Časopis Myslivost

Na vrány šedivky

Jan SOMMER
Na vrány šedivky
Kdo by neznal tyto opeřence z rodu havranovitých. Jak by se v nich zklamal, kdyby je pozoroval třeba při práci na poli. Jaká to jejich zdánlivá neohrabanost ve všem jejich počínání. Ta jejich klátivá chůze ze strany na stranu a ten jejich těžký let, jako by byl znakem jejich lenosti.
Avšak jaký je to obrat, když bystré oko vraní postřehne za hustou laťovinou, nad kterou se houpou paprsky jarního slunka, myslivcovu pušku připravenou k ráně. To rázem se celé její tělo okamžitě převrátí nazpět a její černá křídla se jen zatřpytí v paprscích, směrem k nejbližší záštitě. A tu je třeba si velmi přispíšit s výstřelem, nebo popelavý lupič vyvázne se zdravým peřím a jeho černé oko jen tak, ještě stranou zašilhá nazpět, jako by odhadovalo vzdálenost od ústí myslivcovy zbraně, načež varovný a mnoho prozrazující krákot se rozlehne nad celým okolím.

Zkušený myslivec či lovec snadno pozná rozdíl mezi spokojeným basem krákající vrány, která prozpěvuje někde ve vršku smrku a vyšším, krátkým a polekaným hlasem, je-li někde překvapena, či chrčivým hrdelním tónem matky, varující někde zpovzdálí svou nadějnou mládež v hnízdě.

Přes neobyčejnou plachost a opatrnost s jakou se vrány dovedou vyvarovat svého úhlavního nepřítele, přece jich velmi mnoho zahyne dobře mířenou ranou, neboť ten si je vědom všech škod, které za celý rok na zvěři napáchají. Žádné bažantí či koroptví hnízdo není dost dobře ukryto, aby uniklo jejim bystrým zraků. Žádný zajíček, bažantík, nebo koroptvička není jistá před jejich útoky. Při své lačnosti a žravosti jsou nejen velice odvážné, nýbrž i neobyčejně chytré. Rozeznají velmi dobře člověka, který jde do přírody na procházku, nebo s hráběmi na louku a není tudíž pro ně nebezpečím od lovce, jemuž se s velkým křikem vyhnou.

Nechci zde psát o hubení šedivek jinými způsoby, poněvadž k tomu není potřeba nějaké zvláštní dovednosti a opatrnosti. Ale o lovu, při kterém jsou jedinými pomocníky myslivcovy zbraně, jeho předvídavost, chytrost, obratnost, rychlost a vytrvalost se kterou překonává všechny potíže, a může vyzkoušet své střelecké umění. Nemyslím tím, že by snad bylo nějak těžké sestřelit vránu sedící někde na smrku, když jsme se k ní náhodou dostali. To jsou však jen náhody, ale stane se to velmi zřídka, abychom se dostali k vráně sedící na dostřel, a než střílet na vránu sedící mimo účinný dostřel, to ji raději neobohacovat o novou zkušenost.

Šedivky dávají přednost borovým lesíkům, neboť tam snadno pro jejich světlost a řídkost každý pohyb okamžitě zjistí. Na noc však zapadají, zvláště v zimě, nebo když prší do hustého smrkového lesa, který jim skýtá lepší ochranu před nepohodou.

Mezi obcemi Protivanov a Buková na Drahanské vrchovině je kouzelná část honitby s několika nevelkými listnatými lesíky (my jim říkáme "horky"), loukou, kterou podél protéká bystrý potůček - místo, které bylo a snad i je doposud pro vrány eldorádem. Pro mne, jako mladého myslivce pak "vysokou školou", kde jsem studoval všechny ty vraní fígle, mazanosti, jejich chování a kdy jsem se vycvičil v dovednosti tyto popelavé lupiče hubit. Tyto lesíky byly také oblíbenými místy pro jejich nocování. Mnohokrát jsem se snažil, ještě za šera, do některého z těchto lesíků dostat, abych v něm mohl vyčkat, až na noc vrány přiletí. Vždy mě ale nějaká "pozorovatelka" zjistila, výstražně zakrákala a bylo po všem. Do horky už na noc nepřiletěly.

