost, že se mi podařilo, díky trpělivosti, vytrvalosti, věrného vábení a přesného výstřelu přelstít velmi chytrou šelmu.

Když jsem ze všech stran obhlížel úlovek, všiml jsem si najednou, že u nedalekého pařezu leží něco divného, jako by tam ležel nějaký tvor. Popošel jsem blíže a zůstal překvapen. Překvapení to bylo, bohužel, smutné a odsouzení hodné. Napůl zavátá sněhem tam ležela liška. Neodvážil jsem se zvednout ji rukama, neboť jsem neznal příčinu jejího úhynu, co kdyby měla třeba vzteklinu? Ulomil jsem smrkovou větev a pomoci ní odstranil z lišky napadaný sníh. A zhrozil jsem se. Liška měla na pravém předním běhu železa. Od želez se táhlo asi tří metrové ocelové lanko, na jehož konci bylo pevně uvázáno půlmetrové poleno. Liška byla na kost vyhublá. Jak ta musela strádat, jaké zažila muka, utrpení a hlavně hlad jsem zjistil později. V mordě měla ještě zbytek kravského sekretu z blízkého hnojiště. Koho pak to byla tak nehumánní a zákeřná práce? Dozvěděl jsem se to až druhý den odpoledne. To za mnou přišel hajný, pan B. a hned na mně, že jsem v lese našel lišku chycenou do želez a že je to liška z jeho návnady, kterou nalíčil "Na Jeřábce". Tedy od místa nálezu dobrý kilometr. Návnadu prý celých deset dní nekontroloval. A tak se stalo, že liška snad po celou tu dobu, značně zmrzačena, se snahou něco ulovit, tahala za sebou ve vysokém sněhu těžké poleno, až nakonec hladem a mrazem uhynula. Co na to říci?

Jsem toho názoru, že při výkonu myslivosti, zejména lovu se musíme řídit především citem. Musíme se jím řídit natolik, abychom nemučili zvěř tam, kde se jí můžeme zmocnit způsobem jiným např. na obnovách (těm se věnuje velmi malá pozornost), naháňkách, lákáním a na čekané. Tedy pomocí pušky. Používání želez k lovu je činnost krutá a ničím neomluvitelná. Dík tedy našim zákonům, které používání želez striktně zakazují.

A nyní na závěr k tomu, co nadpis mého článku napovídá.

Jako dychtivý myslivecký elév čítával jsem různé návody k vábení (lákání) lišek pomocí zaječího vřeštidla i myší píšťalky. A měl i mnoho příležitostí je vyzkoušet. Byly příčinou častého nezdaru, ale během zkušeností a hlavně praxe jsem se dopracoval zásad a metod, které v článku uvádím. Netvrdím, že je to způsob nejlepší, nejdokonalejší, a proto bych byl rád, aby článek byl pobídkou ostatním myslivcům, aby se i oni chopili pera a prostřednictvím našeho oblíbeného časopisu "Myslivost-Stráž myslivosti" svoje zkušenosti sdělili.

Bude mi pak příjemným zadostiučiněním, že jsem dal k tomu popud a přijde to zajisté vhod i ostatním čtenářům - přátelům myslivosti.

Tlumení lišek humánním způsobem, které se neúměrně rozmnožují a činí naší drobné zvěři citelné škody, nehledě na roznášení různých životu nebezpečných nemocí, by mělo být prvořadou povinností všech řádných myslivců.

K tomu přeji úspěšné "Lovu zdar!"

Redakční poznámka:

Lov zvěře vábením patří mezi zvláštní způsoby lovu, tzv. "lovy lestné". Platí při nich, že zvěř je lákána imitací přirozených zvuků, v popsaném případě nářkem oblíbené kořisti.

Dobré napodobení potřebných zvuků je u vábení obecně závislé na hudebním sluchu, hudební paměti a hudební představivosti myslivce. Tyto vlastnosti nejsou, bohužel, každému do vínku dány. Ani to však nemusí případné zájemce o velmi zajímavý způsob lovu odradit. Je samozřejmé, že napodobování imitovaných zvuků musí být co nejvěrnější. I v reálné situaci se však zvuky neodehrávají vždy přesně podle "šablony". V celkovém zabarvení, rozložení zvuků i jejich intenzitě hraje roli místo napadení, vitalita kořisti i predátora, způsob uchopení apod. Některé odchylky ve vábení proto nemusí být nikdy na závadu.

Za zmínku stojí skutečnost, že různé způsoby umělé tvorby zvuků mají za následek také poněkud odlišný efekt. A přesto jsou úspěšně používány. Vezměme v úvahu jen různé provedení vřeštidel - kovové, dřevěné, s plastovým jazýčkem, s kovovým jazýčkem, vřeštění na děravý lískový prut, vřeštění na palcovou hranu sevřené pěsti apod.

Rozsah zvuků pro vábení predátorů je také obohacen rozšířením potenciální kořisti o již zmíněné myškování, naříkání králíka, ptačí pípnutí, či hlas srnčete v nouzi.

Liška dokáže velmi přesně lokalizovat místo, odkud se zvuky ozývají a to často na vzdálenost několika set metrů. Je šelmou nejen dravou, ale také velmi zvídavou a původce podezřelých zvuků si přichází ověřit velmi často. Bohužel, je však také šelmou velice obezřetnou a činí tak ve většině případů trpělivě, z dobrého krytu a za pomoci větru. Proto je velmi důležité mít při vábení dobře otevřený výhled alespoň v odpovídajícím směru. Liška přichází na vábení často, ale především v lese nebo nepřehledném terénu její přítomnost často vůbec nezaregistrujeme. A jednou zrazenou lišku již znovu neoklameme. O její skryté přítomnosti by nás přesvědčilo následné vyšetření sněhové pokrývky. Bezprostředně nás však o pohybu lišky v krytině dokáže informovat rozruch mezi drobnými pěvci, kopírující často přesně dráhu jejího čárování.

Nejvhodnější doba pro vábení lišek je samozřejmě období strádání, nejlépe lišky reagují po skončení kaňkování. Z chovatelského i veterinárního hlediska je však v současnosti žádoucí neomezovat tlumení lišek pouze na zimní měsíce, ale využít k němu všech příležitostí. Vhodnými místy pro letní vábení je přehledné okolí obilních lánů, porostů řepek a kukuřic, kam se lišky rády uchylují.

Rozsah dalších predátorů, kteří na vábení reagují, je značný. Bez problémů můžeme jmenovat všechny naše běžné šelmy, často i pernaté dravce, toulavé kočky a psy. Rovněž pozitivní reakce černé zvěře není v dobře zazvěřených honitbách ničím výjimečným.

Musíme si však uvědomit, že méně může při vábení znamenat více. Veškeré výše uvedené zvuky (snad kromě myškování) totiž do určité míry znepokojují a stresují také ostatní zvěř v honitbě.

(J.D.)