Vrány prý jsou tak mazané, že si dovedou vypočítat, kdo například do lesíka, jako jim podezřelá osoba vejde a kdo z něj odejde. Když zjistí, že tam nějaká podezřelá osoba vešla a tento neopustila, pak do něj i do jeho blízkosti, nepřiletí. Mnohokrát jsme se snažili s mým přítelem obelstít vrány tím, že jsme do lesíka zašli oba a jen jeden ho opustil - ale i na to přišly a zahřadovaly někde jinde. Pak že vrány neumějí počítat! Vyzrál jsem na ně jen tehdy, když jsem do horky přišoulal potmě a mělo to vždycky úspěch.

Po krátké době se najednou ozval tleskot křídel a já uviděl, jak hejno černých stínů rychle zapadá do korun smrků. Tehdy je třeba jednat rychle! Zamířit na jednu z nich, proti noční obloze je zpravidla dobře vidět a pálit, ale hned se připravit na druhou ránu, na tu šedivku, která se opozdila s odletem. Mnohdy jsem tak děkoval vynálezci "dvojky", nebo i brokového automatu za to, že jsem mohl použít i druhé rány a někdy i když ta druhá nešla rovně, využít rány třetí. Vždyť každý myslivec dobře ví, jaký akrobatický výkon dovede šedivka provést, jedná-li se o její peří.

Jaká pak radost z tak dobrých ran i když úlovkem byla jen jedna vrána! A mne vždycky těšila ulovená jedna vrána více, než takový třeba "tucet" bažantích kohoutů nebo koroptviček. Snad je to pravda, že se obtížemi hodnotí úlovek, a že čím větší námaha a střelecké umění, tím blaženější bývá odměna.

Párek šedivek lne k sobě tak, že se jindy tak plachý opeřenec stane neopatrným a až drzým a nedbá nebezpečí, které mu hrozí. Jednou se mi přihodil zajímavý případ. Věděl jsem, že ve vysokém smrkovém stojáku zahnízdily poštolky a toho jsem proti šedivkám využil. Ty je totiž, jako druhé dravce, rády pronásledují, mnohdy až zaslepeně a snadno to zaplatí životem. Tehdy jsem si ráno přivstal a čekal, až šedivky přitáhnou. Za chvíli tu byly a já hned jednu sestřelil. Byla jen křídlovaná a snažila se dostat z místa, kam jako kámen dopadla. Zatímco ostatní uletěly, jedna přece zůstala a snažila se křídlovanou přinutit k odletu. Jak nestále kolem ní poletávala, přiblížil jsem se a střelil po ní, ale chybil jsem ji. Nejen, že si z toho nic nedělala, ale sedla si nedaleko křídlované na zem. Druhý výstřel však byl přesný a tak zaplatila svoji lásku a odvahu životem.

V měsíci březnu a dubnu, kdy vrány jsou již rozděleny do párků, je snadnější jejich ulovení, poněvadž je rozhodně snadnější přiblížit se k jedné nebo dvěma, než celému hejnu. V tuto dobu si začínají stavět hnízda. Staví je na vysokých stromech, velmi dobře krytých a proto je jejich vyhledávání velmi nesnadné. Potřebuje to praxi, čas, nehledě na svoje pohodlí. Když se k takovému úkolu odhodlám, postupuji následovně. Posadím se někde mimo les tak, abych měl dobrý výhled do korun stromů, kam si vrána nosí materiál na stavbu hnízda. Přesně si zapamatuji prostor, místo, kam několikrát po sobě zapadá a tam se potom snažím hnízdo objevit. Dá to opravdu hodně času a moc od toho "koukání" bolí za krkem. Vrána je totiž velmi chytrý stavitel.

Objevit hnízdo v husté koruně vysokého smrku je opravdu velký kumšt. Já to zpravidla dělám následovně. Obejdu několikrát v potřebné vzdálenosti potencionální stromy o kterých se domnívám, že v jejich korunách si snad vrána hnízdo postavila. Když se mi to podaří, pečlivě, pomocí dalekohledu zjišťuji, zda šedivka na hnízdě sedí. To poznám podle toho, že z něj na jedné straně vyčnívá její hlavička a na protější, ocasní péra. Hlavičkou obyčejně sedí do směru, do kterého má nejlepší podmínky pro rychlé opuštění hnízda. Toho si musím být vědom, budu-li chtít na vránu, při opuštění hnízda, vystřelit. Pak mám pro vypuzení z hnízda dvě možnosti. Buď vypálím jednu ránu "na zdař bůh" a hned druhou, anebo i další, pokud mám brokový automat, po šedivce.

Nebo druhá možnost. Vhodným předmětem "zabouchám" na kmen stromu, na což vrána okamžitě reaguje a bleskurychle opouští hnízdo a pak ránou "na lap" se ji snažím sestřelit. Vyžaduje to rychlost, dovednost, neboť musím odhodit předmět, kterým jsem tloukl do kmene stromu, rychle uchopit pušku, zalícit, zamířit a vystřelit. Tento druhý způsob je nejlépe provádět ve dvojici. Jeden tluče do kmene a střelec střílí. Chci upozornit, že střílet na šedivku, která sedí na hnízdě je nemyslivecké a je zákonem zakázáno!

Pokud vránu chybím a stává se to často, nic si z toho nedělám. Strom s hnízdem si nějak označím a pokus opakuji příští dny, až se to podaří. Nebo ještě ten den, s využitím předem připraveného úkrytu, trpělivě vyčkávám, až stará znovu přiletí. K čekaná je nejvýhodnější podvečer. Tehdy už tak vrána dobře nevidí a pak nastávající chlad ji spíše přinutí znovu na hnízdo zasednout. Musím být při tom velice opatrný, neboť jak jsem uvedl, šedivka neletí přímo k hnízdu, ale jen tehdy, až se přesvědčí, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Je tak obezřetná, že v době hnízdění vůbec nekráká, jedině tehdy, když varuje před nebezpečím.

V květnu začíná šedivka hnízdit a za necelých 19 dní se z vajíček vyklubou mladé, které staří krmí vajíčky bažantů, koroptví, zpěvného ptactva, malými kuřátky, ba i mladého zajíčka přinesou na hnízdo. Jaké množství těchto produktů, této ingredience spotřebují je až neuvěřitelné. Při krmení mladých se šedivka chová neobyčejně chytře.

Dříve než přiletí k hnízdu, vyletí na strom, který jí slouží jako pozorovatelna. Odtud si prohlédne místo, kde se její hnízdo nachází a běda, jestli poblíže spatří někoho podezřelého. Vykráká ho tak dokonale, že uvedený raději odejde. Zjistí-li, že je vše v pořádku, přeletí na další strom a z jeho nízkých větví znovu pozoruje. Jejímu černému oku nic neunikne. To si je třeba při lovu pečlivě pamatovat a podle toho jednat.

Pokud jsou mladé vrány v hnízdě, prozradí místo samy tím, že se často ozývají a také, že pokálí zem kolem hnízda, ovšem jen v tom případě, jsou-li větve stromu řídké. O potenciálním místě hnízdění svědčí i množství bažantích a jiných skořápek. Ty ale nikdy nenajdete bezprostředně pod hnízdem, ale vždy opodál na jednom místě. Pokud takové "pohřebiště" najdete, budete se divit, kolik takových zbytků skořápek tam je.

Objevení vraního hnízda znamená určitý triumf proti starým vranám a nemá smysl odstřelit mladé dříve, než staří již "loví" v lovištích věčných". Takový starý párek stojí za to, abychom si blízko hnízda zřídili úkryt a odtud je odstřelili. Když se nám to podařilo, pak stačí mladé, po opuštění z hnízda, odstřelit malorážkou.

Největší úspěchy při hubení šedivek se dosahují v době jejich hnízdění, nebo když krmí svá mláďata. Někdo by mohl namítnout, že střílet vrány v této době je nemravné, neetické, ba barbarské. Jen my, myslivci, ale dobře víme, že právě v této době páchají největší zločinnosti na drobné zvěři, a za to je třeba nemilosrdně trestat. Unášet se nějakou lítostí, by nemělo být na místě!

Odstřelovat vrány je také účinné v době, kdy přilétají z polí s potravou, aby nakrmily svá mláďata. Dodržují při tom určité, předem prověřené trasy. Na těchto, obyčejně v okraji lesa, je výhodné zřídit úkryty a z těchto v letu šedivky odstřelovat. Jsou totiž méně obezřetné a táhnou poměrně nízko. Jsou-li výstřely poplašeny, změní vždy směr náletů, nacož reaguji i já. Je to vždy sportovně zajímavý souboj chytrosti proti chytrosti.

Mnohokrát se mi ale nepodařilo hnízdo objevit. Posadil jsem se, jen tak, někde v lese na pařez a poslouchal, zda neuslyším jak mladé vrány při krmení nebo když staré dlouho nepřiletěly - "křičí". Využil jsem už dříve zhotoveného úkrytu poblíž hnízda a čekal. Tehdy staré nejsou tak opatrné, neboť mateřská láska, ale hlavně voracita (žravost) mladých je nutí, aby potravu nosily častěji. Nejvhodnější doba je časně zrána. V tuto dobu jsou mladé hladové a svým křikem dají o sobě ihned vědět.

V tom čase se mi velmi osvědčuje vábnička. Pokud jsem zvládl správné vábení, pak je úspěch zaručen. Nejvhodnější doba pro vábení je ve večerním šeru. Zavábím, na což přiletí stará, jež se domnívá, že volá mladá, nebo obráceně. Často přiletí i další lupič drobné zvěře - straka obecná. Ta někdy tak zhloupne, že si skoro sedne na hlaveň pušky. Také sojka obecná se nechá často zlákat. Sojka je krásný pták, okrasa našich lesů, sadů a zahrad, kde ale, bohužel, působí pleněním hnízd zpěvného ptactva citelné škody. Je až neuvěřitelné, jak se oba uvedené druhy rozšířily i do Prahy. Půjde-li to tak dál, pak budeme mít brzy po zpěvném ptactvu, kterého jejich "zásluhou" rok od roku ubývá. Na druhé straně jsou však užitečné, neboť likvidují značné množství hnízd domácích holubů a tím bojují proti znečišťování památek a roznášení různých nemocí.

Jak je třeba straka nenasytná, uvedu takový případ. Střelil jsem na straku tak, že jsem ji jen křídloval. Můj přítel, který byl se mnou v honitbě, mě požádal, že si ji vezme domů a bude o ni pečovat. Krmil ji výhradně slepičími vejci a představte si, straka byla schopna za den spotřebovat až 10 vajec. Pochopitelně, že se to brzy dozvěděla jeho manželka a byl "útrum". Přítel měl na vybranou. "Buď vyhodí straku, nebo poletí s ní!" A tak skončil rajský život této zlodějské zajatkyně.

Šedivky si velmi rády pochutnají i na rybím mase. Často jsem na ně číhal u rybníka v honitbě MS Nový Knín. Ale nikdy se mi nad nimi nepodařilo zvítězit. Hlavní příčinou byli vždy kosi. Já je vždy pokládám za velké zmatkaře. Svým vřískavým hlasem vždy vše prozradili. Vždycky, když jsem často stával v pasece na průseku, dívaje se směrem k vysokému borovému lesu, odkud měly šedivky přilétnout, přišlo mně najednou, abych se otočil a hned padly mé oči na starou vránu vysoko a daleko z dostřelu kroužící, která se jen chtěla přesvědčit, nad čím se ten dobrák kos tak znepokojuje. Ten tak vřískal, že by to musel slyšet i hluchý, natož mazaná, opatrná a nedůvěřivá šedivka. Vzdal jsem to vždycky i když mě to hodně dlouho mrzelo.

Tak lze rok od roku pronásledovat a hubit černošedé lupiče. Jejich lov je opravdu zábavný, není jednotvárný, neboť se dovedou velmi dobře přizpůsobit okolnostem a dovedou vždy svojí chytrostí rozehřát krev, mnohdy nadarmo čekajícího lovce. Ono to někdy má i svůj účel. Při těchto dlouhých hodinách čekání člověk uvidí ostatně leckteré zajímavosti z tajemství lesů. Bažantí tok, milostný románek veverek, třeba zajíce, jak se válením v písku zbavuje cizopasníků apod. Někdy na vábení přiběhne i nějaký "vořech", který si pak po ráně zanaříká "povííím, povííím!" Zkuste to a přesvědčíte se sami, že jsem měl pravdu. Znovu však připomínám, že šedivky jsou největšími predátory nízké zvěře a podle toho se k nim musíme chovat.

Platí proto bezohledně - takové škodné - zmar po celý rok!



Zpracování dat...